Sociologie
5 Zdraví
5 Zdraví
5.5 Testovací otázky
Definování pojmu zdraví není jednoduché. Tento pojem používá laická i odborná veřejnost. Někteří autoři se domnívají, že nelze přesně zdraví definovat. Od roku 1948 je v ústavě Světové zdravotnické organizace definice zdraví: „Zdraví je stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody (well-being) a ne pouze nepřítomnost nemoci nebo vady“ (WHO, 1948).
Tato definice pokládá lidské zdraví za složitý systém, v němž subsystémy fyzický, psychický a sociální tvoří dynamický celek. Zohledňuje objektivní a subjektivní aspekty zdraví. Slabou stránkou pojetí zdraví je, že obsah definice se opírá o subjektivní pocity člověka, ale nezachycuje jeho dynamiku.
Moderní medicína zahrnuje subjektivitu, lidskou psychiku, emoce, pocity, jako integrální součást lidského zdraví. Vícerozměrnost vymezení pojmu zdraví člověka umožňuje učinit závěr, že jde o jev, který se vztahuje nikoliv na samostatně existující individuum, nýbrž na individuum neoddělitelně spjaté se sociálním prostředím.
Zdraví není kategorií výlučně medicínskou, ale široce humánní. Zdraví lidí je podmíněno tím, do jaké míry dokáží k ochraně, rozvoji a udržení vlastního zdraví přispět jedinci a jakou oporu najdou u ostatních i v celé společnosti.
T. Parsons (1972) vycházel z teorie rolí a definoval zdraví jako „stav optimální kapacity individua účinně vykonávat své role a povinnosti“. Zdraví definoval v termínech schopnosti individua plnit společenské úlohy. Ze sociálního hlediska je zdraví sociální konstrukt, který je různý v různých sociálních skupinách. Sociologie studuje zdraví z pohledu společenského a orientuje se především na zájmy komunity.
Německý sociolog K. Winter (1975) definuje zdraví jako „stav, který dovoluje, aby se podle individuality a životních stádií splnilo očekávání společnosti k její spokojenosti i ke spokojenosti jedince ve vztahu k sociální roli“.
V této definici se objevují pojmy „stav“ a „životní stádium“.
Zavedením pojmu „stav“ do problematiky zdraví člověka umožňuje pochopit zdraví člověka jako proces, v němž se člověk dokáže přizpůsobovat. Toto přizpůsobování nárokům okolního přírodního a sociálního prostředí je důvodem toho, že zdraví člověka nelze chápat jinak než jako dynamickou skutečnost. Zdraví chápeme jako proces, v němž je možný maximální rozvoj daných možností organismu. Jako životní proces se zdraví mění okamžik od okamžiku spolu s proměnami systému organismus – prostředí.
Rozšířená je i definice R. Bureše (1960), který definoval zdraví jako „ potenciál vlastností (schopností) člověka vyrovnat se s nároky působení vnitřního i zevního prostředí bez narušení životních funkcí“. Proto rozeznáváme různé stupně zdraví podle toho jak je schopný organismus přizpůsobit se prostředí. Potenciál organismu se mění spontánně, ale lze ho i cílevědomě zvětšovat a vytvářet tak „pozitivní zdraví“. (Holčík, 1991)
Ľ. Mistríková (2000) vymezuje zdraví jako sociální a sociologický problém. Pohled sociologie na sociální rozměr zdraví je z dvou hlavních aspektů – mikrosociálního a makrosociálního. Tímto pohledem se dá konkretizovat všeobecné tvrzení, že zdraví členů společnosti závisí na charakteru společnosti jako celku. V makrosociální rovině si sociolog všímá ekonomických, politických, demografických determinant. V mikrosociální rovině se sociologie zaměřuje na individuální souvislost zdraví – způsob života konkrétních jedinců i sociálních skupin, názory jedinců a jejich záměry.
Izraelský sociolog A. Antonowsky prosazoval filozofický náhled na zdraví vůči nemoci. Zavedl pojem „pozitivní zdraví“, zajímal se o problematiku sociálních vlivů na udržení dobrého zdravotního stavu nebo na vznik nemoci. Obrátil medicínskou otázku formulací dotazu, proč člověk neonemocní, a to i tehdy, jsou- li přítomny zcela určité objektivně prokazatelné patogenní faktory. Místo na patogenezi, která zkoumá rizikové faktory nemocí, se zaměřil na salutogenezi, tj. hledání faktorů, které podporují pohyb směrem ke zdraví. Mezi nejdůležitější řadí osobní autonomii, důvěru ve svět a lidi kolem nás, pocit smysluplnosti života. Salutogenezí rozumí podporu kladným zdrojům odolnosti člověka a jeho schopnosti odpovídající aktivní adaptaci na potenciálně patogenní podněty prostředí. V této souvislosti doporučila WHO nový přístup ke zdraví tzv. posilování zdraví (health promotion). Posilování zdraví spočívá v aktivním vytváření imunitních schopností organismu, psychiky a chování člověka jako jedince i jako populačních skupin.
Při výkladu kategorie zdraví a nemoci se upíná pozornost teoretiků na závažný aspekt – na aktivní úlohu individua ve vztahu prostředí a lidského organismu. Převedení tohoto pojetí zdraví do praxe se má projevit v podobě prosazování aktivní úlohy každého jedince, zejména v oblasti prevence a podpory jeho zdraví.
Je nutné, aby si lidé uvědomovali, že zdraví je „vzácný statek“, do kterého je nutné v zájmu jak individuální, tak společenské prosperity investovat. To znamená, že by každý člověk měl mít vymezeno své místo, svůj díl kompetence a také odpovědnosti za ochranu svého zdraví.
Literatura:
DRBAL, C. Politika pro zdraví. Škola veřejného zdravotnictví IPVZ. 1998.
KEBZA, V. Psychosociální determinanty zdraví. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1307-5.
KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-551-2.
Zdraví 21 – zdraví pro všechny do 21. století. In: Erasmus. 2000.