Filozofie
3.1 Renesanční filozofie
Renesanční filozofie vzniká jako dějinný typ filozofie ve 14. až 16. století v Itálii na pozadí rozpadající se středověké společnosti. Ve společnosti převládá nemravní život, korupce, nemanželské děti, inkvizice, královská moc se opírá o měšťany. Nastává snaha o znovuzrození antiky (návrat člověka k přírodě, využití přírody ve prospěch lidí) a vytvoření světské kultury. Dochází k objevům (kompas, střelný prach, knihtisk). Rozvíjí se nové evropské myšlení – člověk se hodnotí jako svobodná bytost, která staví na lidském rozumu a zkušenostech. Člověk je středem světa (antropocentrizmus). Ideálem vzdělání je humanizmus, kterého představiteli jsou Petrarka, Boccaccio, Dante Aligieri, Montaigne („Člověk je uvolněný z pout a má mnoho a netušených možností.“). Človek se stává nejdůležitějším objektem filozofie, ale i uměleckého zkoumání, stává se ústředním článkem řetězce kosmického bytí. Renesanční filozofie je antischolastická, odmítá scholastickou filozofii. Žádá, aby se člověk díval na svět vlastníma očima, četl knihu přírody. Renesance je prezentována hlavně prostřednictvím uměleckých děl. Tam, kde středověký člověk kladl „závoj“, nastavuje nyní renesanční člověk zrcadlo. Nezpochybnitelnou avantgardou renesančního věku a výrazným iniciačním činitelem přechodu od středověku k novověku je výtvarné umění.
K významným umělcům tohoto období patřili především Cimabue (1240-1302), který namaloval ukřižovaného Krista ve smrtelné křeči. Renesanci prezentovalo vyjádření konkrétního člověka z masa a kostí. Postavy byly malovány i zezadu.
Dalšími neméně významnými malíři byli Giotto di Bondone (1266-1337) a Masaccio (1401-1428). Dílo těchto umělců počátku velké renesance v Itálii je typické oslavou prostoru, světla, vzdušnosti, harmoničnosti a použitím předmětné barvy.
Dále je pro renesanci charakteristická horizontalizace, decentralizace a pluralizace. Jednoduše řečeno, místo středověkého přísného hierarchického řádu (ordo), tu je najednou univerzum. Svět v jeho rozmanité jednotě božského a stvořeného umělci začínají malovat s užitím perspektivy. Na středověkém obraze se vždy to, co bylo z hlediska božského stvoření na nižší úrovni, malovalo dole, zatímco to, co mělo k atributům božského bytí blíže, se malovalo nahoře. Renesance je zkušenostní, a proto setrvává u viděného déle než scholastika. Podle renesanční filozofie existují dvě zrcadla světa:
a) vidění (spekulum externum-vnější zrcadlo)
b) myšlení (spekulum internum – vnitřní zrcadlo)
Jakoby učenci renesance chtěli říci: Video, ergo sum – Vidím, tedy jsem. Heslem renesance se stává: „k pramenům (ad fontés)“, to znamená ke smyslům, k vlastní zkušenosti, k přírodě a přirozenosti jako takové. Píší se takové knihy, jejichž zveřejnění v dřívějších letech by nebylo bývalo možné: Boccacio - Dekameron, E. Roterdamský - Chvála bláznivosti, L. Valla - O lidských vášních a požitcích a celá řada dalších knih. Renesanční univerzalizmus, uznávající hodnotu všeho stvořeného bytí, se pokouší prosadit také pluralitu náboženskou a politickou. Projevuje se v náboženské reformaci, humanizmu a novém právním a politickém myšlení. Renesance si programově začíná vážit lidské tvůrčí fantazie. Lidé se nemají představivosti bát. Je nutno ji považovat za tvůrčí, protože umožňuje skutečnost nově tvořit. V této roli se pak člověk stává opravdu obrazem božím. Paracelsus a Campanella dokonce říkají, že fantazie je nejvyšší duchovní činností člověka. Z toho vyplývá i úcta k duševně nemocným, k postiženým fantasmaty.
Francouzský filozof Michel Foucault považuje vztah společnosti k bláznům za signifikantní pro změnu epoch: Středověk „blázny“ neakceptuje, renesance ano, novověk a osvícenectví má znovu z bláznů strach, a tak je od zbytku „zdravé a rozumné“ společnosti separuje a zavírá do ústavů. Je třeba ovšem dodat, že i renesance rozlišuje bláznovství tvořivé a chorobné.
Renesance má tři nové autority: Mikuláše Koperníka, Paracelsiuse, Pietra Pomponazziho a Mikuláše Kusánského. Zatímco vrcholný středověk byl zasažen Aristotelem, tak renesance, zvláště ve Florencii, dává přednost novoplatonizmu. Ve Florencii byla totiž založena Platónská akademie, k jejímž vynikajícím představitelům patřili zejména Marsilio Ficino a Pico Della Mirandola.
Ficino (1433–1499) byl zakladatelem florentské platónské akademie. Hlavní problém viděl ve vztahu Boha a světa. Bůh se nerozkládá ve světě, ale svět v Bohu, nebo jinak by svět a příroda vůbec neexistovaly. V kategorii lásky Ficino vidí neustálou touhu, která začíná u Boha, vchází do světa a končí u Boha. Podle Ficina, svět je složený z pěti stupnicové hierarchie bytí (jsoucna): Bůh-anděl-duše-kvalita-hmota, která je nepřetržitém pohybu. Duše je ústřední kategorií - spojuje protiklady. Dynamizmus spojuje Boha a hmotu, jako věčné a dočasné, představuje nejcharakterističtější zvláštnost florentského novoplatonizmu.
