Filozofie
8.3 Holistická filozofie a ošetřovatelství
Ve 20. století se ošetřovatelství i medicína přizpůsobily přetechnizované společnosti a zaměřovaly se více na technické pomůcky a výkony, přičemž nabývaly anebo záměrně přehlížely, přírodní postupy a zásady léčby. Objektem, na který soustředily svoji pozornost, přestalo být zdraví člověka, stal se jím konkrétní nemoc a orgán. Pod vlivem úspěchů v aplikaci různých věd ve zdravotnické praxi, se ošetřovatelství a medicína více jednostranně koncentrovaly na biologii lidského zdraví, čím psychologické a sociální činitelé ustoupili do úzadí. Péče o zdraví získala úzký charakter s orientací „na chorobu“ a ne „na zdraví“, soustředila se především na nemocniční péči. Prevence se dostala na okraj zájmu. Ošetřovatelství bylo ve své podstatě pod vlivem ideologie medicíny a lékařů, jako samostatný vědní obor se jen těžce prosazovalo a prosazuje. Profese sestry hlavně ve druhé polovině 20. století postupně nabývala technický charakter, orientovala se více na úlohy, na výkony a ne na člověka a celek jeho zdraví. Lékaři, jakoby neakceptovali skutečnost, že sestry mají více možností vytvářet si s nemocnými úzký a smysluplný vztah, co jim umožňuje hodnotit stav tělesného a duševního zdraví pacienta, jako odpověď na jejich léčbu. Ke konci 20. století, pod vlivem ošetřovatelské vědy, postupně dochází k zásadní změně image sestry, hlavně v jejím vzdělání a kompetencích.
Ošetřovatelství je integrovaná holistická koncepce celostního pohledu na člověka s jeho tělesnými, psychickými, sociálními a duchovními potřebami.
Aplikace nových myšlenek a technik do ošetřovatelské praxe vede k rozvoji oboru, k lepšímu pochopení jedince a jeho potřeb vztahujících se ke zdraví. Je to právě sestra, která dokáže skloubit odborné vědomosti, zkušenosti z ošetřovatelské praxe, entuziazmus, empatii, prostředky verbální a neverbální komunikace do jednoho celku a také je reálně v praxi uplatnit. Sestra má významnou úlohu v péči o nemocné nejen jako výkonný orgán na plnění ordinací lékařů, ale i po stránce psychologické. Pokud chceme aktivně bojovat za humánnější, respektive holističtější systém zdravotní péče a uzdravovat lidi jako celostní bytosti, musíme uznat jeho existenci. Změnit postoje rodiny, přátel a celkové veřejné mínění, které se zdá být vůči holistickému ošetřovatelství lhostejné. Uvědomujeme si, že daná problematika je často rozebírána. Mnohé otázky související s problematikou holizmu a holistického ošetřovatelství jsou však stále zahalené rouškou tajemství, někdy nedostatečného poznání, zvláště když jde o dalekosáhlé souvislosti a důsledky.
Holistické ošetřovatelství vnímáme jako ošetřovatelskou praxi, které cílem je uzdravit celou osobu. Ošetřovatelství je vykonávané jako povolání po staletí a bylo ovlivňované především humanistickou filozofií. Ve druhé polovině 19. století a začátkem 20. století se postupně krystalizovalo postavení a role sestry ve zdravotní péči do podoby, kde se hlavní rysy se zachovaly dodnes. Ošetřovatelství zpočátku kladlo hlavně důraz na mezilidské vztahy, později na techniku ošetřování a až potom přišel začátek zdůrazňování vědeckých aspektů ošetřovatelství. Uvedený sled přiblížení systémů a zdůrazňování vědy v 80. a 90. letech 20. století přechází do filozofie humanistického ošetřovatelství s respektováním holistických principů, jako reakce na přetechnizovanou ošetřovatelské praxe.
