Obecna_a_vyvojova_psychologie
3.3.2 Carl Rogers – nedirektivní terapie
3.3.2 Carl Rogers – nedirektivní terapie
Stručný životopis
Carl Ransom Rogers se narodil v roce 1902 v chicagské předměstské čtvrti Oak Park jako čtvrté z šesti dětí, z nichž pět bylo kluků. Jeho otec byl poměrně úspěšný inženýr, takže celé dětství byla rodina velmi dobře situována. Když bylo Carlovi dvanáct let, přestěhovala se rodina na farmu západně od Chicaga. Carl se po skončení střední školy rozhodl studovat zemědělství. Po roce však změnil zemědělství za teologii a z teologie přešel na historii (B.A. získal z historie). Druhý cyklus zaměřil na pedagogickou a klinickou psychologii.
V roce 1939 byl na základě své práce The Clinical Treatment of the Problem Child (Boston: Houghton Mifflin, 1939) jmenován profesorem na katedře psychologie Ohio State University. Poté pracoval postupně na více akademických i neakademických místech. Zemřel na srdeční atak v roce 1987.
Během svého života se mu dostalo mnoha poct a uznání. Mezi psychology je znám nejen coby autor specifické teorie osobnosti, ale i svojí metodou terapie, již označil jako „nedirektivní“ či „na klienta zaměřenou“. Tato forma terapie má užší vztah k psychologii než k medicíně. Zřejmě i proto dosáhla mezi psychology a poradci (školními, profesními, sociálními) značné obliby a rozšíření. Navíc nevyžaduje dlouhá léta výcviku, lze se ji poměrně snadno naučit a výsledky její aplikace se dostavují zpravidla již po několika sezeních.
Rogers byl rovněž jedním z prvních terapeutů, kteří se snažili nepředpojatě zjistit, zda je jejich terapie opravdu efektivní. Proto poskytoval nahrávky svých sezení výzkumníkům – a to údajně s odvahou, která neměla v té době (šlo o 40. léta) obdoby. Tyto výzkumy nejen prokázaly efektivitu nedirektivní terapie, ale rovněž přispěly k porozumění procesu psychoterapie.
Doporučená četba
Rogers, C.R. Ako byť sám sebou. Bratislava: IRIS, 1996.
Rogers, C.R. Způsob bytí. Praha: Portál, 1998.
Struktura a dynamika osobnosti
Rogers nevěnuje příliš pozornosti trvanlivým složkám osobnosti. V centru jeho pozornosti je změna a růst osobnosti. Mezi hlavní dynamické pojmy patří v jeho teorii tendence k aktualizaci a tendence k sebeaktualizaci. Dále operuje s několika pojmy, které mají strukturní charakter. Jsou jimi organismus, fenomenální pole a self.
Obrázek 21 Vztahy mezi základními procesy u C. Rogerse.
Podle: Rogers, C.R. (1998). Způsob bytí. Praha: Portál.
Organismus je uspořádaným celkem, který plní dvě základní funkce: usiluje o aktualizaci a přijímá prožitky. Organismus je centrem tendence k aktualizaci. K aktualizaci dochází v procesu uspokojování potřeb. Organismus je rovněž psychofyzickým základem všeho prožívání.
Podle Rogerse je veškeré chování usměrňováno a energetizováno jedním jediným motivem, který označuje jako tendenci k aktualizaci. Tuto tendenci definuje jako „vrozenou tendenci organismu k rozvíjení všech potencialit způsoby, které slouží integraci a růstu osoby.“ Všechny další motivy jsou podřízené této základní tendenci.
Na úrovni psychické osobnosti (self) hovoří Rogers o sebeaktualizační tendenci, tedy o celoživotní tendenci směřující k dosažení úplného rozvoje vlastního Já, o tendenci stát se sebou samým. Sebeaktualizaci přitom nechápe jako nějaký konečný stav, ale jako proces neustálého, nikdy nekončícího úsilí o rozvoj těch potencialit, které slouží k integraci a růstu self. Mezi ně patří především autonomie, tvořivost, odpovědnost a láska.
Vědomé hodnocení a nepodmíněné kladné sebepřijetí
Organismus reaguje na jevy, které vedou k jeho aktualizaci, tedy k integraci a růstu, pozitivně, a naopak na ty jevy, které směřují proti této tendenci, negativně. Rogers hovoří o organismickém hodnocení jevů.
Hodnocení na úrovni vědomého self má složitější podobu. Rogers postuluje v této souvislosti existenci potřeby kladného přijímání, která má dvě základní formy:
- potřeby kladného přijetí druhými
- potřebu kladného přijetí sebou samým (sebepřijetí)
Každý člověk má potřebu zažívat přijetí, respekt, vřelost a lásku od lidí, kteří jsou pro něj důležití (včetně sebe sama). Ve většině případů zažíváme pozitivní reakce druhých jako odměny za naše chování. Rogers zdůrazňuje, že osvojení si norem a hodnot společnosti a řízení se jimi je pro rozvoj jedince za normálních okolností prospěšné. Jedinci však současně vždy hrozí, že se stane zvnějšku řízeným „objektem“, který nerozvíjí vlastní autonomii opřenou o principy vnitřního, organismického hodnocení událostí.
