Zdravotnicke_pravo_ve_vztahu_k_osetrovatelstvi
14.5.5 Občanské právo
14.5.5 Občanské právo
Kodexem občanského práva je nově občanský zákoník, zákon č. 89/2012 Sb. Ten je pojat jako do značné míry univerzální kodex soukromého práva, protože upravuje, jak již bylo řečeno, jak materii dosavadního občanského zákoníku, tak i problematiku práva obchodního a rodinného. Mimo kodexovou úpravu však zůstala z odvětví soukromého práva právní úprava práva pracovního a problematika obchodních korporací (zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích) a i některé další oblasti (např. zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon apod.).
Nový občanský zákoník má obdobnou strukturu jako dosavadní občanský zákoník (navíc je zde však problematika rodinného práva).
Absolutní majetková práva
Dosavadní občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.) uváděl následující věcná práva:
a) vlastnické právo
b) spoluvlastnické právo
c) držbu
d) věcná práva k věci cizí.
Nový občanský zákoník kromě těchto věcných práv uvádí i další, a to správu cizího majetku. Kromě toho mění pořadí, v jakém jsou věcná práva v zákoníku uvedena. Toto pořadí je nyní následující:
a) držba
b) vlastnictví
c) spoluvlastnictví
d) věcná práva k věci cizí
e) správa cizího majetku
Vidíme tedy, že na prvním místě je jmenována držba, zatímco stávající občanský zákoník na prvním místě jmenuje vlastnictví jako základní věcné právo (právo k věcem).
Držba
Nový občanský zákoník v § 987 uvádí, že držitelem je ten, kdo vykonává právo pro sebe.
Držbu lze nabýt:
a) bezprostředně - tím, že se jí držitel ujme svou mocí
b) odvozeně - tím, že dosavadní držitel převede svou držbu na nového držitele, nebo tím, že se nový držitel ujme držby jako právní nástupce dosavadního držitele.
Držbu zákoník rozlišuje jako držbu:
a) poctivou - držitel má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává;
b) nepoctivou - držitel ví nebo mu musí být z okolností zřejmé, že vykonává právo, které mu nenáleží.
Držba používá právní ochrany. Nikdo ji není oprávněn svémocně rušit. Držitel se smí svémocnému rušení držby vzepřít, avšak nesmí přitom překročit meze nutné obrany.
Držba zaniká:
- vzdá-li se jí držitel
- ztratil-li držitel trvale možnost vykonávat obsah práva, které dosud vykonával
- byl-li z držby držitel vypuzen a neuchová si ji svépomocí nebo žalobou.
Vlastnictví
Vše, co někomu patří, je jeho vlastnictvím. Nový občanský zákoník nově upravuje některé
způsoby nabytí vlastnictví. Uvádí následující způsoby nabytí vlastnického práva (§ 1045 a násl.):
a) přivlastnění - věc, která nikomu nepatří, si každý může přivlastnit, nebrání-li tomu zákon nebo právo jiného. Opuštěná nemovitá věc připadá do vlastnictví státu.
b) nález - ztracenou věc vrátí nálezce tomu, kdo ji ztratil. Nelze-li takového určit, oznámí nálezce nález obci, na jejímž území byla nalezena. Nepřihlásí-li se nikdo o věc do jednoho roku, bude s ní obec nakládat jako poctivý držitel. Uplynou-li 3 roky od vyhlášení nálezu, nabude obec nebo jiná osoba, které byla věc svěřena, vlastnické právo k této věci.
c) přírůstek - přírůstek movité věci náleží jejímu vlastníkovi
d) vydržení - drží-li poctivý držitel vlastnické právo po vydržecí dobu, nabude věc do vlastnictví. Vydržecí doba se nemění proti stávající právní úpravě. Je tříletá u věcí movitých a desetiletá u věcí nemovitých.
e) některé další důvody uvedené v zákoně.
Významnou změnou proti dosavadní právní úpravě je změna okamžiku převodu vlastnického práva. K tomu dochází u movitých věcí už samotnou smlouvou k okamžiku její účinnosti, není-li zákonem nebo ujednáním stanoveno jinak.
U věcí nemovitých ke změně právní úpravy nedochází. Vlastnické právo přechází až vkladem (zápisem) do katastru nemovitostí.
