Kazuistiky

6.5.3 Posouzení psychického stavu

6.5.3 Posouzení psychického stavu
 
 
VĚDOMÍ
Subjektivně: „Jsem při vědomí. Vnímám normálně.“
Objektivně: při plném vědomí (GCS 15)
ORIENTACE
Subjektivně: „Jmenuju se XX, dneska je středa 12. února 2014, přivezla mě sem sanitka, protože jsem si jí zavolala, jsem hospitalizovaná na psychiatrii v XXX.
Objektivně: pacientka plně orientována místem, časem, osobou i situací.
 
NÁLADA      
Subjektivně: „Mám deprese a úzkosti.“
Objektivně: nálada depresivní, patrná úzkost; na Beckově stupnici hodnocení depresivních příznaků – 27 bodů (těžká deprese)
 
PAMĚŤ        
Staropaměť
Subjektivně: „Pamatuji si normálně.“
Objektivně: výbavnost z minulosti v normě
Novopaměť
Subjektivně:  „Normálně si pamatuji normálně, ale teď se špatně soustředím, tak mám pocit, že je to horší.“
Objektivně: krátkodobá paměť v normě
 
MYŠLENÍ     
Subjektivně: „Myslela jsem, že už to nezvládnu, že bude lepší, když se přestanu trápit já i okolí a chtěla jsem se zabít. Teď jsem ale ráda, že se mi to nepovedlo.“
Objektivně: bez bludné produkce, na otázky odpovídá přiléhavě, k situaci kritická; TS myšlenky neguje, NASGR (Nurse Global Assessemnet of Suicide Risk): 4 body - nízké riziko TS
 
TEMPERAMENT   
Subjektivně: „Asi spíš melancholik, jsem taková citlivá“      
Objektivně: hypobulie, pod obrazem deprese nelze hodnotit
 
SEBEHODNOCENÍ          
Subjektivně: „Teď jsem všem na obtíž, hlavně příteli a děti se za mě musí stydět.“
Objektivně: sebeobviňování, podceňování, odpovídající depresivnímu stavu
 
VNÍMÁNÍ ZDRAVÍ  
Subjektivně: „Zdraví je to nejdůležitější. Už nevím, jaké to je, být zdravá. Já už asi nikdy nebudu. Prášky musím polykat celý život a stejně se to vrací.“
Objektivně: pacientka si uvědomuje závažnosti diagnózy a nutnosti trvalého užívání léků
 
VNÍMÁNÍ ZDRAVOTNÍHO STAVU
Subjektivně: „Mám depresi a chtěla jsem to skončit. Ale je dobře, že se mi to nepovedlo.“
Objektivně: pacientka si sama přivolala záchrannou službu, na situaci má náhled
 
REAKCE NA ONEMOCNĚNÍ A PROŽÍVÁNÍ ONEMOCNĚNÍ
Subjektivně: „Pamatuji si, jak to tu chodí a co mě asi tak čeká, ale musí to všechno být, abych se toho zbavila.“
Objektivně: pacientka si pamatuje průběh minulých hospitalizací a uvědomuje si nutnost léčby
 
REAKCE NA HOSPITALIZACI  
Subjektivně: „Sama jsem chtěla do nemocnice. Už to dál nešlo. Zabít jsem se sice chtěla, ale co pak děti?“
Objektivně: pacientka si sama po TS zavolala záchranku, uvědomuje si nutnost hospitalizace; podepsala souhlas s hospitalizací
 
ADAPTACE NA ONEMOCNĚNÍ            
Subjektivně: „Co říct? Mám to už od mládí, ale naučit se s tím žít nejde.“
Objektivně: pacientka dle anamnézy trpí bipolární afektivní poruchou již od 17 let, pravidelně docházela k ambulantnímu psychiatrovi; i přes diagnostikované onemocnění pracuje jako učitelka
 
PROJEVY JISTOTY A NEJISTOTY
Subjektivně: „Mám strach, abych se z toho dostala, už to nejde vydržet. Vůbec, co mě ještě čeká, jak to bude dál. A také se bojím, že přijdu o práci. Takovou učitelku nikdo nechce.“
Objektivně: pacientka verbalizuje obavy o úspěšnost léčby, strach z budoucnosti a ztráty zaměstnání.
 
ZKUŠENOSTI Z PŘEDCHÁZEJÍCÍCH HOSPITALIZACÍ (IATROPATOGENIE, SORRORIGENIE)
Subjektivně: „Už jsem tady ležela, měla jsem i šoky. Pomohli mi tady, ale zase se sem vracím.“
Objektivně: pacientka zkušenosti s psychiatrickou hospitalizací již má, uznává pomoc, ale zároveň připouští možnost opětovné dekompenzace
 
 
Předchozí
Následující
Operace
Prohlédnout vše