Mikrobiologie a imunologie

12 Vakcinace

12 Vakcinace
 
 

12.4 Testovací otázky

 
Otevřením našich hranic se objevily zcela nové možnosti cestování. Poznávání nových zemí a kultur s sebou přináší i značná zdravotní rizika a možnost nákazy infekčním onemocněním. U laické a někdy i u části odborné veřejnosti se setkáváme s názorem, že infekční onemocnění dnes již nepředstavují žádná rizika, neumírá se na ně, protože ta nejzávažnější již vymizela. Vakcinací opravdu došlo ke značnému poklesu výskytu některých nemocí nebo se neobjevují vůbec (např. dětská obrna), ale některé se opět objevují i přes pravidelnou a povinnou vakcinaci (např. stoupá výskyt dávivého kašle, parotitidy).
 
V případě, že je člověk infikován určitým mikroorganizmem - bakterií nebo virem, reaguje lidský organizmus po určité době tvorbou protilátek, které poškozují a likvidují původce infekce. Napoprvé tyto protilátky nedokáží zabránit již rozvíjejícímu se infekčnímu onemocnění. Později díky imunologické paměti je chráněn organizmus před napadením stejnou bakterií nebo virem a reaguje na opakovaný stejný podnět rychlejší tvorbou protilátek. V budoucnu to představuje pro člověka imunitu proti opakovaným onemocněním. Některé infekce se pak třeba u téhož člověka neopakují, např. spalničky, zarděnky, dávivý kašel, jednotlivé typy virových hepatitid. Vytvořená imunita má u jiných infekcí pouze krátkodobé trvání a tyto infekce se mohou opakovat (chřipka, salmonelózy, různé typy viróz). Vakcinace je vlastně napodobení přirozeného modelu a procesu tvorby protilátek. Do organizmu se místo první expozice vpravuje očkovací látka – napodobenina. Později při setkání s tímto mikroorganizmem dojde k rychlému vytvoření protilátek a tím se zabrání onemocnění, event. infekce proběhne v mírnější formě. Potřebná dosažená hladina protilátek je závislá na vlastnostech konkrétní očkovací látky a aplikuje se jedna nebo více dávek základního očkování. Obrana proti dané infekci je vytvořena za jeden až tři týdny po ukončení základního očkování. Později se podle potřeby provádí přeočkování, aby se imunita nabytá základním očkováním prodloužila. Optimální časové rozvržení dávek je pevně stanoveno a zajišťuje nejlepší způsob dosažení a dlouhodobého udržení vysokých hladin protilátek a tedy i imunity.
 
Historie vakcinace nám ukazuje, že myšlenka preventivně ochránit lidi před infekčními nemocemi není vůbec nová. Pravděpodobně se tato myšlenka zrodila v Číně a vycházela z empirického poznání. Osoby, které onemocněly variolou – černými pravými neštovicemi, v následující epidemii zůstaly před nákazou uchráněny. Primitivní variolizaci začali provádět léčitelé. Malé množství sekretu a hnisu z puchýřků od nemocných s mírnou formou varioly přenesli na zdravé osoby, které opravdu v následující epidemii neonemocněly.
 
O mnoho století později, v 18. století, se k této myšlence vrátili lékaři v Anglii. Teprve na konci 19. století byly připraveny očkovací látky na skutečně vědeckém podkladě. Francouzský lékař Louis Pasteur se proslavil studiem vztekliny a antraxu a významně se podílel na vývoji vakcín. Vakcinace proti vzteklině v té době poprvé zachránila životy lidem, když byla vakcína podaná osobám pokousaným vzteklými zvířaty. Další očkovací látky byly připraveny v první polovině minulého století (např. proti choleře, břišnímu tyfu, později proti tuberkulóze, tetanu, dávivému kašli a záškrtu). Vývoj vakcinačních látek byl přesto rozpačitý a věřilo se, že řada infekčních nemocí bude vymýcena díky antibiotikům. Později se dostavily první přesvědčivé výsledky vakcinace, když se ukázalo, že naděje vkládané do antibiotické terapie jsou víceméně falešné. Zhruba asi od poloviny padesátých let minulého století došlo opět k obnovení zájmu o vývoj očkovacích látek a jejich použití v prevenci infekčních onemocnění. Rychlý pokrok umožnil především rozvoj lékařské mikrobiologie, hlavně nových laboratorních technik a metod ve virologii.
 
Literatura:
Kingsbury, D.T., Wagner, G.E. Microbiology. 1. vydání. Philadelphia: Harwal Publishing, 1991. ISBN 0-68-06234-4.
Votava, M. a kolektiv. Lékařská mikrobiologie speciální. 1. vydání. Brno: Neptun, 2003. ISBN 80-902896-6-5.