Filozofie
4.3 Německá klasická filozofie
Německý klasický idealizmus, který se začal rozvíjet koncem 18. století, bývá považován za vrchol novověké filozofie. Osvícenské myšlenky přicházely do politicky roztříštěného a hospodářsky zaostalého Německa sice s opožděním, německý klasický idealizmus však překročil hranice osvícenství v chápání rozumu tím, že vyzdvihnul jeho aktivní, tvořivou povahu, kterou začlenil do historického procesu.
Spojuje se jmény: Kant, Fichte, Schelling a Hegel. Představitelem materializmu v německé klasické filozofii je Feuerbach (antropologický materializmus). Tito filozofové byli většinou vysokoškolští profesoři a na jejich přednášky přicházeli i významné osobnosti veřejného života. První polovina 19. století bývá označována jako zlatý věk německé kultury.
Immanuel Kant (1724-1804). Jeho tvorba je rozdělena na dvě hlavní období:
1. Předkritické – věnuje se přírodovědní problematice, ve které formuluje hypotézu o vzniku sluneční soustavy z prvotné mlhoviny prostřednictvím přitažlivých a odpudivých sil (Laplaceova kosmogonická hypotéza), tedy na základě principů Newtonovy fyziky.
2. Kritické období (Kritika čistého rozumu, Kritika praktického rozumu, Kritika soudnosti) Zajímá se o metafyziku, ještě před nastolením jejich problémů (zda můžeme rozumem dokázat existenci Boha, nekonečnost světa a nesmrtelnost duše) však chce vyřešit otázku, co je vlastně dostupné našemu poznání. Dospívá k závěru, že hranice poznání jsou dané hranicemi zkušenosti, co vylučuje možnost metafyziky v tradičním ponětí. Poznání začíná zkušeností, no ve vědeckém poznání přírody existují kromě zkušenostních – aposteriórních poznatků i takové, které na zkušenosti nezávisí, předcházejí ji, a jsou tedy apriorně – předzkušenostní (v matematice, fyzice…). Kant chce zjistit, na základě čeho je apriorně poznání možné (toto zkoumání se nazývá transcendentálním poznáním).
Skutečnost tvoří: 1. svět věcí o sobě - podstata, substance světa Þ tento svět je nepoznatelný Þ agnosticizmus; 2. svět jevů, fenoménů – věci pro nás. Tento svět je poznatelný. Kantův „kopiníkův obrat“ spočívá v tom, že poznání se nemusí řídit předměty, ale předměty se musí řídit našim poznáním, vycházet z apriorních forem („člověk je zákonodárce přírody“).
Poznáváme:
a) smysli – prostřednictvím apriorních forem prostoru a času; prostor a čas nepatří tedy k věcem samotným, ale jsme to my, kteří k věcem připojujeme představu prostoru a nahlížíme na procesy jako probíhající v čase (možnost matematiky);
b) umem – schopností vytvářet z obsahu smyslového nahlížení pojmy a soudy opět prostřednictvím apriorních forem, kterými jsou kategorie (kauzalita, nutnost a náhoda, možnost a skutečnost, existence apod.).
Pojmy vnášejí do rozmanitého obsahu jednotu (takto je možné přírodovědné poznání). Lidské myšlení však chce proniknout ještě dále, k nejvyššímu celku, k prvotní příčině všeho existujícího. Zde však už nemůže vycházet ze zkušenosti, a proto rozumem vytváří z pojmů a soudů jednotu zkušenostního světa prostřednictvím apriorní ideje Boha, duše a světa jako celku. Pokud tradiční metafyzika usilovala rozumem proniknout do této sféry, Kant tuto možnost vylučuje (zavrhuje tzv. důkazy boží existence a učení o nesmrtelnosti lidské duše). Důkazem nemožnosti jsou neřešitelná protiřečení, do kterých se rozum v tomto úsilí dostává (Bůh: existuje – neexistuje, svět: je konečný – je nekonečný, duše: je smrtelná – je nesmrtelná).
Tyto závěry není možné rozumem dokázat, ani vyvrátit, a tak na jeho místo nastupuje víra. Kritika praktického rozumu (praktický rozum – rozum, který nám říká, co je správné v oblasti morálky Þ také vrozená schopnost). Podle Kanta celé naše konání nemůžeme vysvětlit vnějšími (společenskými nebo přírodními) příčinami.
