Obecna_a_vyvojova_psychologie
3.7.2 Klasifikace poruch osobnosti
3.7.2 Klasifikace poruch osobnosti
Seznámíme se pouze s některými hlavními kategoriemi těchto poruch.
Asociální porucha osobnosti (anetická psychopatie, sociopatie)
Tato forma psychopatie je charakterizována především oploštěním až vymizením altruistických citů, tj. zejména soucitu, vřelosti, laskavosti. Chování těchto osob je určováno téměř výhradně jejich potřebami, neberou ohled na druhé, nemají svědomí ani soucit. Jsou-li tito lidé dostatečně inteligentní a prozíraví, projevují se jen nezájmem o osud jiných a bezohledností k okolí, ale jinak se mohou chovat formálně korektně, v zaměstnání mohou být výkonní a úspěšní. Jiní se však dopouštějí v cestě za svými zájmy zjevně amorálního až zločinného chování, zejména jsou-li primitivní a výbušní.
Tato psychopatie se projevuje již v dětství. Již v předškolním věku je u těchto dětí nápadný nedostatek příchylnosti k rodičům a ke známým osobám. Jsou nevnímaví k jejich laskání a srdečnosti, avšak jsou lhostejní i k jejich kárání nebo napomenutí. Neprojeví nikdy lítost. Ke druhým dětem se chovají nevlídně, bijí je, jsou mstiví a krutí; mají zálibu v trápení zvířat. Jsou neposlušní, mají výjimečnou schopnost lhát a žádné tresty ani jednání po dobrém na ně nemá nejmenší vliv. Jsou neovladatelní a nenapravitelní.
Tito jedinci bývají někdy příjemní, inteligentní, přitažliví, mají výbornou schopnost manipulovat s druhými. Někdy jsou zdatnými podvodníky.
Hraniční porucha osobnosti
Hlavním rysem hraniční poruchy osobnosti je nestálost. Nálada těchto jedinců je nestálá, projevují se u nich epizody těžké deprese, úzkosti nebo vzteku, které vznikají rychle a obvykle bez vážného důvodu. Jejich sebepojetí je rovněž nestálé, střídají se období pochyb o své hodnotě s obdobími pocitu vlastní výjimečnosti. I jejich interpersonální vztahy jsou výrazně nestabilní, dotyčný jedinec se může pohybovat mezi extrémem oddaného uctívání druhých lidí až bezdůvodného pohrdání jimi. Lidé s touto poruchou se často cítí zoufale prázdní, a proto se snadno upnou k nějakému novému známému nebo k terapeutovi v naději, že vyplní prázdnou díru, kterou v sobě mají. Zároveň však chybně interpretují upřímné chování druhých lidí jako tendenci odvrhnout je nebo až zavrhnout. Pokud například terapeut musí z nějakého důvodu zrušit konzultaci s tímto pacientem, může si to on vysvětlit jako odmítnutí a v důsledku této reakce se u něj může rozvinout vztek nebo deprese.
Spolu s nestálostí nálady, sebepojetí a interpersonálních vztahů u těchto jedinců nastupuje tendence k impulzivnímu chování namířenému proti sobě včetně sebepoškozování a suicidálních pokusů. Sebepoškozování nabývá i podoby popálení nebo pořezání sebe samého. Lidé s hraniční poruchou osobnosti prožívají také přechodné epizody, v nichž se cítí neskuteční, ztrácejí pojem o čase, dokonce mohou zapomenout, kdo jsou.
Narcistická osobnost
Jde o poruchu, která se v současné době těší značné pozornosti. První psychologické zpracování problematiky narcismu předložil Havelock Ellis (1898) v práci o autoerotismu. Freudova práce o narcismu (původně z roku 1914) se věnovala výhradně vývoji a patologii narcismu. Freud se domníval, že v případě „perverzí“ a homosexuality doznal libidiózní vývoj některé závažné poruchy, které vedly k tomu, že jedinec nepřijal matku coby primární objekt lásky a zaměnil za ní sebe sama. Jiný významný příspěvek ze strany psychoanalýzy tvoří analýza charakterů od W. Reicha (1933). Mezi hlavní povahové rysy jeho „falicko-narcistního“ charakterového typu patří sebejistota, působivost vystupování, prohrání druhými, působení dojmem důstojnosti a mimořádnosti.
