Odborna_latinska_terminologie

Máte zapnutý náhled celé osnovy, zpět na běžné zobrazení.

Načítání a prohlížení osnovy může být v závislosti na množství obsahu pomalejší.

Odborna_latinska_terminologie
Odborna_latinska_terminologie

Odborná latinská terminologie

 
Anotace předmětu:
Předmět je koncipován jako teoretický. Seznamuje studenty s latinskou gramatikou a terminologií. Studenti získají základy latinského jazyka potřebné pro studium odborných předmětů a pro budoucí povolání. Základní znalost odborné latiny výrazně napomáhá pochopení odborného zdravotnického jazykového projevu.
 
 
Kapitoly:
 
13 Souhrnné testovací otázky
Přejít
Kapitola obsahuje:
1
Odpovědník
 
Literatura:
KÁBRT, Jan, CHLUMSKÁ, Eva. Úvod do lékařské terminologie. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2007. ISBN 978-80-246-0124-3.
KOZLÍKOVÁ, Dagmar. Cvičení z latinské lékařské terminologie. Dotisk. Praha: Karolinum, 1998. ISBN 80-246-0059-5.
PECH Jiří: Latina pro gymnázia 1, 5.dotisk. Voznice: Leda, Praha 2010. ISBN 978-80-7335-295-0.
Bejlovec Josef a kol.: Latina pro vysoké školy. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1993. ISBN 80-04-26464-6.
NOVOTNÝ, František a kol. Základní latinská mluvnice. Jinočany: H & H , 1992. ISBN 80-85467-91-7.
 
 

1 Latinská výslovnost, délka slabik a přízvuk

1 Latinská výslovnost, délka slabik a přízvuk
 
 
 
V našich zemích obvykle používáme tzv. středověkou výslovnost, která až na výjimky odpovídá grafickému zápisu. Existují ovšem i jiné způsoby výslovnosti: některé národy přizpůsobují latinskou výslovnost svému jazyku, používat se může i tzv. restituovaná výslovnost. Stejně jako čeština rozlišuje latina dlouhé a krátké samohlásky. Délka samohlásek může být významotvorná, někdy rozlišuje gramatické tvary a důležitá je také pro přízvuk.
 
 

1.1 Výslovnost dvojhlásek

1.1 Výslovnost dvojhlásek
 
 
V latině se vedle jednoduchých samohlásek vyskytují tzv. dvojhlásky ae a oe. Obě tyto dvojhlásky se vyslovují jako dlouhé é.
aegrōtus – égrótus – nemocný
oedēma –  édéma – otok
 
V případě, že je e v uvedených dvojhláskách označeno dvojtečkou nebo vodorovnou čárkou, nejedná se o dvojhlásku a vyslovují se obě samohlásky.
aër – áér – vzduch
poēta – poéta – básník
 
 

1.2 Výslovnost souhlásek

1.2 Výslovnost souhlásek
 
 
Latinské souhlásky se většinou vyslovují stejně jako české. Případy, kdy je výslovnost odlišná, jsou následující:
 
c – se vyslovuje jako c, následuje-li za ním samohláska e (včetně dvojhlásek ae, oe) nebo i/y.
cellula – celula – buňka
caelum – célum – nebe
coeliacus – célijakus – břišní
circum – cirkum – kolem
coccyx – kokcígz – kostrč
 
V ostatních případech (následuje-li za ním souhláska, samohláska a, o, u nebo stojí-li c na konci slova), se vyslovuje jako k.
crānium – kránium – lebka
cavum – kavum – dutina
cor – kor – srdce
cum – kum – s
lac – lak – mléko
 
 
s – se většinou vyslovuje jako z v těchto případech:
 
Stojí-li mezi dvěma samohláskami
nāsus – názus – nos
 
Stojí-li mezi souhláskou a samohláskou m, n, l nebo r.
plasma – plazma – tekutina
mēnsis – ménzis – měsíc
pulsus – pulzus – puls
cursus – kurzus – běh
 
V ostatních případech se obvykle vyslovuje jako s.
septem – septem – sedm
respīrātiō – respírácijó – dýchání
dēns – déns – zub
 
 
di, ti, ni – Slabiky di, ti, ni se vyslovují tvrdě: dy, ty, ny.
medicīna – medycína – lékařství
continuus – kontynuus – trvalý, souvislý
animal – anymal – živočich
ti –  Slabika ti se před samohláskami čte jako ci.
operātiō – operácijó – operace
insufficientia – insuficijencia – nedostatečnost
 
 
Slabika ti se i před samohláskami čte jako ty v těchto případech:
 
Stojí-li před ní s nebo x:
ōstium – óstyjum – ústí
mixtiō – mixtyjó – směs
V případě, že je v ní dlouhé ī:
tōtīus – tótýjus – genitiv singuláru od slova tōtus – celý.
 
V řeckých slovech:
Miltiadēs – Miltijadés – Miltiadés (řecké jméno)
ex –  před samohláskou se většinou čte jako egz.
exemplum – egzemplum – příklad
qu, ngu –  skupiny qu a ngu se před samohláskou vyslovují jako kv, gv.
aqua – akva – voda
lingua – lingva – jazyk
quīnque – kvínkve – pět
ph – vyslovuje se jako f.
typhus – tyfus – tyf
phagocytus – fagocitus – fagocyt
 
 

1.3 Jiné způsoby výslovnosti

1.3 Jiné způsoby výslovnosti
 
 
Existují i jiné způsoby latinské výslovnosti. V některých zemích se latina vyslovuje podle pravidel výslovnosti příslušného jazyka. Např. jméno Cicero, které my čteme „cicero“, vyslovují Italové „čičero“, Francouzi „sisero“ a Angličané „siserou“.
Můžeme se setkat také s tzv. restituovanou výslovností, kterou Římané používali až do konce klasické doby. Ta se v mnoha ohledech blíží řečtině.
 
Nejvýraznější odlišnosti od středověké výslovnosti jsou tyto:
C se vždy vyslovuje jako k (Cicero – Kikero)
Ti se vždy vyslovuje jako ti (operātiō – operátijó)
Ae, oe se vyslovuje ai, oi (aegrōtus – aigrótus)
V se vyslovuje jako obouretné, tedy jako anglické w (vīta - wíta ­– život)
 
 

1.4 Slabiky dlouhé přirozeně

1.4 Slabiky dlouhé přirozeně
 
 
Latinské slabiky mohou být dlouhé přirozeně nebo polohou.
Slabika je dlouhá přirozeně, pokud obsahuje dlouhou samohlásku nebo dvojhlásku.
 
fēmina – fémina – žena
frāctūra – fráktúra – zlomenina
lagoena – lagéna – lahvička
 
Přirozeně dlouhé slabiky se v učebnicích latiny označují vodorovnou čárkou nad písmenem: ā ē ī ō ū.
V běžném latinském textu se obvykle neuvádějí. 
 
 

1.5 Slabiky dlouhé polohou

1.5 Slabiky dlouhé polohou
 
 
Slabika je dlouhá polohou, pokud v ní za krátkou samohláskou následuje skupina alespoň dvou souhlásek nebo x, které je také chápáno jako dvě souhlásky (k, s). V běžné řeči a v próze se taková slabika čte jako krátká, její délka má význam pro přízvuk, což hraje důležitou roli zejména v poezii.
collum – krk
septem – sedm
īnstrūmentum – přístroj
 
 

1.6 Latinský přízvuk

1.6 Latinský přízvuk
 
 
U dvojslabičných slov je přízvuk vždy na první slabice, bez ohledu na její délku.
femur – stehenní kost
gutta – kapka
vēna – žíla
 
U trojslabičných a víceslabičných slov záleží na délce předposlední slabiky.
Je-li předposlední slabika dlouhá, ať přirozeně, nebo polohou, je přízvuk na ní.
collāpsus – zhroucení
ligāmentum – vaz
 
Je-li předposlední slabika krátká, je přízvuk na 3. slabice od konce bez ohledu na její délku.
mūsculus – sval
undecimus – jedenáctý

2 Základní gramatické termíny

2 Základní gramatické termíny
 
 

2.3 Testovací otázky

2_Základní_gramatické_termíny

 
Pro práci s učebnicemi latiny je nutné znát některé základní odborné termíny. Protože se zde budeme zabývat převážně jen podstatnými a přídavnými jmény, uvádím pouze terminologii vztahující se k těmto slovním druhům.
 
 

2.1 Substantivum, adjektivum, rod, číslo, deklinace

2.1 Substantivum, adjektivum, rod, číslo, deklinace
 
 
Podstatné jméno se v latinské terminologii nazývá substantivum, přídavné jméno adjektivum.
Stejně jako v češtině, i v latině rozlišujeme u substantiv a adjektiv trojí rod a dvojí číslo.
 
Rod rozlišujeme mužský (masculinum), ženský (femininum) a střední (neutrum). Rod substantiva v češtině nemusí souhlasit s jeho rodem v latině, je proto nutné se ho u každého slovíčka naučit. Znalost rodu je důležitá zejména při spojování podstatných a přídavných jmen – tvar adjektiva totiž často závisí na rodu substantiva.
 
Číslo rozlišujeme jednotné (singulár) a množné (plurál).
Latinská substantiva se dělí do pěti deklinací, tedy typů skloňování. Příslušnost k deklinaci se určuje podle koncovky genitivu singuláru (2. pádu jednotného čísla).
 
Do 1. deklinace patří substantiva, která mají v gen. sg. koncovku –ae
Do 2. deklinace patří substantiva, která mají v gen. sg. koncovku – ī
Do 3. deklinace patří substantiva, která mají v gen. sg. koncovku – is
Do 4. deklinace patří substantiva, která mají v gen. sg. koncovku – ūs
Do 5. deklinace patří substantiva, která mají v gen. sg. koncovku – ēī
 
Latinská adjektiva se skloňují podle 1., 2. nebo 3. deklinace. Skloňování adjektiv a jejich zařazování do deklinací je podrobněji vysvětleno v příslušných kapitolách.
 
