Radiologie_a_nuklearni_medicina

3.1 Vývoj kontrastních látek

3.1 Vývoj kontrastních látek
 
 
Použití kontrastních látek v rentgenologii je datováno od roku 1896, tedy rok po objevu rentgenového záření. Jako kontrastní látky byly používány např. kovové piliny, rumělka, rtuť a plavená křída. Jednou z nejdéle používaných kontrastních látek pro rentgenové vyšetřování trávicího traktu je vodná suspenze síranu barnatého. Tato kontrastní látka se s určitými modifikacemi používá více než 100 let. Vývoj se však soustředil na hledání dalších kontrastních látek vhodných pro vyšetřování orgánů s přirozeným zevním ústím, jako jsou močový měchýř, močová trubice, píštěle atp. a postupně i pro ostatní orgány. Užívaly se kontrastní látky s vysokým atomovým číslem, zvláště sloučeniny anorganické. Zkoušely se soli vizmutu, stříbra, vodné roztoky bromidu a jodidu sodného nebo draselného a řada dalších látek. Při těchto zkouškách byly objeveny dobré vlastnosti brómu, a zejména jódu jako nositelů kontrastních schopností. Anorganické sloučeniny těchto dvou halogenů však vykazovaly řadu nepříznivých reakcí, proto se vývoj postupně orientoval jiným směrem, a to na klinicky méně nepříznivé organické sloučeniny jódu. První jódové preparáty tohoto druhu byly zavedeny do praxe v roce 1923, po zavedení  trijódové kontrastní látky v roce 1950 nastal prudký rozvoj jódových kontrastních látek, a tím i kontrastních zobrazovacích metod. Po roce 1969 se na trhu objevují neionické jodové kontrastní látky, jejichž osmolalita se blíží osmolalitě krve a jsou tudíž nejbezpečnější. Období posledních 30 let je charakterizováno rozvojem kontrastních látek pro vyšetření, která nevyužívají rentgenové záření, jako jsou ultrazvuk a magnetická rezonance.