Spoluvlastnictví
Nová právní úprava v rámci spoluvlastnictví jednak upravuje spoluvlastnictví podílové, jednak přejímá ze zákona o vlastnictví bytů (zákon č. 72/1994 Sb., který byl vydáním nového občanského zákoníku zrušen) právní úpravu bytového spoluvlastnictví. Problematiku společného jmění manželů pojednává zákoník v části I., v § 708 a násl., kde hovoří o manželském majetkovém právu.
U podílového spoluvlastnictví zákon posiluje autonomii vůle jednotlivého spoluvlastníka, když v § 1123 uvádí, že každý spoluvlastník může se svým podílem nakládat podle své vůle.
Odpadá tak dosavadní povinnost nabídnout podíl k odkupu ostatním spoluvlastníkům v rámci jejich zákonného předkupního práva.
Pokud jde o společné jmění manželů jako o zvláštní druh spoluvlastnictví, pak nový občanský zákoník je neuvádí v rámci pojednání o právní úpravě spoluvlastnictví v části třetí nazvané „absolutní majetková práva“, kde jinak pojednává o spoluvlastnictví, ale v části dvě nazvané „rodinné právo“, a to v pojednání o tzv. manželském majetkovém právu.
Společné jmění manželů podléhá jednomu ze tří režimů:
a) zákonnému režimu
b) smluvenému režimu
c) režimu založenému rozhodnutím soudu.
ad a) Zákonný režim
Předmět společného jmění manželů je v jeho zákonném režimu v podstatě obdobný s režimem, jak ho vymezoval dosavadní občanský zákoník. Totéž platí o závazcích a i o zákonném zastoupení mezi manžely ve věcech společného jmění.
ad b) Smluvený režim
Snoubenci, avšak nově i manželé, si mohou ujednat manželský majetkový režim odlišný od zákonného režimu. Ten však nemůže mít zpětný účinek. Pro smlouvu o manželském majetkovém režimu je předepsána forma veřejné listiny (notářského zápisu).
ad c) Režim založený rozhodnutím soudu
Soud na návrh manžela zruší nebo zúží společné jmění, je-li pro to závažný důvod.
Pokud jde o zánik a vypořádání společného jmění, dosavadní právní úprava se podstatně nezměnila.
Věcná práva k věci cizí
Bývalý občanský zákoník uvádí čtyři druhy věcných práv k věci cizí. Jsou jimi:
a) zástavní právo
b) podzástavní právo
c) zadržovací právo
d) věcná břemena.
Nový občanský zákoník k nim však uvádí další druh věcného práva k cizí věci, a to právo stavby. Obsahem tohoto práva je oprávnění stavebníka mít na cizím pozemku stavbu. Právo stavby řadí občanský zákoník mezi nemovité věci. Na základě práva stavby je taková stavba součástí pozemku, na kterém je postavena.
Právo stavby vzniká:
- smlouvou
- vydržením
- rozhodnutím orgánu veřejné moci.
Zapisuje se do katastru nemovitostí (zákon č. 256/2013 Sb., katastrální zákon).
Právo stavby lze zřídit jen jako dočasné, maximálně na 99 let. Je převoditelné a lze je zatížit právem třetí osoby (např. právem zástavním). Přechází na dědice.
Mezi vlastníkem pozemku a stavebníkem, kterému svědčí právo stavby, existuje vzájemně předkupní právo.
Problematika věcných břemen, pro která nový občanský zákoník užívá pojem služebnosti, je v novém občanském zákoníku popsán mnohem podrobněji, než tomu bylo v dosavadní právní úpravě. Zákoník rozeznává např. několik druhů pozemkových služebností (služebnost inženýrské sítě, oporu cizí stavby, služebnost okapu, právo na svod dešťové vody, právo na vodu, služebnost rozlivu, služebnost stezky, průhonu a cesty a právo pastvy). Uvádí i služebnost bytu.
Nový občanský zákoník zná i tzv. osobní služebnost, která zaniká smrtí oprávněné osoby.
Pokud jde o zástavní právo, nový občanský zákoník má zvláštní ustanovení:
- o zastavení podílu v korporaci (§ 1320 a násl.)
- o zastavení cenného papíru (§ 1328 a násl.)
- o zastavení účtu vlastníka zaknihovaných cenných papírů (§ 1333 a násl.)
- o zastavení pohledávky (§ 1335 a násl.)
Uvádí i možnost budoucího zástavního práva.