 

2.2 Latinské pády

2.2 Latinské pády
 
 
Latina rozlišuje 6 pádů. Významově většinou odpovídají českým pádům, ptáme se na ně tedy stejnými pádovými otázkami. Pouze latinský 6. pád vyjadřuje český 6. i 7. pád. Odlišné pádové vazby než v češtině jsou také u předložek (viz příslušná kapitola).
 
V odborné terminologii mají latinské pády tyto názvy:
 
1. pád –  nominativ (z lat. nōmen = jméno; tento pád pojmenovává)
2. pád –  genitiv (z lat. genus = rod; tento pád přiřazuje substantivum k rodu, druhu)
3. pád –  dativ (z lat. dāre = dávat; stejně jako v češtině se pojí se 3. pádem, dávat komu, čemu)
4. pád –  akuzativ (z lat. accusāre = obžalovat; stejně jako v češtině se pojí se 4. pádem, obžalovat koho, co)
5. pád –  vokativ (z lat. vocāre = volat; stejně jako v češtině 5. pádem oslovujeme, voláme)
6. pád –  ablativ (etymologie je tu složitější, souvisí s předložkou ab, která označuje odluku a pojí se s tímto pádem)
 
Vokativ je až na jednu skupinu slov vždy shodný s nominativem. Protože ho navíc v lékařské terminologii prakticky nevyužijeme, uvádíme tento pád pouze v seznamech koncovek jednotlivých deklinací, nikoli v příkladech skloňování konkrétních slov.

3 Substantiva 1. deklinace

3.1 Obecný úvod do latinského skloňování

3.1 Obecný úvod do latinského skloňování
 
 
Jak už bylo uvedeno, latinská substantiva se dělí podle pádových koncovek do 5 deklinací. Pro zařazení do příslušné deklinace je rozhodující koncovka genitivu singuláru. Ve slovníkovém zápisu je proto kromě nominativu singuláru vždy uvedená také koncovka genitivu singuláru a rod substantiva.
 
Slovo gutta např. najdeme ve slovníku zapsané takto:
gutta, ae f. – kapka.
 
Ze zápisu vyčteme, že toto substantivum má v genitivu singuláru koncovku -ae, skloňuje se tudíž podle 1. deklinace, a je ženského rodu (f. = femininum).
 
Ze slovníkového zápisu slova
tumor, ōris m. – nádor
zjistíme, že toto substantivum má v genitivu singuláru koncovku – is, skloňuje se tudíž podle 3. deklinace, a je mužského rodu (m. = masculinum).
 
A konečně ve slovníkovém zápisu slova
īnstrumentum, ī n. – nástroj
vidíme, že toto substantivum má v genitivu singuláru koncovku –ī, skloňuje se tudíž podle 2. deklinace, a je středního rodu (n. = neutrum).
 
Kromě zařazení substantiva do správné deklinace má genitiv singuláru pro skloňování ještě jeden zásadní význam Odtržením koncovky tohoto pádu totiž získáme kmen substantiva, k němuž potom přidáváme další pádové koncovky podle příslušné deklinace.
 
U substantiv 1. a 2. deklinace lze kmen většinou poznat již z nominativu singuláru.
Např. genitiv singuláru od slova gutta zní guttae. Odtrhneme-li koncovku –ae, získáme kmen gutt- . Při skloňování substantiva pak koncovky přidáváme k tomuto kmeni, skloňujeme tedy gutta, guttae, guttae, guttam atd.
Jindy, především u substantiv 3. deklinace, se kmen obvykle od nominativu singuláru liší. Např. genitivu singuláru od slova caput – hlava zní capitis. Odtrhneme-li koncovku genitivu singuláru –is, získáme kmen capit-. Při skloňování substantiva pak koncovky přidáváme k tomuto kmeni, skloňujeme tedy caput, capitis, capitī atd.
 
Pro správně skloňování je tedy důležité naučit se slovníkový tvar celý! Tvar genitivu singuláru je zásadní pro určení deklinace (tj. jaké pádové koncovky používat) i pro utvoření kmene (tj. k čemu tyto koncovky připojovat). Rod je u substantiv důležitý pro skloňování neuter, která mají některé koncovky odlišné, a především pro skloňování adjektiv (viz dále).
 
 

​3.2 Skloňování substantiv 1. deklinace

3.2 Skloňování substantiv 1. deklinace
 
 
Podle 1. deklinace se skloňují substantiva, která mají v genitivu singuláru koncovku –ae. Nominativ singuláru je zakončený téměř vždy na –a, kromě několika řeckých slov, většinou jmen, která končí na –ēs. Hláska a je vůbec pro 1. deklinaci typická, vyskytuje se ve většině pádových koncovek.
Jako vzor pro substantiva 1. deklinace použijeme slovo vēna, ae f. = žíla
Většina substantiv 1. deklinace jsou feminina, existují však i výjimky (poēta. ae m. = básník).
 
Odtržením koncovky genitivu singuláru získáme kmen, k němuž přidáváme u substantiv 1. deklinace tyto koncovky:
Singulár
Plurál
1. – a
2. – ae
3. – ae
4. – am
5. – a
6. – ā
1. – ae
2. – ārum
3. – īs
4. – ās
5. – ae
6. – īs
 
Slovo vēna se tedy skloňuje tímto způsobem:
Singulár
Plurál
1. vēna
2. vēnae
3. vēnae
4. vēnam
6. vēnā
1. vēnae
2. vēnārum
3. vēnīs
4. vēnās
6.  vēnīs
 
 
Pro všechna substantiva všech deklinací platí tato dvě pravidla:
1) Nominativ singuláru a vokativ singuláru jsou stejné (výjimkou jsou pouze některá substantiva 2. deklinace, viz níže).
2) Dativ plurálu a ablativ plurálu mají vždy stejnou koncovku.
 
 

3.3 Základní substantiva 1. deklinace

3.3 Základní substantiva 1. deklinace
 
 
anōmalia, ae f. – odchylka, nepravidelnost
anūria, ae f. – zástava vylučování moči, anurie
aorta, ae f. – srdečnice
aqua, ae f. – voda
artēria, ae f. – tepna
bradycardia, ae f. – zpomalená srdeční činnost
cellula, ae f. – buňka
clāvicula, ae f. – klíční kost
columna, ae f. – sloup, pilíř
columna vertebrārum – páteř, dosl. sloup obratlů
costa, ae f. – žebro
coxa, ae f. – kyčel
fēmina, ae f. – žena
fībula, ae f. – kost lýtková
forma, ae f. – tvar, podoba
formula, ae f. – pravidlo, předpis (složení léku)
frāctūra, ae f. – zlomenina
gangraena, ae f. – sněť
glandula, ae f. – žláza
haemorrhagia, ae f. – krvácení
herba, ae f. – nať, rostlina
hernia, ae f. – kýla
hypotrophia, ae f. – podvýživa, omezení vzrůstu
influenza, ae f. – chřipka
insufficientia, ae f. – nedostatečnost, selhání činnosti
lingua, ae f. – jazyk
mamma, ae f. – prs, prsní žláza
māteria, ae f. – hmota, látka
maxilla, ae f. – horní čelist
medicīna, ae f. – lékařství, lék
medulla, ae f. – dřeň, mícha
membrāna, ae f. – blána
memoria, ae f. – paměť
nātūra, ae f. – příroda, přirozenost
orbita, ae f. – očnice
pilula, ae f. – pilulka
placenta, ae f. – plodové lůžko
pneumonia, ae f. – zápal plic
porta, ae f. – průchod, brána
prīmipara, ae f. – prvorodička
pulpa, ae f. – dřeň, dužnina
rētina, ae f. – sítnice
ruptūra, ae f. – trhlina, prasklina, roztržení
scapula, ae f. – lopatka
scarlatīna, ae f. – spála
scatula, ae f. – krabička
spīna, ae f. – trn, hřeben, hrana
substantia, ae f. – hmota, látka
sūtūra, ae f. – šev, steh
tabula, ae f. – deska, stůl
tachycardia, ae f. – zrychlená srdeční činnost
therapia, ae f. – léčba
tībia, ae f. – holenní kost
valva, ae f. – chlopeň
valvula, ae f. – chlopeň
variola, ae f. – neštovice
vēna, ae f. – žíla
vertebra, ae f. – obratel
vēsīca, ae f. – měchýř
via, ae f. – cesta

4 Substantiva 2. deklinace

4.1 Substantiva 2. deklinace - úvod

4.1 Substantiva 2. deklinace - úvod
 
 
Podle 2. deklinace se skloňují substantiva, která mají v genitivu singuláru koncovku –ī. Charakteristickou samohláskou 2. deklinace je o.
 
Substantiva 2. deklinace jsou převážně maskulina a neutra (nervus, ī m. – nerv;
magister, magistrī m. – učitel; exemplum, ī n. – příklad). Existují však i feminina 2. deklinace, např. alvus, ī f. – břicho, humus, ī f. – půda. Feminina jsou také některá slova odvozená z řečtiny, např.: periodus, ī f. – období, perioda, methodus, ī f. – metoda aj. Feminina 2. deklinace se skloňují stejně jako maskulina.
 
 

4.2 Skloňování substantiv 2. deklinace – maskulina

4.2 Skloňování substantiv 2. deklinace – maskulina
 
 
Maskulina 2. deklinace končí v nominativu singuláru na –us, -ir nebo –er.
Jako vzor pro maskulina 2. deklinace použijeme slova nervus, ī m. – nerv a cancer, cancrī m. – rakovina.
 
Odtržením koncovky genitivu singuláru získáme kmen, k němuž přidáváme u maskulin 2. deklinace tyto koncovky:
Singulár
Plurál
1. ­– us, er
2. – ī
3. – ō
4. – um
5. – e, er
6. – ō
1. – ī
2. – ōrum
3. – īs
4. – ōs
5. – ī
6. – īs
 
Slovo nervus se tedy skloňuje tímto způsobem:
Singulár
Plurál
1. nervus
2. nervī
3. nervō
4. nervum
6. nervō
1. nervī
2. nervōrum
3. nervīs
4. nervōs
6. nervīs
 
 
Vidíme, že některé pádové koncovky jsou zcela stejné, jako u 1. deklinace (dativ a ablativ plurálu).
Jiné se liší pouze tím, že tam, kde je u 1. deklinace „ženská“ samohláska a, je v 2. deklinaci „mužské“ o nebo u.
 