Člověk je bytost schopna překonat pudy, egoizmus i tlak prostředí ve jménu morální zásady. Když se rozhodujeme mezi vícerými možnostmi konání, nacházíme v sobě morální zákon, apriorní formu, kterou posuzujeme vlastní i cizí činy (bezpodmínečná – nezávislá na okolnostech – povinnost morálního konání) Þ kategorický imperativ: „Konej tak, aby maximum tvojí vůle vždy mohla být zároveň principem obecného zákonodárství“. Abychom se mohli rozhodovat, musíme mít svobodnou vůli Þ a to předpokládá, že duší patříme do světa, kde neplatí jednoznačný determinizmus a je možné směřovat k nejvyššímu dobru (předpoklad nesmrtelné duše a Boha – tedy toho, k čemu nebylo možné dospět rozumem). V mravním konání jsme pozdviženi nad sféru věcí do nadsmyslového světa („člověk je občanem dvou světů“; „svědomí se neptá na čas“).
Kritika soudnosti – (soudnost – schopnost myslet obecně) - je jakýmsi svorníkem obou světů – přírody a svobody. Vnímání harmonie přírody a uměleckých děl ho přivádí k předpokladu účelnosti (opět apriorní princip), kde se také dostáváme za hranice poznání. Zde má svoje kořeny intuice a genialita (génius – svobodný a vzácný dar přírody, který spočívá v šťastném a nenapodobitelném sjednocení obrazotvornosti a rozvažování a přes kterého „příroda dává pravidla umění“). Na závěr o Kantovi je možné říci, že:
1. Kant spojuje dvě hlavní novověké filozofie, a to racionalismus a empirismus. Vidí, poznání, které je produktem čistého rozumu, a že poznání je možné pouze na základě smyslového vnímání. Podle Kanta je vědecké poznání syntézou v rozumu obsažených apriorních forem a smyslového vnímání zachycených empirických jevů. Metafyzický svět neviditelných substancí je postaven mimo možnosti vědeckého poznání.
2. Existenci nesmrtelné duše, svobodné vůle a bytí boha naopak Kant potřebuje jako nutnou podmínku umožňující založení mravního jednání.
3. Každé pozitivní státní právo se má opírat o přirozené právo: člověk nemůže být nikdy prostředkem, vždy pouze účelem.Johann Gottlieb Fichte (1762-1814) vynikající řečník, k jeho posluchačům patřil také kníže Metternich. Pro filozofii ho získalo především Kantovo chápání člověka jako svobodné bytosti. „Filozofii si volíme takovou, jací sami jsme“: Jsou dvě možnosti:
1. materializmus - odvozuje svoje představy od věci Þ zvolí si ho pasivní povahy;
2. idealizmus - začíná od myslícího subjektu; JÁ, aktivně klade před sebe předmět poznání a aktivně vytváří svět Þ idealizmus si volí ten, kdo touží po samostatnosti a činnosti.
Fichte odmítnul Kantovu „věc o sobě“ a snažil se dokázat, že celá rozmanitost obsahu v našem vědomí je výsledkem naší vlastní činnosti. Prostřednictvím spekulativní dialektické metody (jako první v německé klasické filozofii) překonává propast mezi JÁ a věcmi Þ JÁ přechází plynule do svého protikladu NE JÁ a vytváří jeho určení. Vnější realita – NE JÁ existuje pouze doté doby, pokud subjekt o ní ví, má ji ve svém vědomí. Fichte, jako první na německé půdě dospívá i k myšlence socialistického uspořádání státu.