Co se týče výkonu zástavního práva, pak zákoník uvádí, že je-li zajištěný dluh splatný, může se zástavní věřitel uspokojit způsobem, o němž se dohodl se zástavcem v písemné formě, jinak z výtěžku ze zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě, není-li ujednáno jinak.
Právní úprava podzástavního práva je v novém občanském zákoníku popsána poměrně stručně v § 1390 a násl. a v podstatě přebírá dosavadní právní úpravu.
Správa cizího majetku
Nový občanský zákoník zavádí pojem správa cizího majetku a její režim podrobně popisuje v § 1400 a násl. Přitom rozlišuje:
a) prostou správu, kdy správce činí vše, co je nutné k zachování spravovaného cizího majetku;
b) úplnou správu, kdy správce se stará o rozmnožení a uplatnění spravovaného cizího majetku.
Správce vykonává správu cizího majetku s péčí řádného hospodáře. Předloží beneficientovi nejméně jednou za rok vyúčtování správy.
Činnost správce končí:
- odstoupením
- odvoláním
- úpadkem správce
- uplynutím doby
- dosažením účelu.
Relativní majetková práva
Pojem relativní majetková práva nahrazuje dosud používaný pojem závazková práva, jak je tato oblast právních vztahů nazvána i v naší učebnici (viz kapitola 1. 3).
Obecně k nové právní úpravě závazkových vztahů
Nový občanský zákoník přináší řadu významných změn i do oblasti závazkového práva. Ze změn obecného charakteru je třeba upozornit především na následující z nich:
a) ruší se dosavadní dvoukolejnost občanských a obchodních smluv
Pro dosavadní právní úpravu je typická odlišnost právních režimů smluv uzavřených v režimu občanského anebo obchodního zákoníku. Tato dvoukolejnost závazkových vztahů soukromého práva je dána existencí dvou hlavních jeho kodexů, a to občanského a obchodního zákoníku.
Režim občanského zákoníku se aplikoval na ty závazkové právní vztahy, které se uskutečňují:
- mezi nepodnikatelskými subjekty
- mezi nepodnikatelskými a podnikatelskými subjekty navzájem
- v případě smluvních vztahů uskutečňujících se na základě pojmenovaných smluv občanského zákoníku
- v případě, že si smluvní strany režim občanského zákoníku zvolily na základě principu volby práva.
Režim obchodního zákoníku se aplikoval na ty závazkové právní vztahy, které se uskutečňují:
- mezi podnikateli
- v případě smluvních vztahů uskutečňujících se na základě pojmenovaných smluv obchodního zákoníku
- v případě, že si smluvní strany režim obchodního zákoníku zvolily na základě principu volby práva.
Smluvní režim občanského a obchodního zákoníku se odlišoval v řadě právních režimů (promlčecí lhůta, zajišťovací instrumenty, náhrada škody apod.)
V souvislosti se zrušením obchodního zákoníku novým občanským zákoníkem zanikají i obchodní závazkové vztahy (resp. členění závazkových vztahů na občanské a obchodní), a nadále tak bude realizován jen jeden režim v závazkových vztazích, a to režim občanského zákoníku. Tuto změnu je třeba považovat jednoznačně za přínosnou, protože v současné ekonomické realitě již ona dvoukolejnost smluvních právních režimů ztratila své opodstatnění a smluvní vztahy spíše komplikovala, místo aby je zjednodušovala.
b) větší míra smluvní volnosti
Nová právní úprava závazkových právních vztahů obsahuje minimum kogentních ustanovení (to je těch, která je třeba vždy respektovat a nelze se proti nim odchýlit ani výslovným ujednáním) a naopak většina ustanovení zákona má dispozitivní povahu, tedy platí pouze tehdy, pokud si smluvní strany nevyhradily právní úpravu jinou.
Tuto změnu je třeba vnímat s velkou ostražitostí a věnovat zvýšenou pozornost přijímání smluvních závazků (číst pozorně smlouvu dříve, než ji podepíšu), protože nová právní úprava již tolik nechrání tu smluvní stranu, která je při uzavírání smluv méně pozorná, méně erudovaná apod. Při uzavírání smluv tedy bude více volnosti, je to však spojené s větší odpovědností za vlastní jednání.
c) minimum absolutní neplatnosti smluv, více relativní neplatnosti smluv
Jak známo, absolutně neplatná je taková smlouva (nebo její část), která je:
- nejasná v určení tzv. podstatných náležitostí smlouvy
- zmatečná
- v rozporu s kogentními ustanoveními zákona.