Týká se to těchto pádů:
akuzativ singuláru: vēnam x nervum
ablativ singuláru: vēnā x nervō
genitiv plurálu: vēnārum x nervōrum
akuzativ plurálu: vēnās x nervōs
 
U substantiv zakončených v nominativu singuláru na –er obvykle v kmeni mizí hláska e. Kmen od slova cancer, cancrī m. – rakovina tedy zní cancr-.
Slovo se pak skloňuje takto:
Singulár
Plurál
1. cancer
2. cancrī
3. cancrō
4. cancrum
5. cancrō
1. cancrī
2. cancrōrum
3. cancrīs
4. cancrōs
6. cancrīs
 
 
 

4.3 Skloňování substantiv 2. deklinace – neutra

4.3 Skloňování substantiv 2. deklinace – neutra
 
 
Neutra 2. deklinace většinou končí v nominativu singuláru na –um. K výjimkám patří slova vīrus, ī n. – jed, nakažlivá látka, vir a vulgus, ī n. – lid.
 
Jako vzor po neutra 2. deklinace použijeme slovo exemplum, ī n. – příklad.
 
Pro všechna neutra všech deklinací platí tato dvě pravidla:
1) Nominativ, akuzativ a vokativ jsou vždy stejné.
2) Nominativ, a tudíž i akuzativ a vokativ plurálu končí u všech neuter všech deklinací na –a.
 
V ostatních pádech mají neutra koncovky příslušné deklinace.
 
Neutra 2. deklinace tedy mají tyto pádové koncovky:
Singulár
Plurál
1. ­– um, (-us)
2. – ī
3. – ō
4. – um, (-us)
5. – um, (-us)
6. – ō
1. – a
2. – ōrum
3. – īs
4. – a
5. – a
6. – īs
 
Slovo exemplum – příklad se tedy skloňuje tímto způsobem:
Singulár
Plurál
1. exemplum
2. exemplī
3. exemplō
4. exemplum
6. exemplō
1. exempla
2. exemplōrum
3. exemplīs
4. exempla
6. exemplīs
 
 
Slovo vīrus se bude skloňovat podle stejných pravidel:
Singulár
Plurál
1. vīrus
2. vīrī
3. vīrō
4. vīrus
6. vīrō
1. vīra
2. vīrōrum
3. vīrīs
4. vīra
6. vīrīs
 
 
Rozdíly ve skloňování maskulin a neuter 2. deklinace si ukážeme na slovech: humerus, ī m. – pažní kost a sternum, ī n. – hrudní kost.
Rozdílné koncovky jsou zvýrazněny:
1. humerus x sternum
2. humerī - sternī
3. humerō - sternō
4. humerum - sternum
6. humerō - sternō
1. humerī x sterna
2. humerōrum - sternōrum
3. humerīs - sternīs
4. humerōs x sterna
6. humerīs - sternīs
 
 
 

4.4 Základní substantiva 2. deklinace

4.4 Základní substantiva 2. deklinace
 
 
alimentum, ī n. - jídlo, potrava
antibioticum, ī n. – antibiotikum
ātrium, iī n. – síň, předsíň
auxilium, iī n. – pomoc
calculus, ī m. – kámen, kamínek
cancer, cancrī m. – rakovina
capitulum, ī n. – hlavička
cavum, ī n. – dutina
cerebrum, ī n. – mozek
cibus, ī m. – jídlo, pokrm
circulus, ī m. – kruh
collum, ī n. – krk
corpusculum, ī n. – tělísko
crānium, iī n. – lebka
digitus, ī m. – prst
discus, ī m. – kotouč, disk
dorsum, ī n. – hřbet, záda
endocardium, iī n. – srdeční nitroblána
erythrocytus, ī m. – červená krvinka
extractum, ī n. – výtažek, extrakt
humerus, ī m. – kost pažní
icterus, ī m. – žloutenka
intestīnum, ī n. – střevo
leucocytus, ī m. – bílá krvinka
ligāmentum, ī n. – vaz
locus, ī m. – místo
manubrium, iī n. – rukověť, držadlo
medicāmentum, ī n. – lék, léčivo
medicus, ī m. – lékař
membrum, ī n. – úd, končetina
morbus, ī m. – nemoc
mūsculus, ī m. – sval
nāsus, ī m. – nos
neonātus, ī m. – novorozenec
nucleus, ī m. – jádro
numerus, ī m. – číslo, počet
oculus, ī m. – oko
perīculum, ī n. – nebezpečí
phagocytus, ī m. – fagocyt
principium, iī n. – začátek, vznik, základ
rāmus, ī  m. – větev
receptum, ī n. – předpis, recept
rēctum, ī n. – konečník
remedium, iī n. – lék, léčivý prostředek
scalpellum, ī n. – skalpel
sceletum, ī n. – kostra, skelet
sēptum, ī n. – přepážka
signum, ī n. – znamení, příznak
spatium, iī n. – prostor, mezera
sternum, ī n. – hrudní kost
terminus, ī m. – hranice, konec, význam (termínú)
thrombocytus, ī m. – krevní destička, trombocyt
thrombus, ī m. – sražená krev v cévě, trombus
trepanum, ī n. – vrták
tūberculum, ī n. – hrbolek, vyvýšenina
typhus, ī m. – tyf
unguentum, ī n. – mast
uterus, ī m. – děloha
venēnum, ī n. – jed
ventriculus, ī m. – žaludek
vir, virī m. – muž
vīrus, ī n. – jed, nákazová látka, vir
vitium, iī n. – vada, chyba

5 Adjektiva podle 1. a 2. deklinace

5.1 Úvod do latinských adjektiv

5.1 Úvod do latinských adjektiv
 
 
Latina rozlišuje tři typy adjektiv: trojvýchodná, dvojvýchodná a jednovýchodná.
 
Trojvýchodná adjektiva mají v nominativu singuláru pro každý rod jiný tvar:
bonus, a, um – dobrý. Tvar bonus se tedy přidává k masculinům (medicus bonus – dobrý doktor), bona k femininům (fēmina bona – dobrá žena), bonum k neutrům (īnstrumentum bonum – dobrý přístroj). Trojvýchodná adjektiva odpovídají českým přídavným jménům tvrdým (vzor mladý, á, é).
 
Dvojvýchodná adjektiva mají v nominativu singuláru jeden společný tvar pro maskulina a feminina, druhý pro neutra:
omnis, e – každý, všechen. Tvar omnis se přidává k maskulinům a femininům (omnis homō – každý člověk, omnis fēmina – každá žena), tvar omne k neutrům (omne corpus – každé tělo). V češtině se dvojvýchodná adjektiva nevyskytují.
 
Jednovýchodná adjektiva mají v nominativu singuláru jeden tvar pro všechny rody.
latēns, latentis (gen. sg.) – skrytý: īnflammātiō latēns – skrytý zánět, morbus latēns – skrytá nemoc, signum latēns – skrytý příznak. Jednovýchodná adjektiva odpovídají českým přídavným jménům měkkým (vzor jarní).
 
 

5.2 Skloňování adjektiv podle 1. a 2. deklinace

5.2 Skloňování adjektiv podle 1. a 2. deklinace
 
 
Adjektiva skloňovaná podle 1. a 2. deklinace jsou vždy trojvýchodná. V nominativu singuláru jsou zakončena na -us, -a, -um nebo -er, -a, -um.
hūmānus, a, um – lidský
dexter, tra, trum – pravý
 
Adjektivum přiřazujeme k substantivu na základě rodu substantiva. První tvar adjektiva podle 1. a 2. deklinace patří k maskulinům a skloňuje se jako maskulina 2. deklinace.
mūsculus hūmānus – lidský sval
 
Singulár
Plurál
1. mūsculus hūmānus
2. mūsculī hūmānīī
3. mūsculō hūmānō
4. mūsculum hūmānum
6. mūsculō hūmānō
1. mūsculī hūmānī
2. mūsculōrum hūmānōrum
3. mūsculīs hūmānīs
4. mūsculōs hūmānōs
6. mūsculīs hūmānīs
 
 
 
Druhý tvar adjektiva podle 1. a 2. deklinace patří k femininům a skloňuje se podle 1. deklinace.
aorta hūmāna – lidská aorta
 
Singulár
Plurál
1. aorta hūmāna
2. aortae hūmānae
3. aortae hūmānae
4. aortam hūmānam
6. aortā hūmānā
1. aortae hūmānae
2. aortārum hūmānārum
3. aortīs hūmānīs
4. aortās hūmānās
6. aortīs hūmānīs
 
 
 
Třetí tvar adjektiva podle 1. a 2. deklinace patří k neutrům a skloňuje se jako neutra 2. deklinace.
cerebrum hūmānum – lidský mozek
 
Singulár
Plurál
1. cerebrum hūmānum
2. cerebrī hūmānī
3. cerebrō hūmānō
4. cerebrum hūmānum
6. cerebrō hūmānō
1. cerebra hūmāna
2. cerebrōrum hūmānōrum
3. cerebrīs hūmānīs
4. cerebra hūmāna
6. cerebrīs hūmānīs
 
 
 
Na rozdíl od češtiny se tedy v latině stává, že adjektivum a substantivum mají ve všech pádech stejné koncovky. Zdaleka to však neplatí pokaždé. Adjektivum se musí se substantivem shodovat v rodě, pádě a čísle, nikoli však v deklinaci. Např. slovo periodus, ī (období) patří do 2. deklinace, je však ženského rodu. Chceme-li ho spojit s adjektivem criticus, a, um (rozhodný, kritický), musíme zvolit tvar critica, který patří k femininům. Periodus se tedy skloňuje podle 2. deklinace, critica podle 1. deklinace.
 