Proto je pro Rogerse důležité tzv. nepodmíněné přijetí, tedy láska a kladné city, které jedinec dostává nezávisle na svém chování. Na základě nepodmíněného kladného přijetí celé jeho osobnosti druhým člověkem dochází u jedince k rozvoji kladného sebepřijetí.
Fenomenální pole, self a autentické uvědomování prožitků
Z organismu se vyděluje sféra prožívání, kterou Rogers označuje jako fenomenální pole. Fenomenální pole tedy tvoří úhrn všech prožitků, vědomých i nevědomých, uvědomovaných i neuvědomovaných. Tato „psychologická realita“ je jedinou realitou, která pro jedince existuje. Tento svět zkušenosti zná pouze daný jedinec.
Na základě diferenciace určité oblasti fenomenálního pole vzniká Self, jehož důležitou součástí je sebepojetí. Sebepojetí zahrnuje jednak informace o tom, jaký jedinec je (reálné Já), jednak o tom, jaký by chtěl nebo měl být (ideální Já).
Self registruje prožitky, které probíhají v organismu, a převádí je k uvědomění v procesech symbolizace. Symbolizace prožitků však může být v nepřesná.
Rogers hovoří celkem o třech formách symbolizace:
- prožitky jsou symbolizovány přesně a přijaty jako součást Já
- prožitky jsou symbolizovány zkresleně
- prožitky jsou popřeny, protože svoji povahou skladbě Já neodpovídají
Je-li symbolizace přesná, hovoří Rogers o kongruenci. Kongruencí v širším slova smyslu Rogers rozumí
- uvědomování si pocitů
- schopnost jejich prožití
- schopnost jejich vyjádření (je-li to vhodné).
Je-li shoda neúplná, nepřesná, nebo je-li dokonce symbolizace značně odlišná od prožitků organismu, hovoří o inkongruenci. Příčinou inkongruence je úzkost, která podle Rogerse vzniká v důsledku rozporu mezi sebepojetím a prožitkem. Úzkost je reakcí na hrozbu ztráty pozitivního sebepřijetí a sebeúcty. Jedinec reaguje na úzkost zkreslenou symbolizací nebo popřením, tj. nevpuštěním hrozící události do vědomí.
Osobní růst a interpersonální vztahy
Vysoká míra kongruence je známkou duševního zdraví jedince, nízká míra svědčí naopak o patologii. Rogers proto v terapii, ale i v interpersonálních vztazích, ve vztazích učitelů a studentů atp., zdůrazňuje některé principy, které napomáhají zdravému růstu osobností interagujících jedinců. Patří mezi ně zejména tyto:
1) Kongruence: Jedinec by měl usilovat o to, aby symbolizovat (tj. uvědomovat si) své prožitky přesně, a tyto prožitky následovně i autenticky vyjádřit. Když cítí strach, měl by si to přiznat a neměl by se tvářit, že se nebojí; když něco neví, neměl by před sebou a druhými předstírat opak.
2) Empatie. Jedinec by se měl snažit porozumět intuitivně prožívání druhého a napomoci mu – je-li to třeba – k přesnějšímu uvědomování si jeho vlastních prožitků.
3) Bezpodmínečné pozitivní přijetí. Jedinec by měl přijímat druhého nezávisle na jeho chování a názorech, prostě proto, že je lidskou bytostí. Neměl by své přijetí podmiňovat tím, že se druhý bude chovat v souladu s jeho názory, požadavky atp.
4) Důvěra ve svůj organismus. Jedinec by měl uvěřit svému organismickému hodnocení událostí, své intuici, i tomu, že je od přírody dobrý a že se nemusí neustále hlídat a kontrolovat ze strachu, aby se neukázalo, jaký „opravdu“ je.
5) Bezpodmínečné kladné sebepřijetí. Díky těmto zkušenostem začne jedinec přijímat sebe sama a získá odvahu být sebou samým.
6) Vnitřní centrum hodnocení. Jedním z důsledků je, že přestane být závislý na hodnocení ostatních. („Je jen jeden člověk, který ví, že to, co dělám, je čestné, opravdové, upřímné a poctivé, nebo falešné, neupřímné, nepoctivé – a tým člověkem jsem já sám.“)
7) Existence. Lidé, kteří se stávají sebou samými, jsou spokojenější, jsou-li spíše procesem než produktem. Když vstupuje klient do vztahu, touží zpravidla po dosažení nějakého kladného stavu. Chce například vyřešit své studijní problémy, být úspěšný v práci nebo mít dobré manželství. Postupně od těchto cílů upouští a uvědomuje si, že není fixní entitou, ale procesem stávání se, že nic nemá konec, že panta rei.