Absolutně neplatná smlouva nezakládá žádné právní důsledky a k její neplatnosti musí v případě sporu soud přihlédnout z úřední povinnosti. Absolutní neplatnosti smlouvy se může dovolat kdokoliv.
Naproti tomu v případě relativní neplatnosti není taková smlouva (nebo její část) neplatná. Neplatnou se stává pouze tehdy, dovolá-li se této neplatnosti smlouvy ten, kdo je touto smlouvou dotčen. Soud k relativní neplatnosti nepřihlíží z úřední povinnosti, ale jen na návrh. Na tom, kdo se relativní neplatnosti smlouvy dovolává, leží i tíha důkazního břemene ohledně oné neplatnosti. Namítat neplatnost smlouvy je právo, nikoliv povinnost. A jako většina práv, i toto právo se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě (není-li stanoveno jinak).
Dosavadní právní úprava závazkového práva obsahovala řadu ustanovení, jejichž nerespektování činilo smlouvu nebo její část absolutně neplatnou. V nové právní úpravě je takových ustanovení minimum. To opět klade zvýšené nároky na erudovanost a i pozornost při uzavírání smluv. V opačném případě mohou být důsledky pro příslušnou smluvní stranu velmi tíživé.
d) větší komplexnost právní úpravy smluv
Nový občanský zákoník uvádí rozsáhlý soubor tzv. pojmenovaných smluv. Mezi tyto smlouvy řadí i ty, které doposud měly samostatnou oddělenou právní úpravu. To se týká např. pojistné smlouvy, která měla doposud svoji samostatnou právní úpravu obsaženou v zákoně č. 37/2004 Sb., smlouvy o nájmu nebytových prostor, která měla doposud svoji samostatnou právní úpravu obsaženou v zákoně č. 116/1990 Sb. a některých dalších smluv.
e) neplatnost smluv hrubě zneužívajících situaci slabší smluvní strany
Nový občanský zákoník v řadě ustanovení posiluje pozici slabší smluvní strany. Činí tak i ustanovením o neplatnosti smluv hrubě zneužívajících situaci slabší smluvní strany. Za neplatné prohlašuje takové smlouvy, u kterých jsou vzájemná plnění smluvních stran v hrubém nepoměru. To se týká především výše úročení půjčených peněžních prostředků (lichvy). Z hlediska trestního práva je lichva skutkovou podstatou trestného činu. Avšak ani trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.), ani nový občanský zákoník konkrétní výši úročení, kterou by již bylo možno považovat za lichvu, neuvádí. Pouze hovoří o zákazu vzájemných plnění, která jsou vůči sobě v hrubém nepoměru. Co však je tím hrubým nepoměrem, zákon nekonkretizuje a ponechává toto určení aplikační činnosti soudů. Avšak ustálení rozhodovací praxe soudů si vyžádá relativně dlouhou dobu (cca 10 let).
Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku uvádí jako hrubý nepoměr vzájemných plnění úročení pohledávky úrokovou sazbou vyšší než 16 %. Důvodová zpráva však není pramenem práva, a proto je třeba tuto uvedenou sazbu považovat za orientační.
Určení hranice lichvy není jen právním, ale je i politickým problémem. Proto mnohé politické strany měly a mají ve svých volebních programech záměr konkretizovat v právním řádu hranici lichvy. Dosud se tomu však tak nestalo.
f) ochrana smluvní strany v případě náhlé změny poměrů
Nový občanský zákoník uvádí nové ustanovení, na základě kterého smluvní strana, u které došlo k náhlé změně poměrů v důsledku nepříznivé situace, které nemohla zcela zabránit (např. živelná katastrofa, průmyslová havárie apod.), nemusí plnit svůj smluvní závazek. Dosud takové ustanovení v právní úpravě obligačního práva takto stanoveno nebylo, avšak jeho absence nebyla zcela zásadní, neboť v případě takové nepříznivé události druhá smluvní strana ani obvykle plnění nevymáhala z logických důvodů.
