Filozofie
9.2 Modely interpersonálních vztahů
Model interpersonálních vztahů umožňuje sestře porozumět vlastnímu chování. Toto porozumění vede k pomoci druným lidem, k rozpoznání jejich těžkostí a prostřednictvím principů lidských vztahů zjištěné problémy urovnat nebo odstranit, k tomu také využívá vlastní zkušenosti. V interpersonálním vztahu sestra – pacient, jsou podstatné role sestry, které tvoří jádro psycho-dynamické péče, které tvoří několik dimenzí. Všechny tyto dimenze se zaměřují na plnění potřeb pacienta.
Ida Jean Orlando: Teorie ošetřovatelského procesu
Narodila se 12. srpna 1926 v Jersey City, USA. V 60. letech minulého století se v USA objevily snahy zaměřené na humanizaci společnosti a pozdvižení úrovně ošetřovatelství. Během své sesterské praxe se I. J. Orlando přesvědčila o nedostatečném poskytování ošetřovatelské péče a začala uvažovat o tom, jak zabezpečit optimální úroveň ošetřování.
Teoretické východiska
Ida J. Orlando vychází z:
a) Maslowovy teorie potřeb a motivace;
b) práce Carla Rogersa z oblasti humanistické psychologie;
c) práce H. Peplau;
d) výsledků spolupráce s E. Wiedenbach.
Asumpce
1. Osoba se stává nemocným a potřebuje ošetřovatelskou péči:
a) pokud nemá splněnou potřebu pomoci, která vzniká jako negativní reakce na prostředí, zkušenost anebo tělesné omezení a brání jedinci, aby se svěřil s potřebou pomoci, kterou si nedokáže naplnit sám;
b) pokud má omezené schopnosti, které se stupňují při přijímání lékařské péče;
c) pokud pociťuje úzkost, zoufalství, tíseň, napětí nebo stres jako důsledek nenaplněné potřeby pomoci.
2. Stres je dynamická síla narušující funkční stav organizmu, jeho vývoje a rovnováhy
3. Potřeba je požadavek jedince zbavit se bezprostředních těžkostí.
Potřeba nemocného sestru orientuje, vede ji k tomu, jak zlepšit jeho stav.
4. Potřeba pomoci je požadavek nemocného.
Je to jeho žádost o pomoc při řešení jeho problému, který nedokáže zvládnout sám.
5. Po odstranění problému, uspokojení potřeby dochází u pacienta k úlevě, zmenšení potíží, zlepšení stavu a pocitu blaha.
6. Interakce zahrnuje chování se nemocného, akci a rekci sestry.
Interakční procesy mezi sestrou a nemocným vždy směrují k uspokojení aktuálních a potenciálních potřeb pomoci pacienta. Zlepšení znamená obnovení fyzického a duševního zdraví, to se projeví na chování pacienta, na jeho verbálních a neverbálních¨projevech.
Hlavní jednotky
Cíl ošetřovatelství - zlepšení fyzického a psychického zdraví nemocného, jeho komfort, pohodlí a pohoda;
Nemocný - jedinec charakterizovaný svým chováním, podstupující medicínskou léčbu a aktivně se zúčastňující procesu ošetřování;
Role sestry - vyhledání potřeby pomoci u pacienta a poskytnutí pomoci přímo anebo nepřímo;
Zdroj těžkostí - nesplněné potřeby pomoci při tělesném omezení pacienta anebo jako jeho negativní reakce na prostředí;
Ohnisko zásahu - oblasti potřeb pomoci;
Způsob zásahu - aktivní, vědomá ošetřovatelská péče;
Výsledky - fyzické a psychické zlepšení, pohoda, blaho.
Metaparadigmatické koncepce
Osoba - je dynamický, humánní systém v interakci s prostředím, podléhající změnám. Jedinec je charakterizován svým verbálním a neverbálním chováním. Když nedokáže sám naplnit, uspokojit svou potřebu, pomoc, tak trpí.
Prostředí - není autorkou definované, ale jako prostředí chápe bezprostřední situaci, ve které se nachází pacient.
Zdraví- je do teorie zahrnuto, ale není specifikované ani definované. Autorka v teorii uvádí termíny: fyzické zdraví, mentální zdraví, zlepšení, pohodu a blaho.