Holizmus je filozofický proud odvíjející se od idealistického směru. Idealizmus, jako protiklad materializmu, vychází z prvotnosti duchovního, nehmotného a druhotnosti hmotného. Přibližuje se k náboženským dogmatům o konečnosti světa v času a prostor. Samotný název holizmus, který je odvozen od řeckého slova holos (celý, úplný, nepoškozený), zavedl jihoafrický generál Jan Christian Smuts a vysvětlil ho v knize „Holizmus a evoluce“. Teorie holizmu se tedy zabývá celkem a celistvostí. Celek nedegraduje na souhrn jednotlivých a samostatných částí, ale vidí mezi nimi vzájemnou souvztažnost a ovlivnitelnost. Změna jedné části celku následně vyvolá změny v celku jako takovou, a tím se celek mění. Aplikaci této teorie na lidi a jejich zdraví, podle Krigera, zdůrazňuje skutečnost: „že sestra musí brát zřetel na osobu jako celek a musí se snažit pochopit současně vztah částí jedince ve vztahu k interakcím v celku a vztah celku k jeho částem.“
Holisticky pojímané zdraví zahrnuje celou osobu: celistvost daného jedince a všechny stránky jeho životního stylu. Holistické ošetřovatelství a medicína chápou člověka jako bio–psycho–sociální-spirituální bytost a ošetřují i léčí ho šetřícími a přírodními metodami. Princip holizmu v medicíně rozvinul profesor Pierre Roche de COPPENS, profesor antropologie, sociologie a psychologie, který nechápe nemoc jako nepřítele, ale jako signál, že na psychické a duchovní úrovni člověka není něco v pořádku. Holistická medicína neléčí nemoc, ale snaží se odstranit její příčinu. Současná praxe se soustřeďuje více na nemoc, než na zdraví nemocného. Taková léčba je v současnosti nejvíce rozšířeným medicínským postupem. Díky úzké specializaci vedl historický vývoj medicíny většinu sester, lékařů i nemocných k předpokladu, že jakákoliv léčba, by měla působit proti něčemu, případně by měla příznivě působit na něco, co se děje v našich organizmech. To však vůbec neodpovídá holistickému, tedy celostnímu chápání příslušných jevů. Chápání ošetřovatelství jako vědní disciplíny teoretici postupně obohacovali o hledání pravdy o člověku, zdraví, prostředí a ošetřovatelství. To vedlo k rozvoji názorů, které se koncentrovaly na základní potřeby, vývojové úlohy, náklonnost k objektu adaptabilita. Představili určitý vzor přístupu k ošetřovatelské praxi, usměrnili praxi v tom, co třeba brát do úvahy při interakci s nemocným a jak interpretovat získané údaje.
Na základě výše uvedených názorů, vznikly a vznikají holistické ošetřovatelské modely autorek, jakými jsou: F. Abdellah, I. J. Orlando, M. Levine, C. Roy, R. Rizzo Parse, J. Watson, D. E. Orem, M. Gordon, M. Rogers a další teoretičky, které nabízejí nové myšlenky a nové přístupy v péči o nemocné. Ve všeobecnosti jsou holistické názory mimo hlavní proud vědy, jako takové. A však skutečným potřebám péče o zdraví jsou blízké do takové míry, že je nemožné je eliminovat, neboť s ošetřovatelstvím a medicínou, jako vědními obory v různých podobách koexistují. Umožňují pochopit člověka jako bio–psycho–socio-spirituální bytost. Ve snaze o zachování rovnováhy mezi technickým pokrokem a potřebami člověka, začínají sestry postupně v praxi prosazovat holistický přístup, který si žádá orientaci na tělo, psychiku, sociální a duchovní oblast. Samotná sestra vnímá člověka jako bytost jedinečnou a nerozdělenou na celky. Je odhodlaná pomáhat lidem ve zdraví, usměrňovat je v prevenci, udržovat jejich zdravé a zároveň jim vysvětlit, že jejich zdraví je tvořeno i péčí o sebe, poskytovat péči a podporu nemocným a nevyléčitelně nemocným. Každý člověk má možnost rozhodovat, volit a ovládat své životní podmínky a společnost umožňuje dosáhnout zdraví všem.
Holistická ošetřovatelská péče akceptuje práva nemocných, která se v dnešní době stala součástí ošetřovatelského a léčebného procesu. Holistická péče o nemocného v naší společnosti zatím ještě nenašla velké pochopení, je však potřebné zdůrazňovat její přednosti, kterými krom celistvosti jedince je i spojitost s přírodou, potřeba magického a rituálního v lidském bytí. Především, ale poukazuje na vlastní zdroje sil nemocného na zvládnutí chorobných stavů, na tělesné i psychické rezervy, které je potřebné přirozenými prostředky mobilizovat a posilovat. Neoddělitelnou součástí holistického ošetřovatelství, jako i ošetřovatelství samotného, je zkoumat ošetřovatelský proces, který se sebou přináší potřebu systémového přístupu a komplexního řešení problémů nemocného. V rámci ošetřovatelského procesu jsou plány ošetřovatelské péče orientované na uspokojování tělesných, duševních, sociálních, emocionálních, kognitivních a duchovních potřeb lidí, o které sestry pečují. Psychická, sociální, duchovní a fyzická oblast každého jedince jsou v neustálé interakci, proto je chybou domnívat se, že ošetřování nemocného se týká pouze těla. Většina lidí vyhledávajících zdravotnickou pomoc pro somatické problémy, má ve skutečnosti poruchy komplexní interakce psychosomatického charakteru. Zdravotničtí pracovníci by měli akceptovat a přijmout za svůj názor, že poruchy homeostázy psychosomatického podkladu ovlivňují celého člověka v jeho sociálním i duchovním kontextu. Psychosomatická interakce má přímý vliv na vlastní vnímání zdraví a nemoci. Holistická koncepce profesionálního ošetřovatelství a její poslání v systému péče o zdraví obyvatelstva, dnes představuje v porovnání s biomedicínským pojetím autonomní a jedinečné funkce ošetřovatelské profese v praxi. Péče o nemocné je dokonalá tehdy, když vychází z předpokladu, že onemocnění a s ním souvisící situace mají multifaktoriální základ.