Singulár
Plurál
1. periodus critica
2. periodī criticae
3. periodō criticae
4. periodum criticam
6. periodō criticā
1. periodī criticae
2. periodōrum criticārum
3. periodīs criticīs
4. periodōs criticās
6. periodīs criticīs
 
 
 

5.3 Základní adjektiva podle 1. a 2. deklinace

5.3 Základní adjektiva podle 1. a 2. deklinace
 
 
acūtus, a, um – akutní, prudce probíhající
adultus, a, um – dospělý
aegrōtus, a, um – nemocný
anatomicus, a, um – anatomický
angustus, a, um – úzký
apertus, a, um – otevřený
artēriōsus, a, um – tepenný
benignus, a, um – nezhoubný
bīlifer, era, erum – žlučovodný
bilobātus, a, um – dvojlaločný
bonus, a, um – dobrý
certus, a, um – určitý, jistý
ceter, a, um – ostatní
coāgulātus, a, um – sražený
compositus, a, um – složený
congenitus, a, um – vrozený
continuus, a, um – trvalý, souvislý
convulsīvus, a, um – křečovitý
criticus, a, um – rozhodný, kritický
cutāneus, a, um – kožní
dexter, tra, trum – pravý
diūrēticus, a, um – močopudný, podporující činnost ledvin
dubius, a, um – pochybný, nejistý
dūrus, a, um – tvrdý
externus, a, um – vnější
extrāuterīnus, a, um – mimoděložní
frigidus, a, um – chladný
glutēus, a, um – hýžďový
histologicus, a, um – vztahující se k tkáni, histologický
hūmānus, a, um – lidský
hūmidus, a, um – vlhký
chirūrgicus, a, um – chirurgický
chronicus, a, um – chronický, vleklý
incarcerātus, a, um – uvězněný, uskřinutý
hernia incarcerāta – uskřinutá kýla
incertus, a, um – neurčitý, nejistý
incomplētus, a, um – neúplný
īnfectiōsus, a, um – infekční, nakažlivý
īnfimus, a, um – nejnižší, nejdolejší
infirmus, a, um – nepevný
integer, gra, grum – neporušený, úplný
internus, a, um – vnitřní
interosseus, a, um – mezikostní
intimus, a, um – nejvnitřnější
intrāvēnōsus, a, um - nitrožilní, do žíly
laesus, a, um – poškozený, porušený
lātus, a, um – široký
longus, a, um – dlouhý
magnus, a, um – velký
malignus, a, um – zhoubný
malus, a, um – zlý, špatný
māximus, a, um – největší
membrānāceus, a, um – blanitý, opatřený blanou
minimus, a, um – nejmenší
molestus, a, um – obtížný, těžký
multus, a, um – mnohý
necessārius, a, um – nutný
neglectus, a, um – zanedbaný
novus, a, um – nový
oblongātus, a, um – prodloužený
obscūrus, a, um – temný, tmavý
occultus, a, um – skrytý
opticus, a, um – zrakový, optický
optimus, a, um – nejlepší
osseus, a, um – kostní, kostěný
palliatīvus, a, um – zmírňující potíže, ale neodstraňující příčinu nemoci, paliativní
periculōsus, a, um – nebezpečný
perniciōsus, a, um – zhoubný
pessimus, a, um – nejhorší
postrēmus, a, um – poslední
profundus, a, um – hluboký
progressīvus, a, um – postupující, progresivní
prōvectus, a, um – pokročilý
proximus, a, um – nejbližší
rārus, a, um – řídký, vzácný
rēctus, a, um – přímý
sānātus, a, um – vyléčený, uzdravený
sinister, tra, trum – levý
subcutāneus, a, um – podkožní
suprēmus, a, um – nejvyšší, nejzazší
thōrācicus, a, um – hrudní
thyreoīdeus, a, um – štítný, týkající se štítné žlázy
tōtus, a, um – celý
trilobātus, a, um – trojlaločný
tūberculōsus, a, um – tuberkulózní
varius, a, um – různý, rozmanitý
vēnōsus, a, um – žilní, žilnatý
vērus, a, um – pravý, správný

6 Substantiva 3. deklinace

6.1 Substantiva 3. deklinace - úvod

6.1 Substantiva 3. deklinace - úvod
 
 
Podle 3. deklinace se skloňují substantiva, která mají v genitivu singuláru koncovku –is. Nominativ singuláru má různá zakončení, podle tohoto pádu tedy substantiva do 3. deklinace zařadit nemůžeme.
Mezi substantivy 3. deklinace jsou feminina, maskulina i neutra, nelze říci, že by nějaký rod převažoval.
U substantiv 3. deklinace se na rozdíl od 1. a 2. deklinace kmen většinou od tvaru nominativu singuláru liší. Je proto důležité se naučit oba tvary! Při zapamatování kmene nám často pomůže čeština. Latinská slova totiž většinou přecházela do jiných jazyků prostřednictvím kmene, nikoli genitivu singuláru.
 
Např.: regiō – kraj, krajina, gen. sg. regiōnis, kmen je regiōn-, proto říkáme regionální, ne regiální.
dēns – zub, gen. sg. dentis, kmen je dent-, proto říkáme dentální, ne densální.
lēx – zákon, gen. sg. legis, kmen je leg-, proto říkáme legislativa, ne lexislativa.
 
 

6.2 Pravidelná substantiva 3. deklinace – maskulina a feminina

6.2 Pravidelná substantiva 3. deklinace – maskulina a feminina
 
 
Jako vzor pro pravidelná maskulina a feminina 3. deklinace použijeme slova pulmō, ōnis m. – plíce.
 
Odtržením koncovky genitivu singuláru získáme kmen, k němuž přidáváme u substantiv 3. deklinace tyto koncovky:
 
Singulár
Plurál
1. různé koncovky
2. – is
3. – ī
4. – em
5. – 1.
6. – e
1. – ēs
2. – um
3. – ibus
4. – ēs
5. – ēs
6. – ibus
 
Slovo pulmō se tedy skloňuje takto:
 
Singulár
Plurál
1. pulmō
2. pulmōnis
3. pulmōnī
4. pulmōnem
6. pulmōne
1. pulmōnēs
2. pulmōnum
3. pulmōnibus
4. pulmōnēs
6. pulmōnibus
 
 
Feminina 3. deklinace se skloňují stejně jako maskulina
Slovo cartilāgō, inis f. – chrupavka se skloňuje takto: 
 
Singulár
Plurál
1. cartilāgō
2. cartilāginis
3. cartilāginī
4. cartilāginem
6. cartilāgine
1. cartilāginēs
2. cartilāginum
3. cartilāginibus
4. cartilāginēs
6. cartilāginibus
 
 
 

6.3 Pravidelná substantiva 3. deklinace – neutra

6.3 Pravidelná substantiva 3. deklinace – neutra
 
 
Neutra 3. deklinace se skloňují stejně jako maskulina a feminina, řídí se však pravidly platnými pro všechna neutra všech deklinací. Nominativ, akuzativ a vokativ singuláru má stejný tvar, v nominativu, akuzativu a vokativu plurálu je koncovka -a.
 
Slovo corpus, oris n. – tělo se skloňuje takto:
 
Singulár
Plurál
1. corpus
2. corporis
3. corporī
4. corpus
6. corpore
1. corpora
2. corporum
3. corporibus
4. corpora
6. corporibus
 
 
Rozdíly mezi skloňováním maskulin a feminin 3. deklinace a neuter 3. deklinace ukazuje následující tabulka. Zvýrazněny jsou odlišné koncovky (kromě nominativu singuláru):
 
Singulár
Plurál
1. pulmō - corpus
2. pulmōnis – corporis
3. pulmōnī – corporī
4. pulmōnem x corpus
6. pulmōne – corpore
1. pulmōnēs x corpora
2. pulmōnum – corporum
3. pulmōnibus – corporibus
4. pulmōnēs x corpora
6. pulmōnibus – corporibus
 
 
 

6.4 Stejnoslabičná substantiva

6.4 Stejnoslabičná substantiva
 
 
Substantiva 3. deklinace, která mají v nominativu i genitivu singuláru stejný počet slabik, se nazvývají stejnoslabičná. Často končí v nominativu singuláru na -is a mají stejný tvar v nominativu i genitivu singuláru. Skloňují se stejně jako ostatní substantiva 3. deklinace, pouze v genitivu plurálu mají koncovku -ium.
 
Slovo pelvis, is f. – pánev se skloňuje takto:
Singulár
Plurál
1. pelvis
2. pelvis
3. pelvī
4. pelvem
6. pelve
1. pelvēs
2. pelvium
3. pelvibus
4. pelvēs
6. pelvibus
 
 
 

6.5 Substantiva typu dens, dentis

6.5 Substantiva typu dens, dentis
 
 
Substantiva 3. deklinace, jejichž kmen končí na dvě souhlásky, se skloňují pravidelně podle 3. deklinace, pouze v genitivu plurálu mají koncovku -ium.
 
Slovo dēns, tis m. – zub se skloňuje takto:
Singulár
Plurál
1. dēns
2. dentis
3. dentī
4. dentem
6. dente
1. dentēs
2. dentium
3. dentibus
4. dentēs
6. dentibus
 
 
 

6.6 Nepravidelná neutra 3. deklinace

6.6 Nepravidelná neutra 3. deklinace
 
 
Neutra 3. deklinace zakončená v nominativu singuláru na -e, -al nebo -ar, mají tyto odlišnosti: v ablativu singuláru je koncovka -ī, nominativ, akuzativ a vokativ plurálu končí na -ia, genitiv plurálu na -ium.
Rozdíl mezi skloňováním pravidelných neuter 3. deklinace a neuter na -e, -al, -ar ukazuje následující tabulka. Zvýrazněné jsou odlišné koncovky (kromě nominativu a akuzativu singuláru).
 