Podle teoretiků sociálního učení (Millon, 1990) lze původ této choroby spatřovat v excesivním a ničím nepodmíněném kladném hodnocení dítěte rodiči. V důsledku toho vznikne pocit sebeúcty, který nemá reálnou bázi ve výsledcích dítěte. Dítě se stává současně silně zranitelné vzhledem k objektivním neúspěchům a slabým stránkám.
Narcistická osobnost podle Millona:
Funkční oblasti:
a) Arogantní chování: přestupuje konvence a pravidla soužití, která pokládá za naivní nebo pro ní nepřiměřená; vykazuje pohrdání osobní integritou druhých a lhostejnost k jejich právům.
b) Interpersonálně exploativní (vykořisťující): je neempatická, očekává zvláštní přízeň, ohledy a výsady bez přijetí recipročních závazků; nestoudně bere druhé jako samozřejmost a zneužívá je například ke zlepšení své situace nebo k uspokojení jiných přání.
c) Kognitivně expansivní: má nedisciplinovanou fantazii a nadměrně se zaobírá nezralými (infantilními) fantaziemi, týkajícími se vlastních úspěchů, krásy a lásky; je minimálně vymezena objektivní realitou, s fakty nakládá volně a často lže, aby si o sobě uchovala iluze.
d) Mechanismy racionalizace: klame sebe samu, snadno si vymyslí přijatelné důvody, ospravedlňující egocentrické a netaktní chování; předkládá alibi, aby se stavěla do co možná nejlepšího světla - i přes zjevné nedostatky a chyby.
Strukturní oblasti:
e) Bezstarostná nálada (působí celkově dojmem nonchalance a klidu; zdá se, že je chladná a nelze ji dojmout; jindy působí naopak vzletně a optimisticky; je-li však otřesena její narcistická sebedůvěra, reaguje okamžitě hněvem, zahanbením nebo zaraženě).
f) Obdivuhodný obraz sebe (admirable self-image) (předvádí se sebedůvěrou, jedná sebejistě, chlubí se úspěchy; má vysoké mínění o své hodnotě, i když je druhými považována za egoistickou, bezohlednou a arogantní).
g) Umně vytvářené internalizace (vnitřní representace objektů jsou vytvořeny mnohem více, než je obvyklé, z iluzorních představ a vzpomínek, syntetických drivů, konfliktů a pretendovaných, ne-li přímo simulovaných percepcí a postojů; je-li třeba, lze všechny tyto interní representace přetvořit).
h) Falešná morfologická organizace (adaptační a obranné strategie jsou povrchní a průhledné, budí dojem, že jsou zásadnější a více dynamicky sladěné, než je tomu ve skutečnosti; své impulsy regulují pouze marginálně, pudová hnutí usměrňují pouze s minimálním omezením, vytvářejí vnitřní prostředí, ve kterém zůstávají konflikty neřešeny, neúspěchy se snadno ospravedlňují a pýcha a hrdost jsou bez nesnází opět získány).
Paranoidní psychopatie
Paranoidní psychopati mají nadměrně vyvinutou vlastnost, která je v normě mimořádně důležitá – totiž ostražitost, nedůvěru k neznámému. Dále se u nich přehnaně uplatňuje princip kausality – u každé události hledá příčinu, zejména jejího původce. Všude tuší nebezpečí, zlou vůli, záludnosti, nepřátelství, spiknutí. Následkem toho interpretuje i lhostejné či neutrální chování druhých jako nepřátelské. Mluvíme o vztahovačnosti. Na rozdíl od paranoidní psychózy zde však nejde o pravé bludy, nýbrž o ovládavé nebo dominující představy.
