První pomoc
31.7.4 Radiační zbraně a terorismus
31.7.4 Radiační zbraně a terorismus
Dějiny nukleárního terorismu se začínají psát v průběhu 2. světové války, kdy vývoj jaderních zbraní byl důsledkem obavy z možného získání těchto zbraní fašistickým Německem. Opodstatněnost vojenského použití jaderných zbraní v srpnu 1945 je dodnes trvalým předmětem sporu různých vojenských analytiků.
USA vykonali svůj první pokusný výbuch s bombou nazvanou Trinity 16. července 1945 u městečka Alamogordo ve státě Nové Mexiko. Byl to vůbec první jaderný pokus ve světě. USA jsou též dodnes jedinou zemí, která použila jaderné zbraně ve válečném konfliktu – shozením atomové bomby „Little boy“ 6. srpna 1945 na Hirošimu, přičemž zahynulo 140 tisíc lidí, a bomby „Fat man“ 9. srpna 1945 na Nagasaki, kde zahynulo 80 tisíc lidí, a další tisíce lidí umírali na následky výbuchů. O 6 dní na to Japonsko kapitulovalo a tím skončila 2. světovou válku. Do roku 1992, kdy ukončili pokusy s jadernými zbraněmi, vykonali USA celkem 1032 pokusných výbuchů. Během studené války byly americké jaderné zbraně, i když jen dočasně, umístěné v dalších zemích NATO. V Evropských zemích rozmísťovali USA jaderné zbraně od začátku roku 1954. Do roku 1957 jejich počet vzrostl na 1 000, do roku 1962 na téměř 5 000 a maxima asi 7 300 dosáhl v roce 1971. Po Evropě byly atomové zbraně rozmístněné i v Asii, v Jižní Koreji a na Taiwanu, Kanadě, Portoriku a Grónsku. První pokusný výbuch sovětské jaderné zbraně se uskutečnil 30. srpna 1949 a první sovětské termonukleární zbraně pak 12. srpna 1953. Velká Británie vykonala svoji první zkoušku v říjnu 1952 a od té doby do roku 1991 uskutečnila 45 pokusných výbuchů.
Pro další vývoj byly rozhodujícím prvkem vztahy dvou supervelmocí, SSSR a USA. Šíření jaderných zbraní na globální úrovni postupovalo dopředu podstatně pomaleji, než se předpokládalo v 50. letech. Množství států schopných jaderné kapacity se vzdalo možnosti vývoje jaderných zbraní z různých politických, diplomatických, vojenských a ekonomických důvodů. K tomuto procesu přispěla i celá řada mezinárodních záruk, zahrnujících Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (1968), Smlouvu o úplném zákazu jaderných zkoušek (1996), smlouvy o vytvoření zón bez jaderných zbraní, záruky Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA), kontrolní mezinárodní mechanizmy a různé bilaterální dohody. Některé státy i navzdory tomu získaly nedeklarovanou schopnost výroby jaderných zbraní (Indie, Izrael a Pakistán) a v případě několika států, jako je Irák, KLDR, Irán a Libye, přetrvává dodnes podezření, že mají vlastní jaderné zbraně.
Za součást jaderného rizika se dají považovat i radiologické zbraně, které šíří radioaktivní látky. V září 1995 čečenští teroristé vyhrožovali ruské vládě, že zamoří Moskvu radioaktivním Céziem 137. V poslední době se také uvádí možnost použití tzv. „špinavé bomby“ teroristickou organizací Al-Kaidá na cíle v USA.
Po skončení studené války dochází ve vztazích bývalých protivníků k významnému posunu. Trvale narůstá význam politických přístupů a nástrojů a snižuje se význam nástrojů vojenských, hlavně však jaderných zbraní. USA, Rusko, Francie a Velká Británie radikálně snižují svoje jaderné arzenály.
