Sociologie
9.1 Medicinalizace
9.1 Medicinalizace
Dominantním tématem je vztah běžného člověka v roli pacienta k osobě lékaře, respektive k medicínskému personálu.
V historii nebyla existence zdravotnického personálu ničím samozřejmým. Se vznikem moderní společnosti se rozvíjí moderní koncepce lékařské péče.
Do této doby byl jedinec v nemoci odkázán na sféry, které bychom definovali jako laické:
- tradiční systémy péče o nemocné – šamanství, léčitelství, přírodní medicína, přístupy pracující s náboženskými a magickými prvky domácí péče
- rodina, komunitní péče (specifické pravidla jednání s nemocným v rámci komunity) sousedská výpomoc
Výše uvedené sféry jsou charakteristické oproti medicínskému přístupu důrazem na tradici, zkušenosti předků a zejména tím, že nejsou založeny na aplikaci vědeckých poznatků. To neznamená, že by neměly svou platnost a účinnost.
S nástupem medicíny se však situace radikálně změnila: lékař - dominantní postava medicíny dostává do sféry své působnosti veškerou oblast péče o lidské zdraví a práce s ním.
Je definován specifickým vzděláním, které je ostatním, „laikům“ nedostupné, aplikací vědeckých postupů při léčbě a dodržováním určitých specifických pravidel.
Do symbolické sféry můžeme samozřejmě započítat i specifický oděv lékaře a propriety, které bývají právě a jen s tímto povoláním spojeny (např. známý symbol stetoskopu, specifická lékařská obuv).
Za nemoc začínají být s proměnou role medicíny ve společnosti považovány i problémy, které mají primárně nemedicínský charakter – stáří, obezita, psychické problémy, drogová závislost. Medicína začíná stále více zasahovat do oblastí, které byly dříve řešeny jiným způsobem.
Stále více se rozšiřují definice nemocí a kompetence lékařů, dochází tedy k procesu medikalizace společnosti (z anglického medikalization of society).
Přímým důsledkem tohoto procesu je to, že za nemoc jsou stále více považovány jevy, které byly dříve považovány za normální, přirozené či které nebyly zdůrazňovány – zejména se to týká medicínských definicí psychických poruch, které jsou dány odchylkami od „normálního“ chování, průměrnost je ale dána sociálně, společensky a kulturně.
Role medicíny je přeceňována – medicína se zasloužila o růst délky života v západních společnostech, ale dominantní vliv měly zlepšující se životní podmínky a životní úroveň obyvatelstva.
Úspěch zaznamenávala spíše preventivní než léčebná medicína.
Změna prestiže – medicíně se dostává v moderní společnosti stále větší prestiže (využívání vědeckých poznatků a formalizovanému přístupu k nemoci).
Změna hodnoty zdraví – ve společnosti, která klade důraz na výkonnost, schopnosti, adaptabilitu a aktivitu, je zdraví jedním ze základních předpokladů, jak dostát požadavkům společnosti a obstát v konkurenci ostatních.
Zdraví se tak stává pilířem, na němž lidé mohou stavět své ambice, představy, plány, které chtějí v životě realizovat, rozšíření vlivu medicíny se jeví jako projev humanity.
Ze strany medicíny je vnímané zdraví jako projev solidarity s těmi, kteří trpí nějakými problémy, racionální zdůvodnění obtíží poskytuje jistotu – ne pouze fakt léčby, ale už samo stanovení diagnózy, která definuje příčinu problémů, má pro jedince velký význam. Je-li příčina problému definována, má dotyčný pocit, že je v moci jeho či lékaře problém vyřešit, že „rozumí“ svým problémům, působí uklidňujícím dojmem. Pochopitelně diagnóza samozřejmě není automaticky deklarování schopnosti problémy vyřešit, ale subjektivní asociace tohoto typu jsou pro postiženého jedince velmi výrazné.
Medicína racionálním a vědeckým přístupem sejmula stigma z řady donedávna stigmatizovaných a společensky nepřijatelných způsobů chování, které byly morálně odsuzovány (např. duševní choroby, alkoholismus, zneužívání drog …). Zneužívání drog tedy není již tolik pojímáno jako morální selhání, ale jako postižení nemocí, kterou je možno léčit pomocí standardizovaných postupů, na druhé straně ale často medicína dovoluje stigmatizovat nové skupiny, např. nemocné AIDS.
Stigma – vlastnost, na základě níž jsou jedinci připisovány okolím negativní charakteristiky. Jinak řečeno, jde o znamení méněcennosti v očích ostatních, ať již jde o charakteristiku zjevnou či připsanou. Stigma se projevuje většinou jen v určitých situacích, znevýhodňuje pak svého nositele (často etnické minority, tělesně a duševně postižené, osoby propuštěné z výkonu trestu, určitá povolání atd.).
- profesionální dominance lékařů – díky privilegovanému přístupu k lidskému tělu a jeho ošetřování se lékařská profese do značné míry definovala jako nadřazená profesím ostatním (a to i nižším zdravotnickým profesím). Lékaři začali být považováni za optimální tvůrce sociálních norem, právě toto povolání bývá nejčastěji spojováno s pojmem „expert“
- ztráta přirozených schopností řešit problémy – např. v oblasti psychických poruch jde o nárůst osob, které se svěřují psychoterapeutům, a to často i s problémy, které primárně souvisí s jejich partnerským životem, pracovními problémy atd. Medikalizace a odkaz na nutnost „obrátit se s problémy na odborníky“ snížila sebedůvěru jedinců ve vlastní schopnosti vyrovnat se s problémy – a netýká se to jen psychických problémů, ale i běžných chorob, které by jinak jedinec zvládl prostřednictvím vlastních prostředků.
Sociální kontrola – v rámci „boje o zdraví“ medicína disponuje a rozvíjí databáze, které sdružují nejen medicínské, ale i osobní údaje o jedincích. Ty jsou ale zneužitelné.
Jedinec je vytržen z běžného života, ze svých vztahů, to zejména v případě hospitalizace.
Základní fáze nemoci ze sociologického hlediska
- projev symptomů u „zdravého jedince“
- vyhledání zdravotnické pomoci
- akceptování stavu choroby, přijetí role pacienta
- proces léčby spolu s postupným návratem ke dřívějším sociálním funkcím a rolím
- stav vyléčení buďto úplného nebo s přistoupením na omezení dané léčenou chorobou (omezení některých soc. rolí – nutnost změny zaměstnání, činností v rodině, společenských a sportovních organizacích apod.); resp. chronický stav – stabilizace nemoci bez úplného vymizení jejich symptomů