Singulár
Plurál
1. ­corpus – animal
2. corporis – animālis
3. corporī – animālī
4. corpus – animal
6. corpore x animālī
1. corpora x animālia
2. corporum x animālium
3. coroporibus – animālibus
4. corpora x animālia
6. corporibus x animālibus
 
 
 

6.7 Substantiva typu tussis

6.7 Substantiva typu tussis
 
 
Některá stejnoslabičná substantiva 3. deklinace mají v akuzativu singuláru koncovku -im, v ablativu singuláru koncovku -ī. Pokud tvoří plurál, mají v genitivu plurálu koncovku -ium, jako všechna stejnoslabičná substantiva 3. deklinace. Jinak se skloňují pravidelně.
Z lékařských výrazů jsou to např. tato slova:
febris, is f. – horečka
tussis, is f. – kašel
sitis, is f. – žízeň
 
Singulár
Plurál
1. febris
2. febris
3. febrī
4. febrim
6. febrī
1. febrēs
2. febrium
3. febribus
4. febrēs
6. febribus
 
 
 

6.8 Základní slovíčka 3. deklinace

6.8 Základní slovíčka 3. deklinace
 
 
abductor, ōris m. – odtahovač (sval)
ablātiō, ōnis f. – odnětí
ablātiō placentae – odloučení placenty
accelerātiō, ōnis f. – zrychlení
adductor, ōris m. – přitahovač (sval)
āēr, āēris m. – vzduch
aetās, ātis f. – věk
ampūtātiō, ōnis f. – amputace
anamnēsis, is f. – anamnéza
animal, ālis n. – živočich
apex, apicis m. – hrot, vrchol
appendix, icis f. – přívěsek
articulātiō, ōnis f. – kloub
auris, is f. – ucho
auscultātiō, ōnis f. – vyšetření poslechem
canālis, is m. – kanál, trubice, průchod
caput, itis n. – hlava
carcinōma, atis n. – rakovina, karcinom
cartilāgō, inis f. – chrupavka
cavitās, ātis f. – dutina
circulātiō, ōnis f. – oběh, cirkulace
contractiō, ōnis f. – smršťování, stáhnutí
cor, cordis n. – srdce
corpus, oris n. – tělo
crūs, ūris n. – bérec
cūrātiō, ōnis f. – ošetřování, léčení
dēformitās, ātis f. – znetvoření, deformita
dēns, dentis m. – zub
dislocātiō, ōnis f. – posunutí, přemístění, dislokace
dolor, ōris m. – bolest
dosis, is f. – dávka
dysfūnctiō, ōnis f. – porušená činnost, dysfunkce
exāminātiō, ōnis f. – vyšetřování
exspīrātiō, ōnis f. – vydechování
febris, is f. – horečka
femur, oris n. – stehenní kost
fīnis, is m. – konec
flexor, ōris m. – ohybač (sval)
forāmen, āminis n. – otvor
forceps, cipis m. f. – kleště
fragilitās, ātis f. – křehkost, lomivost
fūnctiō, ōnis f. – funkce
gastrītis, ītidis f. – zánět žaludku
graviditās, ātis f. – těhotenství
homō, inis m. – člověk
hypertēnsiō, ōnis f. – vysoký tlak, hypertense
īlia, ium – slabiny
immūnitās,ātis f. – imunita
īnfectiō, ōnis f. – infekce
inflammātiō, ōnis f. – zánět
iniectiō, ōnis f. – injekce
inspīrātiō, ōnis f. – vdechování
interruptiō, ōnis f. – přerušení, interupce
lac, tis n. – mléko
laesiō, ōnis f. – poškození
lapis, lapidis m. – kámen
latus, eris n. – bok, strana
levātor, oris m. – zdvihač (sval)
lēx, lēgis f. – zákon
lēge artis – podle předpisu, dosl. podle pravidel umění, řemesla
liquor, ōris m. – tekutina
luxātiō, ōnis f. – vymknutí, vykloubení, luxace
malformātiō, ōnis f. - znetvoření
māter, tris f. – matka
mēnsis, is m. – měsíc
mors, tis f. – smrt
nephrītis, ītidis f. – zánět ledvin
obēsitās, ātis f. – obezita
operātiō, ōnis f. – operace
oppositiō, ōnis f. – opačná poloha, poloha proti něčemu
ōs, ōris n. – ústa
os, ossis n. – kost
palpātiō, ōnis f. – vyšetřování pohmatem
pariēs, etis f. – stěna
pars, tis f. – část, díl
pectus, oris n. – hruď, hrudník, prsa
pelvis, is f. – pánev
percussiō, ōnis f. – poklep, vyšetřování poklepem
pēs, pedis m. – noha
positiō, ōnis f. – poloha, pozice
pulmō, ōnis m. – plíce
pūs, pūris n. – hnis
rādīx, īcis f. – kořen
rēn, rēnis m. – ledvina
respīrātiō, ōnis f. – dýchání
respīrātor, ōris m. – dýchací přístroj
rubor, ōris m. – zčervenání, zarudnutí
sānātiō, ōnis f. – vyléčení
sanguis,inis m. – krev
sectiō, ōnis f. – řez, sekce
senectūs, ūtis f. – stáří
sitis, is f. – žízeň
suspīciō, ōnis f. – podezření
tempus, oris n. – čas, doba
tempora, um n. – spánky, skráně
thōrāx, ācis m. – hrudník
trānsfūsiō, ōnis f. – transfúze
tūber, eris n. – hrbol, výběžek
tumor, ōris m. – nádor, zduření
tussis, is f. – kašel
ulcus, eris n. – vřed
ūrocystis, is f. – močový měchýř
valētūdō, inis f. – zdraví
vās, vāsis n. – céva
vulnus, eris n. – rána, poranění

7 Adjektiva 3. deklinace

7.1 Úvod do adjektiv 3. deklinace

7.1 Úvod do adjektiv 3. deklinace
 
 
Adjektiva 3. deklinace mohou být jednovýchodná, dvojvýchodná i trojvýchodná. Trojvýchodná končí v nominativu singuláru vždy na -er, -is, -e, dvojvýchodná na -is, e, jednovýchodná mají v nominativu singuláru různé koncovky.
 
Tvar zakončený na -is je vždy zároveň genitivem singuláru společným pro všechny rody. Máme-li např. trojvýchodné adjektivum celer, celeris, celere – rychlý, bude znít genitiv singuláru u každého rodu celeris. U dvojvýchodného adjektiva brevis, e – krátký, bude genitiv singuláru všech tří rodů brevis.
 
Stejně jako u všech ostatních substantiv a adjektiv vytvoříme odtržením koncovky -is od genitivu singuláru kmen slova. K němu pak při skloňování přidáváme koncovky 3. deklinace s těmito výjimkami:
Ablativ singuláru má u adjektiv 3. deklinace koncovku -ī
Genitiv plurálu má u adjektiv 3. deklinace koncovku -ium
Nominativ, akuzativ a vokativ plurálu neuter má u adjektiv 3. deklinace koncovku -ia.
 
Adjektiva 3. deklinace v neutru mají zcela totožné skloňování se substantivy zakončenými na -e, -al, -ar.
 
 

7.2 Trojvýchodná adjektiva

7.2 Trojvýchodná adjektiva
 
 
Trojvýchodná adjektiva mají v nominativu singuláru pro každý rod jiný tvar.
ācer, ācris, ācre – ostrý, prudký
dolor ācer – ostrá bolest
febris ācris – prudká horečka
īnstrūmentum ācre – ostrý nástroj
 
Spojení dolor ācer se tedy skloňuje takto (barevně označené jsou rozdílné koncovky substantiv a adjektiv 3. deklinace):
 
Singulár
Plurál
1. dolor ācer
2. dolōris ācris
3. dolōrī ācrī
4. dolōrem ācrem
6. dolōre ācrī
1. dolōrēs ācrēs
2. dolōrum ācrium
3. dolōribus ācribus
4. dolōrēs ācrēs
6. dolōribus ācribus
 
 
 
Stejným způsobem se skloňuje spojení febris ācris (febris má některé koncovky nepravidelné a navíc patří ke stejnoslabičným substantivům, proto zde rozdíly nejsou označeny):
 
Singulár
Plurál
1. febris ācris
2. febris ācris
3. febrī ācrī
4. febrim ācrem
6. febrī ācrī
1. febrēs ācrēs
2. febrium ācrium
3. febribus ācribus
4. febrēs ācrēs
6. febribus ācribus
 
 
Ācre je tvar pro neutra, skloňuje se proto stejně jako ostatní adjektiva 3. deklinace, dodržuje však pravidla platná pro všechna neutra: nominativ a akuzativ mají stejný tvar, nominativ a akuzativ plurálu končí na -a, resp. -ia.
 
Na spojení īnstrūmentum ācre si navíc připomeňme, že adjektiva nemají žádný vliv na deklinaci substantiva. Pokud tedy spojujeme např. substantivum 2. deklinace s adjektivem 3. deklinace, bude se každé slovo skloňovat podle své deklinace. Adjektiva a substantiva se musí shodovat v rodě, čísle a pádě, ale deklinace, a tudíž pádová koncovka může být různá.
 
Singulár
Plurál
1. īnstrūmentum ācre
2. īnstrūmentī ācris
3. īnstrūmentō ācrī
4. īnstrūmentum ācre
6. īnstrūmentō ācrī
1. īnstrūmenta ācria
2. īnstrūmentōrum ācrium
3. īnstrūmentīs ācribus
4. īnstrūmenta ācria
6. īnstrūmentīs ācribus
 
 
 

7.3 Dvojvýchodná adjektiva

7.3 Dvojvýchodná adjektiva
 
 
Dvojvýchodná adjektiva mají v nominativu singuláru dva tvary: první pro maskulina a feminina, druhý pro neutra
omnis, e – každý, všechen
omnis homō – každý člověk
omnis fēmina – každá žena
omne corpus – každé tělo
 
Celé skloňování přináší následující tabulka. Barevně jsou označené ty koncovky adjektiva, v nichž se liší neutra od maskulin a feminin:  
 
Singulár
Plurál
1. omnis homō, fēmina x omne corpus
2. omnis hominis, fēminae, corporis
3. omnī hominī, fēminae, corporī
4. omnem hominem, fēminam x omne corpus
6. omnī homine, fēminā, corpore
1. omnēs hominēs, fēminae x omnia corpora
2. omnium hominum, fēminārum, corporum
3. omnibus hominibus, fēminīs, corporibus
4. omnēs hominēs, fēminās x omnia corpora
6. omnibus hominibus, fēminīs, corporibus
 
 
Dvojvýchodná adjektiva 3. deklinace jsou v lékařské terminologii nejpočetnější. Velmi často se tvoří od kmene substantiv pomocí přípon -ālis, -āle, event. -āris, -āre:
frōns – čelo, frontālis, e – čelní
pulmō – plíce, pulmōnālis, e – plicní
crānium – lebka, crāniālis, e – lebeční
 
Některé výrazy používané v lékařské terminologii jsou vlastně komparativem (druhým stupněm) adjektiv. Jde o dvojvýchodná adjektiva 3. deklinace, která mají v nominativu singuláru dva tvary, první, zakončený na -ior, pro maskulina a feminina, druhý, zakončený na -ius, pro neutra:
maior, maius – větší
dolor maior – větší bolest
vertebra maior – větší obratel
cor maius – větší srdce
 
Genitiv singuláru, společný pro všechny rody, se u těchto adjektiv tvoří od prvního tvaru prodloužením samohlásky a přidáním koncovky -is:
Maior, maius – gen. sg. maiōris.
 