Friedrich Wilhelm Joseph Schelling (1775-1854) je vlastním filozofem romantiky a jejím klasickým představitelem. Vychází z Fichta a jeho základních pojmů. Hlavní Schellingův systém se nazývá filozofie identity. Dualita subjekt (Já) – objekt (Ne-já) musí být pochopena z jednoty. Proto vnímá filozofii jako filozofii absolutní totožnosti – ducha a přírody, subjektu a objektu (vymanění německého idealismu ze sféry subjektivního rozumu). Tvrdí, že ve světě vždy převažuje buď subjektivní (ideový) princip, anebo objektivní (hmotný) svět; prazáklad – identita obou principů, absolutní jednota objektu (přírody) a subjektu (duše): „Příroda je nevědomou činností duše a duše je sebeuvědomováním přírody“; jedinou pravou skutečností je tedy rozum – ne vázán na jednotlivého člověka, ale jako společná podstata vědomí i přírody. Naturfilozofie vychází z přírody a postupně spěje k inteligenci, která proměňuje přírodu na obsah vědomí. Opačným směrem postupuje druhá část jeho filozofie – transcendentální idealismus, ve kterém se Schelling pokouší ze subjektivního východiska odvodit základní určení vnějšího světa. K absolutní totožnosti se však nedostaneme pojmovým poznáním, ale intelektuálním nahlížením, které je dostupné pouze duchu génia. Schellinga neuspokojovalo mechanistické chápání přírody. Pro jeho filozofii přírody – naturfilozofii je charakteristický dynamický přístup, který umožňuje přírodě přiznat produktivní a tvořivé schopnosti a představu mechanizmu nahradit chápáním přírody jako organického celku, kterého části se vzájemně podmiňují a kterého vývoj směřuje dialektickým překonáváním protiklad k vzniku inteligence.
Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770-1854) „Co je rozumové, je skutečné a co je skutečné, je rozumové“ Þ v Hegelově objektivně-idealistickém systému vrcholí tendence klasické filozofie, vycházející z přesvědčení, že podstata světa je rozumová, a tedy dostupná racionálnímu poznání. Zároveň je nejvýznamnějším představitelem dialektiky, protože jako první vysvětlil celý přírodní, dějinný a duševní svět jako proces, tedy v neustálém pohybu, změně, vývoji a pokusil se dokázat v tomto pohybu a vývoji vnitřní souvislost. Podstatou světa je absolutní ideje – neosobní, od člověka nezávisle existující rozum. Je to prvotní aktivní tvořivá síla, všechno ostatní je druhotné. Příroda a společenské jevy jsou jen projevem tohoto duševního principu a jeho ztělesněním. Idea jako podstata je přítomná v každé věci, v každém jevu. Je tím, co umožňuje, aby lidský rozum chápal tyto věci.
Hegel tedy ztotožnil myšlení a bytí, duši a hmotu. Idea se konkretizuje v přírodě, lidských dějinách a v lidském vědomí se stává vědomím. Vývoj absolutní idei se realizuje v procesu sebepoznávání vlastní podstaty – jednotlivé stupně vývoje jsou stupněm tohoto sebepoznávání:
1. na prvním stupni (TEZE) se idea vyvíjí v sobě samé, v říši čistého myšlení; zde má ještě úplně abstraktní povahu, mimo času a prostoru, nemá vztah k ničemu, kromě sebe samé – vytváří pojmy a v nich se poznává (o tomto stupni pojednává logika - studuje zákony myšlení, které jsou pro Hegela i zákony bytí);
2. na druhém stupni (ANTITEZE) se idea sama sobě odcizuje, popírá samu sebe – přechází z abstraktní sféry do konkrétní, do podoby jinobytí duše, t.j. přírody, trpné, pasivní hmoty (filozofie přírody – nejslabší část Hegelova systému: „Moje závěry odporují empirii? Tím hůře pro skutečnost“);
3. na třetím stupni (SYNTEZE) – filozofie duše - absolutní idea překonala svoji antitezi a na vyšší úrovni se opět vrací k sobě, stává se duší, které vývoj směřuje ve třech stupních od:
a) subjektivní duše – individuální psychický život, který studuje antropologie, psychologie,
přes b) objektivní duši - nadindividuální projevy duše: rodina, společnost, stát (studují ho dějiny filozofie, právo, morálka, státověda)
až k c) absolutní duši – absolutnímu sebepoznání idei Þ konečný cíl vývoje; děje se tak opět pomocí triády:
1) umění – zjevuje soulad formou smysluplnosti,
2) náboženství – soulad pomocí pocitů a představ a
3) filozofie – čistá forma myšlenky, duše dospěla úplně k sobě samé;
filozofii Hegel považoval za nejhlubší vyjádření pravdy a stavěl ji vyše než náboženství. Svoji vlastní filozofii považoval za konečný stupeň samovývoje absolutní idei.