Ficinova filozofie oslavuje důstojnost člověka jako tvořivé osobnosti, která je schopna zdokonalení. Dokonalost spočívá v tom, že jako jediný vládne sobě samému, řídí rodinu, buduje stát, panuje nad národy a přikazuje celé zemi. Velikost člověka a jeho ušlechtilost spočívá v úsilí o svobodu. Zabýval se například charakteristikami a možnostmi lásky duševní a fyzické. Zavádí se model skutečnosti, kterému se říká funkcionální. Na rozdíl od modelu substančního, typického pro aristotelizmus, jenž poznává jsoucna prostřednictvím uchopení formy věci jakožto obecného pojmu, renesanční filozofie dochází k poznání určité jednotliviny prostřednictvím jejího funkčního zařazení v celku univerza.
Giovanni Pico Della Mirandola (1463-1494) byl také nazýván „knížetem svornosti“. Hlavním jeho přínosem je učení o lidské svobodě člověka, která tvoří základ filozofické antropologie. Svoboda je podle Mirandola základem důstojnosti člověka. Člověk je postavený do středu světa, musí se sám zformovat jako svobodný a slavný mistr. Uchvacující štěstí je právě v tom, že jedině člověk může být tím, čím chce být. Jeho ústřední problémovou rovinou se stalo učení o přírodě. Je vedené v duchu filozofického panteismu. Zastává názor o věčném vytváření světa Bohem. Svět je u něho krásný, ale odmítá krásu v Boha, neboť ten je dokonalý. Jednota a imanentní souvislost hierarchie kosmu je u něj vysvětlována teologicky, to znamená, že věci směřují k Bohu jako prameni a cíli svého bytí. Přítomnost Boha ve světě se ohaluje jako jednota v mnohosti, jako hluboká vnitřní dokonalost světa, která je uzavřena v jeho dokonalosti, představující jeho skutečnou podstatu – Bůh je vše. V roce 1486 uveřejnil své známé téze (900), které chtěl obhájit na veřejném slyšení v Římě. Řeč, kterou chtěl otevřít tento celoevropský kongres, byla později nazvaná „Řeč o důstojnosti člověka“. Mirandola se snažil smířit Židy s křesťany, peripatetiky s platónovci, Řeky s Latiníky a takto odhalit pravdu.
Pietro Pomponazzi (1462-1525) je pokládán za největšího peripatetika doby. Boha chápal jako neosobní princip, ztotožňuje ho s přírodou, osudem a božskou prozřetelností s přírodní nevyhnutností. Hledal odpověď na otázku, co je pravdivé. Ve svém proslaveném traktátu „O nesmrtelnosti duše“ vyžaduje, aby se všechny problémy posuzovali ze dvou hledisek, a to z filozofického a teologického.
Mikuláš Koperník (1473-1543) byl polský astrolog, který vypracoval teorii heliocentrické soustavy. Jeho dílo „O pohybu nebeských těles“ znamenalo radikální revizi filozofických představ o světě. Přijal tezi o kulatosti a nekonečnosti světa a o pohybu země. „Svět je kulatý, nezměřitelný a podobný nekonečnému. Sféra stálic, která vše zahrnuje je nehybná, ale pohyb všech ostatních těles je kruhový. Zem se pohybuje několika kruhovými pohyby“. Tvrdil, že pohyb je normálním stavem všech planet. Tím, že mají kulatou podobu, je pohyb jejich přirozenou vlastností. Tímto není potřebný žádný první „první hýbatel“. Princip samopohybu těles byl do filozofie zaveden tím, že Bůh je stvořitel „světového mechanizmu“ a dále už nezasahuje do jeho fungování. Vztahy mezi věcmi a člověkem ve vztahu k vesmíru mají jisté proporce. A když známe tyto proporce a vazby, známe i samotné věci. Tento předpoklad podnítil zejména velký rozsah přírodních věd, včetně matematiky. Hlavní metodou ve filozofii se stává metoda analogie: jako je Srdce sluncem v lidském těle, je Slunce srdcem vesmíru.
V renesanci dominují nauky, které se zabývají zkoumáním kvalit: Je to především tajemstvím opředená alchymie. O alchymii někteří myslitelé tvrdí, že stojí na prahu vzniku moderních přírodních věd. U alchymistů byl utvářejícím principem duch (spiritus). Ten může být naturalis (přírodní), vitalis (vyživující) nebo rationalis (rozumný). Například alchymista R. Lullus se chtěl fyzicky zmocnit duchů, kteří jsou nejjemnější látkou. Tyto duchy je podle jeho mínění třeba shromažďovat a využívat k uchopení sil přírody. Kromě jiných duchovních (spirituálních) praktik byla oblíbená zejména destilace. Opakovaně prováděnou destilací se podle alchymistů může dosáhnout vysokého zjemnění a extrakce duchovního životního principu. Alchymisté a filozofové tomu říkají pátá esence (quinta essentia). Završuje čtyři živlové podstaty: zemi, vodu, vzduch a oheň. Je shodou protikladů a uvádí k jednotě a nekonečnosti. Může se proto stát elixírem života a nesmrtelnosti. Alchymisté přicházeli s novým systémem elementů:
a) rtuť – kapalný princip, má zprostředkovatelský význam jako informační přenašeč – v astrologii síla oboupohlavního Merkuru
b) síra – plynný princip, síla Slunce
c) sůl – pevný princip, síla Luny