Paliativni_pece
2.1.2 Velká změna v polovině dvacátého století
2.1.2 Velká změna v polovině dvacátého století
V hospici sv. Josefa v Londýně, který založila Mary Aikenheadová, pracovala po válce zpočátku jako zdravotní sestra, po ukončení studií jako lékařka Cicely Saunders. V 50. letech 20. století zde postupně formuluje zásady lékařské péče přiměřené potřebám a situaci nemocných, kterým tehdy rychle se rozvíjející medicína nemohla nabídnout vyléčení. Významné jsou její výzkumy o použití morfinu k léčbě chronické nádorové bolesti. Ve své práci byla C. Saundersová silně ovlivněna prací známého psychologa Carla Rogerse, především jeho myšlenkami o naslouchání a komunikaci s nemocným.
Za určitý souhrn základních myšlenek C. Saundersové (a celého hospicového hnutí) lze považovat její koncept „celkové bolesti“ (z angl. total pain). Tělesná bolest je dle toho pojetí nerozlučně spjata a vzájemně se ovlivňuje s utrpením (bolestí) v oblasti psychické, sociální a duchovní. Zvláště u terminálně nemocných a umírajících je tato vzájemná provázanost zcela zásadní a jednotlivé složky bolesti nelze mírnit odděleně. V roce 1967 zakládá C. Saunders na předměstí Londýna Hospic sv. Kryštofa, ve kterém je péče o „celkovou bolest“ terminálně nemocných poprvé zajištěna multidisciplinárním profesionálním týmem. Toto bývá považováno za počátek moderního hospicového hnutí. Jiní autoři však tvrdí, že by se to nemělo chápat jako počátek moderního hospicového hnutí, ale spíše jako závěr první etapy jeho mezinárodního vývoje.
V souvislosti s biologickou a technologickou orientací moderní medicíny však toto pojetí do určité míry zůstalo v pozadí. Rozvoj medicíny a její často převratné úspěchy (antibiotika, transplantace orgánů, možnosti podpory vitálních funkcí) v 2. polovině 20. století dával důvod k optimismu. Převládlo přesvědčení, že je pouze otázkou času a dalšího vývoje, a lidstvo zvítězí nad všemi chorobami. Těžce nemocní a umírající pacienti, u kterých „vítězná“ technologická medicína selhala, se pak ale často ocitali zcela na pokraji zájmu zdravotníků. Jejich postoj je shrnut ve tvrzení, že s pacientem, kterého nemůžeme vyléčit, se již „nic nedá dělat“. Hospicové hnutí vzniká jako určitá reakce, často protest k výše uvedenému postoji. Naproti tvrzení „nic se nedá dělat“ staví přesvědčení, že bez ohledu na diagnózu, stupeň pokročilosti, nepříznivou prognózu nemoci, můžeme vždy udělat něco pro zlepšení kvality zbývajícího života nemocného. Právě ono „něco“ je náplní a obsahem hospicové a paliativní medicíny.
Vztah mezi prvními hospici a hlavním proudem medicíny byl zpočátku (a je v některých oblastech dodnes) velmi napjatý. Aktivisté hospicového hnutí, často nezdravotníci, popř. nižší a střední zdravotníci, vytýkali, že zdravotní péče o umírající je v nemocnicích zcela nepřiměřená, příliš agresivní a nedostatečně empatická. Z prostředí akademické medicíny zaznívala kritika hospiců za neprofesionalitu, podceňování výsledků moderního výzkumu, terapeutický nihilismus a přílišný důraz na duchovní aspekty péče. Hospicové hnutí vyvíjelo svou činnost v několika formách. Na „klasické“, samostatně stojící lůžkové hospice často navazovala domácí hospicová péče (někdy se užívá označení „mobilní hospic“). Paliativní péče poskytovaná přímo v domácnosti pacienta se rozvinula především v USA a ve Velké Británii. Některé hospicové programy provozují také tzv. denní hospicové stacionáře.
V roce 1975 založil dr. Balfour Mount v Royal Victoria Hospital v kanadském Montrealu první oddělení paliativní péče. Termín paliativní péče zvolil, aby předešel nedorozuměním spojeným s pejorativními konotacemi slova „hospic“. Koncept paliativní péče vychází ze zásad hospicového hnutí. Nevymezuje je však proti hlavnímu proudu medicíny. Naopak systematicky usiluje o aplikaci přístupů a dílčích postupů hospicové péče v podmínkách akutní nemocniční péče. Novou organizační formou poskytování hospicové/paliativní péče jsou paliativní konziliární týmy, které začínají působit v řadě akutních nemocnic v západní Evropě a v USA.
Lze říci, že v současné době je již překonána nevraživost mezi hospicovou a paliativní péčí a akademickou medicínou. I samostatně stojící hospice se staly místem, kde jsou aplikovány nejmodernější léčebné postupy při mírnění symptomů a kde probíhá soustavný klinický výzkum. Naopak v mnoha akutních nemocnicích a zařízeních následné péče je snaha prakticky využívat postupy a poznatky z hospiců při péči o terminálně nemocné. Paliativní medicína začíná být uznávána jako určitá samostatná lékařská odbornost. Ve Velké Británii byla paliativní medicína uznána jako samostatný specializační obor (1987), v některých ostatních zemích, např. i v České republice, se o podobném uznání jedná.