Paranoidní povaha se projevuje různými typy ovládavých či dominujících představ. K hlavním patří tyto:
Paranoidní žárlivost. Sem patří ta forma, kdy se žárlivec kromě podezřívání ještě vyznačuje aktivní snahou přistihnout partnera při nevěře a zasáhnout, anebo alespoň včas zaregistrovat podezřelé okolnosti nebo předměty.
U kverulantství a sudičství je vysoká zranitelnost spojena s neúnavnou a houževnatou právní a administrativní bojovností. Protože chorobné zaujetí nelze ukojit ani vyhranými dílčími spory, postupuje kverulant ve své nápravě lidských věcí neochvějně neustále vpřed. Zpravidla je zastaven a psychiatricky vyšetřen až tehdy, když napadá a obviňuje stále vyšší instituce.
Reformátorství se soustředí především na snahy po nápravě společenského řádu, náboženství, lidského soužití. Neúchylným přesvědčením, imponujícím vystupováním a sebevědomím získávají tito jedinci skoro vždy stoupence a často zakládají sekty rozličného zaměření.
Psychopatické vynálezectví lze rozpoznat od pravého vynálezectví podle toho, že je buď bizarně směšné (tvůrci nových řečí nebo nomenklatury) nebo diletantské.
Fanatici se vyznačují nadšeným, nekritickým, nesnášenlivým stoupenectvím, hlavně v oblasti ideologie (náboženství, politika, národnostní šovinismus, rasismus, sportovní fanouškovství). Někdy je těžké je odlišit od normálních vášnivých vyznavačů obecných idejí.
Psychopatická hypochondrie je typická dominující starostí o vlastní zdraví. Například kancerofobie zde nemá – přes svůj název – charakter neurotické fobie (to by si byl pacient vědom toho, že jeho strachy jsou bezdůvodné), ale dominující představy.
Schizoidní psychopatie
Dříve se většina těchto psychopatů označovala jako podivíni. Schizoidní psychopatie se po stránce emotivity vyznačuje především nedostatkem schopnosti vyjádřit city, vztahy, družnost, chybí hladký kontakt s okolím. Jsou to osobnosti buď plaché, nebo naopak vyzývavě drzé (nápadné oblékání, opozice). Schizoidi jsou někdy sensitivní, zranitelní až vztahovační. Mohou se cítit dobře ve společnosti intimních a chápajících přátel, ale vyhýbají se vystupování na větším fóru, dávají přednost knihám a přírodě. Někteří mají originální postřehy, odhalují s neúprosnou logikou nepříjemné pravdy, jsou rození satirici, tvůrci aforismů. Mají rádi klidnou, soustavnou, třeba i monotónní práci. Rádi se zabývají vším, kde lze postihnout nebo zavést řád, systém, logiku (tedy od práce skladníka až po laboratorní pracovníky a vědce). Dochází-li k závěrům odchylným od běžných názorů, neberou vůbec zřetel ke skutečnosti a drží se důsledně své vlastní teoretické systematiky, která je vždy poněkud originální či podivná.
U některých jiných filosofování, vymýšlení systémů, sklony k mystice, parapsychologii atp. nabývají rázu neužitečných aktivit.
Anankastická psychopatie (obsedantně-kompulzivní)
Anankastičtí psychopati mají jako typickou vlastnost úzkostlivost, nejistotu, nerozhodnost, pudovou slabost. Neustále se obávají, že závažné události špatně dopadnou, potřebují povzbuzování od svého okolí.
Pedanti se věnují hlavně neustálému uspořádávání věcí kolem sebe. Všechno mají srovnáno, výdaje spočítány, aktivity na minuty naplánované dopředu. V práci jsou přesní, ale někdy až tyransky puntičkářští. V domácnosti se stávají nesnesitelní, neustále všechno znovu kontrolují a dávají do pořádku, takže se k ničemu užitečnému nakonec ani nedostanou.