Ošetřovatelství - je nezávislé na medicíně a zabývá se potřebou okamžité pomoci nemocnému v bezprostřední situaci, kdy jedinec není schopen sám se o sebe postarat.
Koncepce
Humánní systém
Člověk je jednotný systém otevřený prostředí, který neustále podléhá změně. Humánní systém člověka tvoří tři navzájem se ovlivňující subsystémy:
a) biologický subsystém – zahrnuje celou fyzickou oblast jedince;
b) interpersonální subsystém - zahrnuje celou sociální oblast jedince;
c) intrapersonální subsystém - zahrnuje celou psychickou oblast jedince.
Změna
Člověk existuje ve změně – stále se vyvíjí. Narození, dětství, adolescence, dospělost, stáří a smrt jsou integrální součásti života. Vývoj zahrnuje biologické, interpersonální a intrapersonální změny, které navzájem souvisí a společně ovlivňují zdraví.
Proces stresu
Proces stresu pomáhá odhalit problém, který vznikl ve fungování a formě struktury, ve vývoji a v rovnováze (stabilitě) jedince. Stresový proces je způsobem přístupu k identifikaci problémů nemocného, který zahrnuje:
1. stresor – je předcházející anebo přítomný činitel, který aktivizuje proces stresu. Může být příčinou, katalyzátorem anebo základní součástí příčiny;
2. stres – je dynamická síla, která produkuje a vyvolává stresový stav. Jeho původ je buď ve vnějším stresoru anebo v organizmu jedince (vnitřní stresor);
3. stresový stav – je stav vyplývající ze stresu, popisován je jako „náraz stresu na organizmus. Je to reaktivní stav organizmu jako výsledek stresu;
4. adaptace – je zpětná odpověď organizmu na stresový stav anebo stres. Může být pozitivní anebo negativní, vede a určuje výslednou změnu;
5. stresová změna – je rozdíl, který nastane v organizmu jako výsledek stresového procesu. Týká se prožívání jedince;
6. stresový proces – to jsou důsledky reakcí, které se dějí, jako odpověď na stres.
Ošetřovatelský proces
Proces konání prožívají lidé, kteří jsou spolu v kontaktu, a tento proces se skládá z:
- pozorování chování se druhé osoby;
- myšlenek a pocitů vyplývajících z pozorování;
- činů, skutků jako reakce na pozorování, myšlenek a pocitů.
Chování sestry má čtyři fáze:
a) vnímání – chování pacienta všemi smysli,
b) myšlenky – související s tím, co vnímala (představy v mysli),
c) pocity – jako odezva na myšlenky,
d) činnost – pozorovatelné aktivity neboli reakce na to, jak se pacient verbálně a neverbálně chová. Činnost sester bude profesionální tehdy, pokud budou stanoveny cíle prostřednictvím vědomé činnosti – pomoc nemocnému v uspokojování potřeb pomoci. Sestra může nemocnému poskytnout pomoc:
a) přímo – tehdy, pokud pacient není schopen sám uspokojit svoje potřeby a sestra vykonává konkrétní ošetřovatelské zásahy, intervence;
b) nepřímo – tehdy, když sestra řídí anebo zabezpečuje neprofesionální péči (např. administrativní práce).
Obsah teorie
Jedinec vyhledá profesionální pomoc tehdy, když nemá uspokojené potřeby. Pokud má pacient omezené schopnosti, které se stupňují přijímáním lékařské péče a pacient pociťuje úzkost, tíseň, zoufalství, napětí nebo stres, to se následně projeví verbálním a neverbálním chováním. Vzájemná interakce sestry a nemocného je ovlivněna tím, co říká a dělá ten druhý. Následně sestra přistoupí k analýze stresu prostřednictvím stresového procesu, stanoví cíle a formuluje plán ošetřovatelských intervencí, které jsou zaměřené na vhodnou adaptaci a uspokojování potřeby pomoci, čímž se obnoví u pacienta fyzické a psychické blaho a pohoda. Vzhledem k tomu, že čím déle nemá pacient uspokojenou potřebu pomoci, tím větší je stupeň jeho úzkosti, napětí a stresu. Proto musí sestra ošetřovatelské aktivity vykonávat co nejdříve, s cílem zlepšit zdravotní stav nemocného.