Odtržením koncovky vznikne kmen, k němuž se u těchto adjektiv přidávají koncovky pravidelných substantiv 3. deklinace. V ablativu singuláru proto mají koncovku -e, v genitivu plurálu -um, v nominativu, akuzativu a vokativu neuter -a. 
 
Singulár
Plurál
1. maior, maius
2. maiōris
3. maiōrī
4. maiōrem, maius
6. maiōre
1. maiōrēs, maiōra
2. maiōrum
3. maiōribus
4. maiōrēs, maiōra
6. maiōribus
 
 
 
Srovnání skloňování pravidelných dvojvýchodných adjektiv 3. deklinace a komparativů přináší následující tabulka. Odlišné koncovky (s výjimkou nominativu singuláru a akuzativu singuláru neutra) jsou vyznačeny barevně:
 
Singulár
Plurál
1. maior, maius - brevis, e
2. maiōris - brevis
3. maiōrī - brevī
4. maiōrem, maius - brevem, breve
6. maiōre x brevī
1. maiōrēs, maiōra x brevēs, brevia
2. maiōrum x brevium
3. maiōribus - brevibus
4. maiōrēs, maiōra x brevēs, brevia
6. maiōribus - brevibus
 
 
 

7.4 Jednovýchodná adjektiva

7.4 Jednovýchodná adjektiva
 
 
Jednovýchodná adjektiva mají v nominativu singuláru stejný tvar pro všechny tři rody. Druhý tvar uváděný ve slovníkovém zápisu je genitiv singuláru.
 
intermittēns, entis – přerušovaný, střídavý
dolor intermittēns – přerušovaná bolest
febris intermittēns – přerušovaná horečka
asthma intermittēns – intermitentní astma
 
Celé skloňování přináší následující tabulka. Protože maskulina a feminina mají stejné koncovky, uvádíme jen spojení dolor intermittēns, a pouze v pádech, kde se neutra od maskulin a feminin liší, také neutrum (asthma). Odlišné koncovky adjektiv jsou barevně označeny:
 
Singulár
Plurál
1. dolor intermittēns
2. dolōris intermittentis
3. dolōrī intermittentī
4. dolōrem intermittentem
    x asthma intermittēns
6. dolōre intermittentī
1. dolōrēs intermittentēs
     x (asthmata) intermittentia
2. dolōrum intermittentium
3. dolōribus intermittentibus
4. dolōrēs intermittentēs
     x (asthmata) intermittentia
6. dolōribus intermittentibus
 
 
 

7.5 Nahrazování adjektiv přívlastkem neshodným

7.5 Nahrazování adjektiv přívlastkem neshodným
 
 
Mnohá adjektiva, která vyjadřují přivlastňovací vztah, lze v latině vyjádřit pomocí přívlastku neshodného, tedy dvou na sobě závislých substantiv. Zatímco adjektivum se musí shodovat se substantivem v rodě, čísle a pádě, u přívlastku neshodného to, stejně jako v češtině, neplatí:
dutina lebeční, cavitās crāniālis (nominativ singuláru) x dutina lebky, cavitās crāniī (první substantivum v nominativu singuláru, druhé v genitivu singuláru).
 
Při spojování s předložkami nebo obecně při převádění do jiných pádů je proto třeba si uvědomit, jestli se jedná o přívlastek shodný (substantivum + adjektivum) nebo přívlastek neshodný (substantivum + substantivum). U přívlastku neshodného si musíme dát pozor na to, které ze substantiv se vztahuje k předložce, které k prvnímu substantivu, a podle toho použít správný pád.
 
Přívlastek shodný: v dutině lebeční, in cavitāte crāniālī. Substantivum i adjektivum jsou ve stejném pádě. Pád substantiva je určen předložkou, což je v tomto případě v obou jazycích ablativ, adjektivum musí být ve stejném pádě jako substantivum.
 
Přívlastek neshodný: v dutině lebky, in cavitāte crāniī. Pád prvního substantiva je určen předložkou, v tomto případě v obou jazycích opět ablativem, pád druhého substantiva závisí na vztahu k prvnímu substantivu: v dutině "čeho", lebky, v obou jazycích je genitiv singuláru.
 
Podobně: do dutiny lebeční, in cavitātem crāniālem x do dutiny lebky, in cavitātem crāniī.
Latina někdy spíše použije přívlastek neshodný i tam, kde čeština dává přednost shodnému:
oční bulva x bulbus oculī (doslova bulva oka)
blízko oční bulvy x prope bulbum oculī (doslova blízko bulvy oka)
v oční bulvě x in bulbō oculī (doslova v bulvě oka).
 
 

7.6 Základní adjektiva 3. deklinace

7.6 Základní adjektiva 3. deklinace
 
 
abdominālis, e – břišní
abdūcēns, entis – odvádějící
abnormālis, e – nenormální
ācer, ācris, ācre – ostrý, prudký
adiuvāns, antis – pomáhající, zesilující
aequālis, e – stejný, rovnocenný
afferēns, entis – přinášející, přívodný, přivádějící
ascendēns, entis – vzestupný, vzestupující
biceps, bicipitis – dvojhlavý
brevis, e - krátký
bronchiālis, e – průduškový
capitālis, e – hlavový
cardinālis, e – základní, hlavní
celer, celeris, celere – rychlý
cerebrospīnālis, e – mozkomíšní
cervicālis, e – krční
clāviculāris, e – klíční
commūnis, e – společný, obecný
crāniālis, e – lebeční
dēscendēns, entis – sestupující, sestupný
difficilis, e – obtížný
duplex, icis – dvojitý, zdvojený
efferēns, entis – odvádějící, odvodný, vývodný
exterior, ius – vnější
facilis, e – snadný
febrilis, e – horečnatý
flūctuāns, antis – volný, pohyblivý
fragilis, e – křehký
frequēns, entis – častý, rychlý
frontālis, e – čelní
immōbilis, e – nepohyblivý
īnferior, ius – nižší, dolní
inguinālis, e – tříselný, slabinový
inoperābilis, e – neoperovatelný
insānābilis, e – nevyléčitelný
interior, ius – vnitřní
intermittēns – přerušovaný, střídavý
intrāmusculāris, e – nitrosvalový, do svalu
latēns, entis – skrytý, latentní
laxāns, antis – projímavý
lētālis, e – smrtelný
lumbālis, e – bederní
maior, maius – větší
medullāris, e – dřeňový
melior, melius – lepší
minor, minus – menší
mollis, e – měkký, jemný
nātūrālis, e – přirozený
occipitālis, e – týlní
omnis, e – všechen
oppōnēns, entis – protilehý, protistojící
pār, paris – stejný
pectorālis, e – hrudní, prsní
peior, peius – horší
permanēns, entis – stálý, trvalý
persistēns, entis – přetrvávající
posterior, ius – pozdější
praecox, cocis – předčasný
praesēns, entis – přítomný
prior, ius – přednější
pulmōnālis, e – plicní
recēns, entis – čerstvý, silný
recurrēns, entis - zpětný, návratný
rēnālis, e – ledvinový
sacrālis, e – křížový
simplex, icis – jednoduchý, obyčejný
sternālis, e – hrudní
spīnālis, e – páteřní, míšní
superior, ius - horní
teres, etis – oblý, hladký
triceps, cipitis – trojhlavý (sval)
triplex, icis – trojitý
ulterior, ius – zadní
ūrogenitālis, e – močopohlavní
ūtilis, e – užitečný, prospěšný

8 Substantiva 4. a 5. deklinace

8.1 Substantiva 4. deklinace

8.1 Substantiva 4. deklinace
 
 
Podle 4. deklinace se skloňují substantiva, která mají v genitivu singuláru koncovku –ūs. Jsou to převážně maskulina nebo neutra, výjimečně feminina. Maskulina a feminina mají v nominativu singuláru koncovku -us, neutra -ū. Charakteristickou samohláskou pro 4. deklinaci je -u.
 
Je třeba dát si pozor na možnou záměnu se substantivy 2. deklinace a některými neutry 3. deklinace, která končí v nominativu singuláru také na -us. Rozhodující je genitiv singuláru, -ī pro 2. deklinaci, -is pro 3. deklinaci, -ūs pro 4. deklinaci.
Jako vzor pro maskulina a feminina 4. deklinace použijeme slova status, ūs m. – stav.
 
Odtržením koncovky genitivu singuláru získáme kmen, k němuž přidáváme u substantiv 4. deklinace (resp. maskulin a feminin) tyto koncovky:
 
Singulár
Plurál
1. – us
2. – ūs
3. – uī
4. – um
5. – us
6. – ū
1. – ūs
2. – uum
3. – ibus
4. – ūs
5. – ūs
6. – ibus
 
 
 
Slovo manus se tedy skloňuje takto:
 
Singulár
Plurál
1. status
2. statūs
3. statuī
4. statum
6. statū
1.  statūs
2.  statuum
3.  statibus
4.  statūs
6.  statibus
 
 
 
Neutra 4. deklinace mají v dativu singuláru koncovku -ū. Jinak se skloňují stejně jako maskulina a feminina, řídí se však pravidly platnými pro všechna neutra všech deklinací. Nominativ, akuzativ a vokativ singuláru má stejný tvar, v nominativu, akuzativu a vokativu plurálu je koncovka -a.
 