Obsedanti, vlastní anankasti se projevují buď sklonem k fobiím, nebo rituálními úkony. Jejich obsese připomínají magické počínání přírodních lidí nebo psychotiků, ovšem s tím rozdílem, že anankast si je vědom neúčinnosti a iracionální motivace těchto činů. Snad nejcharakterističtější jsou pro ně neustálé kontroly, ověřování, pochybování, zda zhasli světlo a vypnuli plyn, zda zamkli byt atp. Sepětí psychopatie a úzkostné neurózy je zde tak těsné, že je od sebe lze odlišit pouze průběhem: to co trvá celoživotně ve stejné intenzitě a obsahu, připisujeme spíše osobnosti. To co se mění, případně zaniká, připisujeme spíše procesu (neuróze).
Thymopatie (dysthymní nebo afektivní psychopatie)
Thymopatie znamená trvalé (nezřídka celoživotní) vychýlení emocionality. Obdobně jako u poruch nálad se rozlišují tři hlavní kategorie:
Depresivní (hypothymní) osobnost je trvala posmutnělá, pesimistická, nevýbojná až plachá, všude ustupuje před tvrdostí světa, někdy je trpitelská, naříkavá, ale vždy hledá vinu spíše v sobě než v okolí. Nepříznivé životní události mohou vést k dekompenzaci ve směru psychogenní deprese.
Hyperthymní (hypomanická) osobnost se vyznačuje trvale nadnesenou náladou, čilostí, energií, ochotou k seznamování, k podnikání až riskování. Tito jedinci se stávají například konferenciéry, komiky, vyjednávači. Převažuje-li u nich energie, vysoké sebevědomí a nezkrotná podnikavost, mluvíme o expanzivních povahách, u kterých se mohou vyskytovat sklony k agresivitě, vztahovačnosti a kverulantství.
Thymopatie cykloidní má období depresivní a manické. Tato období však nikdy nedosahují kvality své patické nálady, ačkoliv celkově ovlivňují prožívání a chování jedince.
Explozivní psychopatie
Explozivní psychopatie se vyznačuje anomálií v oblasti afektové, a to sklonem ke zlostné výbušnosti. Všechny podněty, které vyvolávají i v normě zlost (útok, urážka, zesměšňování, odmítání atp.), zde vedou k nadměrnému afektu (vzteku) až agresi. Na vrcholu afektu se může někdy vyskytovat až krátkodobý mrákotný stav (patický afekt). Agresivita je buď verbální, nebo fyzicky je zaměřena proti věcem a osobám. To je někdy přivádí do rozporu se zákonem.
Histriónská psychopatie
Snad nejpříznačnějšími znaky jsou zde přehnaná emotivita a potřeba dramatického vyjadřování pocitů nespokojenosti. Dalším rysem je výrazný egocentrismus.
Základní potíž – pocit neuspokojení, chudoby zážitků, nedostatečného životního naplnění – je velmi trýznivá a oni vlastně velmi trpí. Jejich emotivita je nadměrně živá, exaltovaná, produkuje i krajní emoční stavy (přecházejí někdy až do poruch vědomí), ale přitom zřetelně mělká, nesolidní, povrchní.
Jejich hysterická „upřímnost“ není projevem pevného a přímého charakteru, ale netaktnosti, nevkusu a neschopnosti potlačit mínění o vadách a chybách bližních.
Mnoho nepochopitelných jevů u nich vyplývá z nedostatku občasné důstojnosti. Hysterický jedinec se nestydí za skandál, opovržení, trest. Upozornit na sebe jakýmkoli způsobem, nejde-li to užitečným výkonem, je kategorická potřeba. Trest a hanba jsou přijatelnější než jít životem nenápadně a bez pompy.