Navzdory pozitivním úspěchům dosaženým na poli jaderného odzbrojení není myšlenka všeobecného a úplného jaderného odzbrojení dodnes na programu. Prosazuje se nový trend, který je velmi přínosný, kdy všech pět členů jaderného klubu uskutečnilo tzv. detargeting = jejich hlavice už nejsou v současnosti zaměřené na konkrétní cíle.
Riziko použití radionuklidů při teroristickém útoku je závislé na dostupnosti radioaktivních látek. Významné zářiče jsou sice dostatečně chráněny před zneužitím a jejich evidence je podrobně sledována, ale v celosvětovém měřítku chybí detailní evidence štěpného materiálu na území bývalého Sovětského svazu. Proto není možné vyloučit ani teroristické použití klasických jaderných zbraní proti civilnímu obyvatelstvu. S mnohem vyšší pravděpodobností však lze očekávat použití tzv. „špinavých bomb“, což je kombinace klasické trhaviny s jakoukoliv radioaktivní látkou. Po výbuchu špinavé bomby dochází k rozptylu radionuklidů do okolí a následné vnější a vnitřní kontaminaci osob.
Obětem nukleárních zbraní hrozí, že pokud přežijí zranění z výbuchu a komplikace v podobě popálenin, jsou bezprostředně ohroženi radiací.
Existují čtyři typy radioaktivních částic, které mohou způsobit poškození v případě kontaktu s lidskou tkání:
1. Alfa částice: velké částice, které jsou pohlcované nejvrchnější částí kůže epidermis a způsobují neurčité zevní poškození. Při vnitřní kontaminaci, vdechnutí nebo polknutí alfa částic, může docházet k lokálnímu poškození tkáně.
2. Beta částice: malé částice, které penetrují vrchní část pokožky a způsobují střední typ popálení tkání.
3. Gamma paprsky: vysoce energetické částice, které mohou volně procházet tkání a způsobovat významné poškození více orgánových soustav.
4. Neutrony: velké částice typicky produkované jen během nukleárních výbuchů. Podobně jako gamma paprsky i neutrony způsobují vážná poškození.
Výsledný dopad radiace na organizmus závisí na typu radiace, délce expozice, množství radiace a na zdravotním stavu organizmu. Radiace poškozuje v první řadě hlavně funkce buněk, ale může způsobit až smrt buňky. Tkáně, které jsou typické častým množením buněk (trávicí soustava, hematopoetická soustava) jsou při zásahu mnohem závažněji poškozené, než ostatní orgánové soustavy.
Prodromální příznaky a příznaky samotné klinické manifestace jednotlivých forem akutní nemoci z ozáření slouží pro hrubý odhad absorbované dávky záření. Je třeba vyloučit i jiné příčiny těchto příznaků, například psychogenní indikované zvracení, průjem následkem bakteriální kolitidy apod. Čím je vyšší množství absorbované dávky záření, tím jsou intenzivnější i prodromální příznaky akutní nemoci z ozáření a tím se prodromální příznaky projevují dříve.
Jako včasné klinické příznaky svědčící pro letální průběh použitelné v první hodině po ozáření, jsou příznaky typické pro dávky záření nad 10 grayů (Gy), tj. letální ozáření. Jsou jimi zvracení, nauzea a nevolnost nastupující do 30 minut po ozáření. Nástup zvracení po 30 minutách po ozáření je známkou, že postižený byl ozářen dávkou nižší než 10 Gy a zde je pravděpodobnost úspěšné léčby. Mohou se objevit křeče, poruchy koordinace, dezorientace až koma – tyto příznaky jsou charakteristické pro poškození CNS.
Při hromadném výskytu ozářených osob se používá třídění pacientů do čtyř základních skupin podle priority odsunu na specializované pracoviště:
1. skupina (ozáření cca 4-10 Gy) vyžaduje urgentní léčbu růstovými faktory krvetvorby. U postižených v této skupině nastupuje nauzea a zvracení mezi 30 minutami a 2 hodinami po ozáření a chybí zde manifestace průjmů a poruch vědomí.