g) zákaz zákeřných obchodních podmínek
Jedná se o další právní posílení ochrany slabší smluvní strany, kdy smluvní strana nadále nesmí „schovávat“ to, co druhá smluvní strana nemohla rozumně očekávat. Jedná se o reakci na nešvar především finančních institucí poskytujících úvěry a půjčky, kdy ve smluvních ujednáních „schovávají“ ustanovení významně znevýhodňující druhou smluvní stranu (uvádění smluvních údajů podstatně zhoršujících postavení druhé smluvní strany až do závěrečných ustanovení smlouvy a ještě k tomu psáno malým, obtížně čitelným písmem apod.). Nyní budou muset být všechny zásadní informace ovlivňující rozhodnutí druhé smluvní strany vstoupit do závazkového smluvního vztahu uváděny ve formulářových smlouvách hned v předních ustanoveních a zcela jasně.
h) ochrana před zneužitím práva
Nový občanský zákoník poskytuje smluvní straně ochranu před jednáním druhé smluvní strany v případě, kdy se tato snaží zneužít práva ve svůj prospěch. Jedná se např. o situaci, kdy věřitel záměrně otálí s vymáháním pohledávky až do doby, která je na hranici promlčecí lhůty, s cílem získat co nejvyšší úrok z pohledávky. Podle nové právní úpravy, bude-li věřitel otálet s uplatněním svého práva z pohledávky, budou mu úroky přiznány jen do výše jistiny.
i) ochrana spotřebitele
Nový občanský zákoník dále posiluje ochranu spotřebitele řadou svých ustanovení. Např. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, je třeba použít výklad pro spotřebitele příznivější. Dále se nebude přihlížet ke smluvním ujednáním odchylným od ustanovení zákona stanovených na ochranu spotřebitele, a to i v případě, že se spotřebitel těchto práv výslovně vzdal. Spotřebitel také nově nebude muset vracet podnikateli věc, kterou mu podnikatel zaslal bez objednávky.
Spotřebitelem se pro tento účel rozumí každý člověk, který mimo rámec své případné podnikatelské činnosti uzavírá smlouvu s podnikatelem.
Závazky podle nového občanského zákoníku
Nový občanský zákoník rozlišuje závazky:
- ze smluv
- z deliktů
Závazky ze smluv
Nový občanský zákoník uvádí více než třicet pojmenovaných smluv, které člení do skupin podle společných znaků:
a) smlouvy o převedení věci do vlastnictví jiného: darování, koupě, směna
b) přenechání věci k užívání jinému: výprosa, výpůjčka, zápůjčka, nájem, pacht, licence, úvěr
c) pracovní poměr
d) závazky ze schovacích smluv: úschova, skladování
e) závazky ze smluv příkazního typu: příkaz, zprostředkovatelství, komise, zasilatelství, obchodní zastoupení
f) zájezd
g) závazky ze smluv o přepravě: přeprava osob a věcí, provoz dopravního prostředku
h) dílo
i) zdravotní péče
j) kontrolní činnost
k) závazky ze smluv o účtu, vkladu, akreditivu a inkasu: účet, jednorázový vklad, akreditiv, inkaso
l) závazky ze zaopatřovacích smluv: důchod, výměnek
m) společnost a tichá společnost
n) závazky z odvážných smluv: pojištění, sázka, hra, los
o) závazky z právního jednání jiné osoby: veřejný příslib, slib odškodnění.
Konstatujeme, že:
- pojmenování některých smluv zůstalo stejné nebo jen mírně upravené, jako v předchozí právní úpravě (koupě, směna, dílo apod.).
- pojmenování některých typových smluv bylo změněno, přestože obsah zůstal obdobný (zájezd na místo cestovní smlouvy, zápůjčka místo půjčka apod.)
- některé typové smlouvy jsou zcela nové (pracovní poměr, zdravotní péče, výprosa, pacht, výměnek apod.).
Odmyslíme-li dnes již archaické a pro širokou veřejnost obtížně srozumitelné nazvání některých smluvních typů (např. výprosa, pacht, výměnek apod.), pak je třeba se zamyslet nad nezbytností a aktuálnosti některých nových smluvních typů. Přesvědčit autorovi zákona však zřejmě nebude vždy možné.
Pro větší srozumitelnost si vysvětlíme některé nové pojmy.
a) rozdíl mezi výprosou, výpůjčkou a zápůjčkou:
- výprosa – neformální, bezplatné půjčení věci bez určení doby a účelu půjčení. Je možné kdykoliv požadovat vrácení věci zpět.