Jako vzor pro neutra 4. deklinace použijeme slovo genū, ūs n. – koleno, které se skloňuje takto:
 
Singulár
Plurál
1. genū
2. genūs
3. genū
4. genū
6. genū
1.  genua
2.  genuum
3.  genibus
4.  genua
6.  genibus
 
 
 

8.2 Substantiva 5. deklinace

8.2 Substantiva 5. deklinace
 
 
Podle 5. deklinace se skloňují substantiva, která mají v genitivu singuláru koncovku –eī (substantiva, kde před -ēs předchází souhláska, rēs, reī - věc) nebo -ēī (substantiva, kde před -ēs předchází samohláska, diēs, diēī – den). Charakteristickou samohláskou 5. deklinace je -ē nebo -e. Kromě délky této samohlásky se skloňování obou uvedených typů substantiv nijak neliší.
Všechna substantiva 5. deklinace jsou feminina, s výjimkou slova diēs – den, které je ve fyzikálním významu (24 hodin) maskulinum (diēs longus – dlouhý den), ve významu lhůta femininum (diēs certa – určitý den).
Jako vzor pro substantiva 5. deklinace použijeme slova rēs, reī f. – věc.
 
Odtržením koncovky genitivu singuláru získáme kmen, k němuž u substantiv 5. deklinace přidáváme tyto koncovky
 
Singulár
Plurál
1. – ēs
2. – eī, (ēī)
3. – eī, (ēī)
4. – em
5. – ēs
6. – ē
1. – ēs
2. – ērum
3. – ēbus
4. – ēs
5. – ēs
6. – ēbus
 
 
Slovo rēs se tedy skloňuje takto:
 
Singulár
Plurál
1. rēs
2. reī
3. reī
4. rem
6. rē
1.  rēs
2.  rērum
3.  rēbus
4.  rēs
6.  rēbus
 
 
 

8.3 Základní substantiva 4. a 5. deklinace

8.3 Základní substantiva 4. a 5. deklinace
 
 
abortus, ūs m. – potrat
abscessus, ūs m. – hlíza, absces
audītus, ūs m. – sluch
cariēs, ēī f. – kaz
collāpsus, ūs m. – zhroucení, kolaps
cursus. ūs m. – běh, průběh
dēcubitus, ūs m. – proleženina
dēfectus, ūs m. – vada, porucha
diēs, ēī m. – den
ductus, ūs m. – vývod, průduch, průchod
exitus, ūs m. – zánik, smrt
faciēs, ēī f. – tvář, obličej, plocha, strana
genū, ūs n. – koleno
gustus, ūs m. – chuť
īnfarctus, ūs m. – infarkt
manus, ūs f. – ruka
olfactus, ūs m. – čich
partus, ūs m. – porod
pulsus, ūs m. – tep, puls
rēs, reī f. – věc
scabiēs, ēī f. – svrab
sēnsus, ūs m. – smysl
speciēs, ēī f. – druh, vzhled
spīritus, ūs m. – duch, dech, líh
status, ūs m. – stav
tāctus, ūs m. – hmat
vīsus, ūs m. – zrak

9 Číslovky

9.1 Skloňování řadových číslovek

9.1 Skloňování řadových číslovek
 
 
Latinské řadové číslovky od 1 do 10 jsou tyto:
prīmus, a, um
secundus, a, um
tertius, a, um
quārtus, a, um
quīntus, a, um
sextus, a, um
septimus, a, um
octāvus, a, um
nōnus, a, um
decimus, a, um
 
Latinské řadové číslovky se skloňují jako adjektiva podle 1. a 2. deklinace. První tvar číslovky patří k maskulinům a skloňuje se jako maskulina 2. deklinace:
dēns prīmus – první zub
Druhý tvar číslovky patří k femininům a skloňuje se podle 1. deklinace:
costa prīma – první žebro
Třetí tvar číslovky patří k neutrům a skloňuje se jako neutra 2. deklinace:
signum prīmum – první příznak
 
Stejně jako adjektiva i řadové číslovky se musí s příslušným substantivem shodovat v rodě, pádě a čísle, deklinace může být rozdílná:
 
1. costa prīma
2. costae prīmae
3. costae prīmae
4. costam prīmam
6. costā prīmā
atd.
1. dēns prīmus
2. dentis prīmī
3. dentī prīmō
4. dentem prīmum
6. dente prīmō
atd.
 
 
U neuter platí stejná pravidla jako u všech neuter všech deklinací. Nominativ a akuzativ jsou stejné, nominativ a akuzativ plurálu má koncovku -a:
první příznaky – signa prīma
 
 

9.2 Úvod do latinských základních číslovek

9.2 Úvod do latinských základních číslovek
 
 
Základní latinské číslovky 1–10 jsou tyto:
ūnus, a, um
duo, duae, duo
trēs, tria
quattuor
quīnque
sex
septem
octō
novem
decem
 
Číslovky 1–3 se skloňují, ostatní jsou nesklonné.
 
Stejně jako řadové i základní číslovky jsou v latině chápány jako adjektiva. Ačkoliv se tedy od čísla čtyři neskloňují, substantiva s nimi spojená jsou v takovém pádě, jaký vyžaduje vazba:
quīnque vertebrae – nominativ plurálu x čeština: pět obratlů (genitiv plurálu)
circum quīnque vertebrās – akuzativ plurálu, protože předložka circum se pojí s tímto pádem x čeština: kolem pěti obratlů (číslovka i substantivum jsou v genitivu)
sine quīnque vertebrīs – ablativ plurálu, protože předložka sine se pojí s tímto pádem x čeština: bez pěti obratlů (číslovka i substantivum jsou v genitivu)
 
 

9.3 Skloňování číslovek 1-3

9.3 Skloňování číslovek 1-3
 
 
Číslovka ūnus, ūna, ūnum se skloňuje jako adjektivum podle 1. a 2. deklinace. V genitivu mají všechny rody stejný tvar ūnīus, v dativu ūnī. Jinak patří tvar ūnus k maskulinům a skloňuje se jako maskulina 2. deklinace, tvar ūna k femininům a skloňuje se podle 1. deklinace, tvar ūnum k neutrům a skloňuje se jako neutra 2. deklinace:
 
1. ūnus mūsculus
2. ūnīus mūsculī
3. ūnī mūsculō
4. ūnum mūsculum
6. ūnō mūsculō
1. ūna costa
2. ūnīus costae
3. ūnī costae
4. ūnam costam
6. ūnā costā
1. ūnum os
2. ūnīus ossis
3. ūnī ossī
4. ūnum os
6. ūnō osse
 
 
 
Číslovka duo, duae, duo je v zásadě trojvýchodným adjektivem. První tvar patří k maskulinům (duo mūsculī – dva svaly), druhý k femininům (duae costae – dvě žebra), třetí k neutrům (duo ossa – dvě kosti). Ve skloňování kombinuje koncovky 1., 2. a 3. deklinace.
 
1. duo mūsculī
2. duōrum mūsculōrum
3. duōbus mūsculīs
4. duōs mūsculōs
6. duōbus mūsculīs
1. duae costae
2. duārum costārum
3. duābus costīs
4 duās costās
6. duābus costīs
1. duo ossa
2. duōrum ossium
3. duōbus ossibus
4. duo ossa
6. duōbus ossibus
 
 
 
Číslovka trēs, tria se skloňuje jako dvojvýchodné adjektivum 3. deklinace v plurálu. Tvar trēs je společný pro maskulina a feminina (trēs dentēs – tři zuby, trēs costae – tři žebra), tvar tria je pro neutra (tria ossa – tři kosti).
 
1. trēs dentēs, costae
2. trium dentium, costārum
3. tribus dentibus, costīs
4. trēs dentēs, costās
6. tribus dentibus, costīs
1. tria ossa
2. trium ossium
3. tribus ossibus
4. tria ossa
6. tribus ossibus
 

10 Předložky

10.1 Úvod do latinských předložek

10.1 Úvod do latinských předložek
 
 
Na rozdíl od češtiny, ve které se po předložce můžeme setkat prakticky s jakýmkoli pádem kromě nominativu a vokativu, se latinské předložky (až na několik málo výjimek) pojí pouze s akuzativem nebo s ablativem. U každé předložky je tedy nutné se naučit, který z těchto dvou pádů k ní patří, a při spojování latinského substantiva s předložkou si nelze pomáhat češtinou.
 
Předložkové vazby se totiž v obou jazycích často liší:
bez bolesti (genitiv) x sine dolōre (ablativ)
proti horečce (dativ) x contrā febrim (akuzativ)
po nemoci (ablativ) x post morbum (akuzativ)
 
 

10.2 Předložky se 4. pádem

10.2 Předložky se 4. pádem
 
 
Základní předložky, které se pojí s akuzativem, jsou tyto:
ad – k; ad vēnam – k žíle
ante – před; ante rēnem – před ledvinou
apud – u; apud cor – u srdce
circum, circā – okolo; circum digitum – kolem prstu
contrā – proti; contrā tussim – proti kašli
extrā – mimo; extrā uterum – mimo dělohu
infrā – dole, pod; infrā scapulam – pod lopatkou
inter – mezi; inter musculōs – mezi svaly
intrā – v, uvnitř; intrā crānium – uvnitř lebky
per – skrz, přes; per ōs – ústy, orálně
post – po; post operātiōnem – po operaci
prope – blízko; prope ventrīculum – blízko žaludku
propter – kvůli; propter fractūram – kvůli zlomenině
super, suprā – nad, na; super tībiam – nad holenní kostí
 
 

10.3 Předložky se 6. pádem

10.3 Předložky se 6. pádem
 
 
Základní předložky, které se pojí s ablativem, jsou tyto:
ā, ab, abs – od; Tvar ā se používá před souhláskou, ab před samohláskou, abs před některými souhláskami.
ā corde  – od srdce, ab oculō – od oka
cum – s; cum sanguine – s krví
dē – o, z (ve směru shora dolů, z povrchu pryč); dē caelō – z nebe (dolů)
ē, ex – z, ze (ve směru zevnitř ven).
ē ventrīculō – ze žaludku, ex uterō – z dělohy
sine – bez; sine rēne – bez ledviny
 
 

10.4 Předložky se 4. a 6. pádem

10.4 Předložky se 4. a 6. pádem
 
 
Dvě latinské předložky, in – do, v a sub – pod, se mohou pojit s akuzativem i s ablativem.
 