Historii lidstva (2. stupeň – objektivní duše) chápal jako zákonitý proces (ne shluk nahodilých dějů) pokroku ve vědomí svobody, jako vnitřní přirozenosti člověka, kdy si člověk uvědomuje sám sebe a tak se stává skutečně svobodným (filozofie dějin není libovolným rozumováním, ale teoretickým zobecněním skutečného dějinného procesu); historie je postupný pohyb, ve kterém staré je určitým materiálem pro nové, hlubší chápání svobody: rozum vládne dějinami, konkrétní národy, civilizační stupně, jsou jen jednotlivými stupni sebepoznání duše (u orientálních národů byl svobodný jeden, v Řecku – někteří, až germánské národy – svoboda pro všechny). Stát považoval Hegel za nejvyšší ztělesnění svobody, za nejvyšší projev rozumu v rámci společenského vývoje.
Za vrchol společenského pokroku považoval pruskou konstituční monarchii. V souvislosti se samovývojem idei Hegel vypracoval ucelenou dialektickou metodu, umožňující pochopit chod dějin, kterou však aplikoval především na vývoj idejí, myšlení a poznání – jeho dialektika má proto idealistický charakter. Vymezil základní kategorie dialektiky a stanovil její tři obecné zákony:
zákon přechodu kvantity ve kvalitu, zákon vzájemného pronikání a střetávání protikladů a zákon negace negace.
Vývoj idei tedy postupuje od nižších forem k vyšším v důsledku přechodu kvantitativních změn ve změny kvalitativní, přičemž zdrojem vývoje jsou rozpory. Tento vývoj se odráží i v reálném světě. V etice je Hegel přesvědčený, že člověk je nástroj neosobní dějinné zákonitosti. Svoboda člověka je v uvědomění si nevyhnutelnosti a směřování vývoje, v respektování objektivního pochodu dějin. Individuální žití je podřízené nadosobnímu (hlavně státu). V dějinách nikdy nejedná jedinec, ale světový duch přes jedince (i silní jedinci jsou jen vyjádřením „ducha doby“). Lest rozumu spočívá v tom, že aktivní jedinec se domnívá, že slouží jen svým subjektivním záměrům, ale z hlediska dějin jen uskutečňuje historickou nutnost. Vnímá, že podstata člověka je historická, člověk je aktivním tvůrcem sebe samého, hodnot i dějin Þ smysl lidské činnosti. „Člověk je tím, čím se svojí činností učiní“.Ludwig Feuerbach (1804-1872) byl Hegelovým žákem, později aktivní mladohegelovec, postupně se však s jeho učením rozešel a zavrhnul celý hegelovský idealizmus včetně dialektiky. Odmítnul myšlení, jako mimo přírodní a nadlidskou podstatu: myslí jen člověk, proto i filozofie musí být především učením o člověku a přírodě, kterou je součástí Þ antropologický materializmus: člověk je jednotná bytost, psychické jevy mají materiální podstatu – díky ní je člověk schopen vnímat a myslet. Rehabilituje lidskou tělesnost a smysluplnost („Tělo je způsob, jakým jsme na světě“). Nejhlubším vztahem je láska člověka k člověku – smyslová, pohlavní, vztah muže a ženy: „Užitečnější prací než psát filozofická pojednání je zplodit hodně potomků. Láska – ne k Bohu, ale člověka k člověku je nejvyšší hodnotou nové humanity (antropologický ateizmus). Kritika tradičního náboženství a teologie: popření tradičního pojmu Boha – návrat ke smyslově konkrétnímu člověku. Bůh nestvořil člověka, ale člověk Boha.
Náboženství vzniká z lidské přirozenosti, tj. z egoizmu a z pudové touhy po štěstí a blaženosti. Příroda však klade člověku v realizaci jeho přání a potřeb hodně překážek. Člověk odděluje (odcizuje si) své přirozené vlastnosti, schopnosti a touhy od sebe samého a promítá je mimo sebe a svět. Bůh je projekcí ideálních lidských emocí a vlastností mimo svět, do nad smyslové sféry. Z tohoto „dětského snu“ by se měl člověk probudit a pokusit se svým aktivním jednáním získat ve sféře smyslové zkušenosti to, co prostřednictvím náboženství získavá jen v představivosti – šťastný život, osvobozený od surové a slepé přírodní náhodnosti. Aby se tedy mohl stát plně člověkem, musí nastoupit namísto lásky k Bohu, láska člověka k člověku. Ta je nejvyšším projevem humanity a skutečným náboženstvím. A v tomto náboženství bez Boha vidí Feuerbach cestu, jak obrodit společnost a jak ji reformovat. Feuerbachova kritika idealizmu a náboženství měla velký vliv na Marxe a Engelse. Oba se hlásili k Feuerbachovi, jako ke svému učiteli.