- výpůjčka – bezplatné půjčení věci individuálně určené na sjednanou dobu a ke sjednanému účelu. Náklady užívání nese vypůjčitel.
- zápůjčka- půjčení věci druhově určené (nejčastěji peněz) na sjednanou dobu. Může být sjednána jako úplatná i bezúplatná.
b) rozdíl mezi nájmem a pachtem:
- nájem - dočasné užívání cizí věci, která nenese pro nájemce výnos. Nájemce má právo věc jen užívat.
- pacht – pachtýř má právo cizí věc nejen užívat, ale také brát plody a užitky z věci. Odměnou za pacht může být i část z výnosu.
c) vysvětlení pojmu výměnek:
Výměnkář poskytne nabyvateli nemovitost s výhradou, že nabyvatel poskytne jemu nebo třetí osobě na dobu života nebo na určitou dobu zaopatření. Obvykle se uplatní v rodinných vztazích. Aktuálnost této formy zaopatření ve stáří je dnes však již málo naléhavá.
d) vysvětlení si žádá i smlouva o péči o zdraví (§ 2636 a násl.). Uvážíme-li, že problematika vztahu mezi poskytovatelem zdravotní péče a pacientem je upravena zákonem o zdravotních službách (zákon č. 372/2011 Sb.), který je veřejnoprávním předpisem správního práva, pak smlouva o péči o zdraví se uplatní jen na ty případy vztahu mezi poskytovatelem a pacientem (občanský zákoník jej nazývá příkazcem), na které se nebude vztahovat zákon o zdravotních službách. Takových případů však nebude mnoho. Bude se zřejmě jednat o služby léčitelů, masérů apod. Smlouva o péči o zdraví do značné míry přebírá základní ustanovení o vztahu mezi poskytovatelem zdravotní péče a pacientem ze zákona o zdravotních službách.
e) za pozastavení se stojí i další z pojmenovaných smluv nového občanského zákoníku, která je nazvaná pracovní poměr (§ 2401).
I když zde je právní úprava mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem popsána velmi stručně (jen jedním paragrafem), a to s odkazem na jiný zákon, kterým je zákoník práce (zákon č. 262/2006 Sb. v platném znění), je z této stručné právní úpravy patrný trend podřízení i pracovněprávního vztahu pod obecný režim občanského zákoníku. Totiž právní úprava platná do vydání nového zákoníku práce z roku 2006 (zákon č. 65/1965Sb., zákoník práce) zakazovala použití ustanovení občanského zákoníku na pracovněprávní vztahy, a to i podpůrně. Tento zákaz vycházel z vědomí jedinečnosti pracovně právního vztahu a jeho významnosti pro hmotné zajištění člověka v jeho produktivním věku. Současný zákoník práce již podpůrné užití občanského zákoníku připouští a nový občanský zákoník již pracovní poměr zařazuje mezi své pojmenované smlouvy. Trend je tedy zřejmý. Je však otázkou, do jaké míry je správný.
V souvislosti s pojmenovanými smlouvami je třeba upozornit na novou úpravu problematiky darování, kdy v souladu s § 2067 nově je neplatné darování učiněné osobě, která provozuje zařízení, kde se poskytují zdravotnické nebo sociální služby, nebo osobě, která takové zařízení spravuje nebo je v něm zaměstnána, stalo-li se tak v době, kdy dárce byl v péči takového zařízení anebo jinak přijímal jeho služby. To však neplatí, je-li obdarovaný osobou dárci blízkou..
Pokud jde o právní úpravu smluvního procesu, pak nově bude smlouva považována za uzavřenou i v případě, že se smluvní strany nedohodly na všech náležitostech jejich vzájemných plnění, pokud je možno jejich projevy vůle uzavřít smlouvu považovat přesto za souhlasné. Tedy lze-li předpokládat, že by příslušnou smlouvu uzavřely i bez konkretizace těchto náležitostí.
Co se týče zajištění závazků, nový občanský zákoník rozčleňuje tzv. zajišťovací instrumenty na dvě kategorie:
a) zajištění dluhu – má přímý hospodářský efekt, neboť věřitel má možnost se hojit z jiného majetku dlužníka. Patří sem zástavní právo, ručení, bankovní záruka apod.
b) utvrzení dluhu – pouze zlepšuje postavení věřitele, přímý hospodářský efekt však nemá. Patří sem uznávání dluhu, smluvní pokuta apod.