Ve spojení s akuzativem odpovídají na otázku kam.
in vēnam – do žíly
in oculum – do oka
in cor – do srdce
sub scapulam – pod lopatku
sub sternum – pod hrudní kost
sub femur – pod stehenní kost
 
Ve spojení s ablativem odpovídají na otázku kde.
in vēnā – v žíle
in oculō – v oku
in corde – v srdci
sub scapulā – pod lopatkou
sub sternō – pod hrudní kostí
sub femore – pod stehenní kostí

11 Základní latinské předpony

11 Základní latinské předpony
 
 
 
Při tvoření slov latina hojně využívá předpony, které pozměňují význam původního slova. Předponami často bývají předložky, existují však i předpony, které samostatně stát nemohou.
 
 

11.1 Předpony ad-, a-

11.1 Předpony ad-, a-
 
 
Ad označuje směr k něčemu. Do češtiny je většinou překládána jako při-.
ad + dūcere (vést, táhnout): addūcere – přivést. Od toho např. adductor – sval přitahovač
ad + vocāre (volat): advocāre – přivolat. Od toho např. adovkát, tj. ten, kdo byl přivolaný pomáhat jedné straně soudu.
 
Někdy se hláska d v předložce ad přizpůsobuje prvnímu písmenu slova, s nímž se předložka spojuje:
ad + trahere (táhnout): attrahere – přitáhnout. Od toho např. atraktivní – přitažlivý
ad + parāre (připravovat, chystat): apparāre – přichystat. Od toho např. aparát – přístroj
ad + simulāre (napodobit): assimilāre – připodobnit, přizpůsobit. Od toho např. asimilace – přizpůsobení.
ad + celer (rychlý): accelerātiō – zrychlení (akcelerace)
ad + ferre (nést): afferre – přinést, přivést
 
A označuje směr od něčeho. Pokud se spojuje se slovem začínajícím samohláskou, má tvar ab­-, také před některým souhláskami se mění na ab nebo abs-.
ā + dūcere (vést, táhnout): abdūcere – odvést, odáhnout. Od toho např. abductor – sval odtahovač.
ā + tenēre (držet): abstinēre – držet se dál od něčeho, zdržovat se něčeho. Od toho např. abstinēntia – zdrženlivost, odříkání.
 
V některých slovech především řeckého původu označuje předpona a- nebo an- zápor, opak, nepřítomnost něčeho. V tomto případě se nejedná o latinskou předložku, ale o řeckou částici, která sama o sobě jako předložka neexistuje, tzv. alfa prīvātīvum:
apnoe – zástava dechu
anaemia – chudokrevnost
arytmie – porucha rytmu, nepravidelný rytmus
amnésie – ztráta paměti
 
 

11.2 Předpony in-, im-

11.2 Předpony in-, im-
 
 
Předpony in-, im-, mohou, ale nemusí být odovzené z předložek. Pokud jsou odvozeny z předložek. Mají význam do, dovnitř.
in + dūcere (vést): indūcere – vést dovnitř
in + spīrāre (dýchat): inspīrātiō – vdechnutí, odtud přeneseně inspirace
in + premere (tisknout, mačkat): impressiō – vmáčknutí, vtisknutí, odtud přeneseně dojem
 
Pokud přepony in-, im- nejsou odvozené z předložek, mají význam ne, bez, podobně jako alfa prīvātīvum.
in-sānāre (léčit): insānābilis – nevyléčitelný
in-movēre (hýbat): immōbilis – nehybný
in-posse (moci): impotēns – neschopný
 
 

11.3 Předpony dē-, ē-

11.3 Předpony dē-, ē-
 
 
Předpona dē- označuje pohyb shora dolů, z povrchu pryč nebo změnu stavu k horšímu.
dē + scandere (stoupat): dēscendere – sestupovat, dēscēnsus – sestup
dē + tergēre (otírat, čistit): dētergēre – stírat
dē + formāre (utvářet, tvořit): dēformātiō – znetvoření
 
Předpona ē-, ex označuje směr zevnitř ven.
ē + trahere (táhnout): extrahere – vytáhnout, odtud extrakce – vytržení (zubu), extrakt – výtažek
ē + humāre (pohřbít, od humus – půda, země): exhumāre – exhumovat
ē + premere (tisknout, tlačit): exprimere – vytlačit, vymačkat, přeneseně vyjádřit, odtud exprese apod.
 
 

11.4 Předpony odvozené od předložek cum, sub a super

11.4 Předpony odvozené od předložek cum, sub a super
 
 
Cum se ve funkci předpony mění na col-, com-, con-, cor- apod. Tyto předpony mají stejně jako původní předložka význam s, se, vyjadřují spojení.
cum + lābī (sunout se, padat): collāpsus – zhroucení
cum + pōnere (odkládat, pokládat): compōnere – složit, composītiō – složení, skladba
cum + trahere (táhnout): contrahere – stáhnout, contrāctiō – stažení, kontrakce
cum + regere (vládnout, řídit): corrigere – seřídit, srovnat, opravit
 
Sub ve funkci předpony znamená stejně jako původní předložka pod, dole, zespod. Jako předpona se sub někdy mění na suf-, sup- apod.
sub + alimentātiō (výživa): subalimentātiō – podvýživa
sub + cutãneus (kožní, od cutis – kůže): subcutãneus – podkožní
sub + premere (tlačit, tisknout): supprimere – potlačit, suppressiō – potlačení
sub + fundere (lít): suffūsiō – podlitina
 
Předpony super-, suprā- znamenají nad, event. velmi
suprā + rēnālis (ledvinový): suprārēnālis – nadledvinový
super + acūtus (prudký): superacūtus – velmi prudký
 
 

11.5 Předpony inter-, infra-, intra-

11.5 Předpony inter-, infra-, intra-
 
 
Předpona inter- znamená stejně jako původní předložka mezi:
inter + os (kost): interosseus – mezikostní
 
Předpona īnfrā- znamená stejně jako původní předložka pod:
īnfrā + scapula (lopatka): īnfrāscapulāris – podlopatkový
 
Předpona intrā- znamená stejně jako původní předložka uvnitř, dovnitř:
intrā + mūsculus (sval): intrāmūsculāris – nitrosvalový, do svalu
intrā + vēna (žíla): intrāvēnōsus – nitrožilní, do žíly

12 Základní řecké termíny

12 Základní řecké termíny
 
 
 
Řečtina hraje v lékařské terminologii minimálně stejnou roli jako latina. Proto je důležité znát alespoň některé základní termíny.

12.1 Vybrané řecké předpony a přípony

12.1 Vybrané řecké předpony a přípony
 
 
Předpony:
anti, ant – proti, opačný účinek: antidotum – protijed, antipyreticum – prostředek proti horečce
dys – porucha, obtíž: dyspnoe – obtížné dýchání, dystrophia – porucha výživy, dysfunkce – špatná funkce
ec, ecto – ven, vnější: ectomia – vynětí, ectoderma – zevní zárodečný list
endo – v, uvnitři, vnitřní: endoderma – vnitřní zárodečný list, endocardium – srdeční nitroblána
eu – dobrý: eupnoe – dobré, snadné dýchání
hyper – nad, přes míru: hypertonia – zvýšený tlak, hypertrophia – zbytnění
hypo - dole, pod, pod míru: hypotonia – snížený tlak, hypotrophia – podvýživa
peri – okolo, kolem: pericardium – osrdečník, peritonéum – pobřišnice, periosseum – okostnice
syn, sym – s, spolu, dohromady: symbiōsis – soužití
 
Přípony:
-itis, gen. itidis obvykle označuje zánětlivé onemocnění. Do češtiny tato slova přešla z kmene, který se, stejně jako v latině, tvoří odtržením koncovky genitivu singuláru. To je v tomto případě -is, kmen tedy končí na -itid. V české lékařské terminologii proto názvy těchto nemocí získaly koncovku -itida: hepatitis – hepatitida, zánět jater, bronchitis – bronchitida, zánět průdušek, nefritis – nefritida, zánět ledvin
-óma, gen. - ómatis – obvykle označuje nádor: adénōma – nádor ze žlázové výstelky, osteóma – nádor z kostní tkáně
-ósis – označuje nezánětlivé onemocnění nebo nadbytek něčeho: nephrósis – nezánětlivé onemocnění ledvin.
 
 

12.2 Základní řecké lékařské termíny

12.2 Základní řecké lékařské termíny
 
 
algos – bolest (předpona an + algos – analegtika, léky proti bolesti)
arthron – kloub (arthron + přípona -itis – artritida, zánětlivé onemocnění kloubů)
bradys – pomalý (bradys + kardia, srdce – bradykardie, zpomalený srdeční tep)
derma – kůže (derma + logos, věda – dermatologie, obor zabývající se kůží)
gastér – žaludek (gastér + přípona -itis – gastritida, zánětlivé onemocnění žaludku)
haima – krev (haima + logos, věda – hematologie, nauka o krvi)
hémi – polovina (hémi + sfaira, koule – hemisféra, polokoule)
hépar (gen. hépatos) – játra (hépar + přípona -itis  – hepatitis, zánětlivé onemocnění jater, žloutenka)
hysterá nebo métra – děloha (hysterá + ectomia, vyříznutí – odstranění dělohy)
kardia – srdce (peri + kardia, srdce – pericardium, osrdečník)
kefalé – hlava (en – v + kefalé, hlava – encephalos, to, co je v hlavě, tj. mozek)
makros – veliký (makros + glossa, jazyk – makroglosie, chorobné zvětšení jazyka)
mikros – malý (mikros + skopeó, dívám se – mikroskop)
monos – samojediný
nefros – ledvina
odús (gen. odontos) – zub (peri, kolem + odús – periodontium, ozubice)
osteon - kost (peri, okolo + osteon – periosteum, okostice)
pathos – nemoc
pneumón – plíce
polys – mnohý
sóma – tělo
stoma – ústa
stomachos – žaludek
tachys – rychlý (tachys + kardia – tachykardie, zrychlený srdeční tep)
thóráx – hrudník (pneuma, vzduch + thóráx – pneumothorax, vzduch v dutině hrudní)
tomé – řez (ec, ven + tomé – ectomia, vyříznutí, vynětí)
trauma – rána, zranění
úron – moč

13 Souhrnné testovací otázky