2. skupina (cca 1,5-4 Gy), kterou lze odsunout později, protože nemoc z ozáření se rozvíjí pozvolna. Nauzea a zvracení u této skupiny nastupuje po více než 2 hodinách po ozáření.
3. skupina (cca 0,7-1,5 Gy) vyžaduje minimální ošetření. Tato skupina postižených vykazuje asi 15% incidenci zpravidla jednorázového zvracení s následným rozvojem lehké lymfopenie v průběhu týdnů po ozáření.
4. skupina (nad 10 Gy) s neléčitelnou formou akutní nemoci z ozáření je určená pro paliativní léčbu. U této skupiny se vyskytují výše popsané příznaky typické pro poškození gastrointestinálního traktu a CNS, tak i nástup nevolnosti a zvracení do 30 minut po ozáření.
Kontaminaci dělíme na vnější a vnitřní. Vnější kontaminace představuje přítomnost radionuklidů na kůži. Kůže sama je za fyziologických podmínek pro radionuklidy nepropustná. Její poranění nebo popálení umožňuje vstup všem radionuklidům do organizmu. Kontaminované rány se špatně hojí.
Jedním ze způsobů vnitřní kontaminace je inhalace radionuklidů. Částice větší než 15 μm se zachytí v dutině nosní a hltanu, částice o velikosti 5-15 μm se vychytávají v bronchiálním stromu a částice menší než 5 μm se mohou dostat až do plicních alveolů. Biologický poločas vylučování radionuklidů z dýchacích cest je asi 20 dní a tento poločas se u kontaminace plicních alveolů pohybuje okolo 120 dní.
Druhým ze způsobů vnitřní kontaminace je ingesce. Pohlcené radionuklidy putují gastrointestinálním traktem jako ostatní potrava. Mají však rozdílnou vstřebatelnost. Téměř absolutní vstřebání bylo pozorováno u izotopů jódu a cesia, u radionuklidů plutonia, rádia a stroncia je poměr vstřebaného množství menší a izotopy vzácných zemin se nevstřebávají skoro vůbec. Zatímco vstřebané radionuklidy poškozují svým účinkem tkáně, ke kterým jeví afinitu, pro nevstřebatelné izotopy je cílem poškození organizmu tlusté střevo. Právě v tlustém střevě je posun natráveniny nejpomalejší a absorbované dávky stěnou tlustého střeva, oproti zbytku trávicí trubice, jsou nejvyšší.
První lékařská pomoc u postižených s kombinovaným poškozením
Kombinované poškození, tj. výskyt popálenin nebo traumatických poškození a zároveň vnějšího ozáření nebo kontaminace, budou po použití jaderných nebo špinavých bomb nejpočetnější skupinou ozářených postižených transportovaných do zdravotnických zařízení. Léčba konvenčního poškození (poranění a popálenin) má absolutní přednost před léčbou následků ozáření. U osob s kombinovaným poškozením je prioritou léčba konvenčního poranění před radiačním, i v případě kontaminace zdravotnického personálů v průběhu provádění život zachraňujících výkonů, např. zastavení masivního krvácení.
Přítomnost kombinovaného poškození zhoršuje následnou prognózu ve srovnání s prostým radiačním poškozením. Proto je potřeba posuzovat středně těžké poranění jako těžké a lehké jako středně těžké.
Postižení se musí co nejdříve zbavit všeho kontaminovaného ošacení. Pravidelně se mění kontaminované obvazy a dlahy. Očistit se musí také kůže, kdy použijeme mýdlo a vodu nebo 0,5% hypochloridový roztok. Vlasy můžeme buď umýt, nebo je v některých případech oholit. Oči vypláchneme proudem vody nebo sterilním fyziologickým roztokem. Všechny kontaminované předměty je třeba vhodně zabalit a náležitě zlikvidovat.