Mění se i právní úprava promlčení. V souvislosti se zrušením obchodního zákoníku bude platit jen jedna zákonná promlčecí lhůta, a to tříletá. Nově však bude možné promlčecí lhůtu sjednat individuálně, a to v délce od 1 roku do 15 let.
Závazky z deliktů
Nový občanský zákoník posiluje postavení poškozeného. Předně upřednostňuje satisfakci v penězích, popř. uvedením v předešlý stav, oproti dosavadní nemateriální satisfakci (omluva, nepokračování v zavedeném stavu apod.).
Zákon zavádí tzv. cenu zvláštní obliby. Na jejím základě může být poškozenému přiznána náhrada převyšující tržní cenu poškozené věci. Např. při zranění psa při dopravní nehodě může být povinný odsouzen k náhradě nákladů léčení psa, i když tyto náklady vysoce převyšují cenu zvířete.
Obdobně může spotřebitel žádat náhradu za ztrátu radosti z dovolené. Cestovní kanceláře budou muset nahradit klientovi i újmu za horší než deklarovanou úroveň ubytování či stravy.
Zákon nově přiznává poškozenému celou cenu opravy poškozené věci bez ohledu na amortizaci věci.
Pokud jde o škodu z provozní činnosti, zákon rozlišuje mezi prostou provozní činností a provozem zvláště nebezpečným. V prvním případě zavádí nový liberační důvod, kterým je vynaložením veškeré péče, kterou je možno po provozovateli spravedlivě požadovat. Ve druhém případě platí objektivní odpovědnost provozovatele, jako tomu bylo dosud.
Co se týče odpovědnosti za vady, pak tuto odpovědnost nový občanský zákoník nazývá práva z vadného plnění. Přitom opouští dosavadní hledisko vad odstranitelných a neodstranitelných a nahrazuje ho novým hlediskem, a tím je podstatné nebo nepodstatné porušení kupní smlouvy.
V případě podstatného porušení smlouvy má kupující na výběr mezi výměnou věci, její opravou, slevou z ceny nebo odstoupením od smlouvy.
V případě nepodstatného porušení smlouvy má kupující na výběr mezi opravou věci a slevou z ceny.
Existuje i v novém občanském zákoníku právní úprava záruky? Odpověď není jednoznačná. Má se za to, že ano. Změnila se však terminologie. Nově se používá označení právo z vadného plnění. To lze uplatnit do 24 měsíců po převzetí věci (zboží). Je-li lhůta vyznačena přímo na zboží, pak tato práva platí po vyznačenou dobu. Záruku je možno sjednat, má-li být delší než 24 měsíců. Přitom platí, že u prodejce lze uplatnit jen takovou záruku, jakou poskytl. Garantuje-li výrobce záruku delší, pak je tuto prodlouženou záruku třeba uplatnit přímo u výrobce. Došlo-li k výměně vadné věci za novou, pak neběží nová „záruční doba“ 24 měsíců, jako dosud, ale ta původní.
Závazky ze smluv uzavíraných se spotřebitelem
Nový občanský zákoník dále prohlubuje právní ochranu spotřebitele. Obecné zásady této ochrany uvádí pod názvem „Ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem“.
Kromě dosud platných ustanovení ochraňujících spotřebitele obsažených v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. v části nazvané „Spotřebitelské smlouvy“ rozšiřuje nový občanský zákoník tento režim ochrany spotřebitele i na tzv. finanční služby. Těmito finančními službami zákoník rozumí následující smlouvy, pokud byly k jejich uzavření použity výhradně prostředky komunikace na dálku:
- bankovní služby
- úvěrové služby
- platební služby
- pojistné služby
- penzijní připojištění
- směnu měn
- vydávání elektronických peněz
- smlouvy týkající se investičních služeb a obchodů na trhu s investičními nástroji.
I proto tyto smlouvy platí, že spotřebitel má právo od smlouvy odstoupit do 14 dnů po jejím uzavření (není-li zákonem stanoveno jinak). Odstoupí-li od smlouvy spotřebitel, musí mu podnikatel neprodleně vrátit všechny peněžní prostředky, které od spotřebitele přijal na základě dané smlouvy. Spotřebitel pak má za povinnost vrátit podnikateli peněžní prostředky a majetek, který na základě smlouvy přijal, a to do 30 dnů od odstoupení od smlouvy.