Komunikace
2.2.2 René Descartes a jeho mentálně – racionální pojetí světa
2.2.2 René Descartes a jeho mentálně – racionální pojetí světa
Jedním z autorů, který položil základy moderních teorií, týkajících se pojetí světa, byl René Descartes. Jeho pojetí zastínilo chápání světa křesťanského středověku. Descartes byl francouzský matematik, racionalista, který chápal přírodu jako dokonalý mechanizmus, ovládaný přesnými zákony matematiky a mechaniky. Přírodu chápal jako složení mnoha částí, které lze právě odděleně dokonale pochopit.
Narodil se r. 1596 ve šlechtické rodině. Studoval v privilegované škole (La Fleche) v Jezuitské koleji. Zúčastnil se bitvy na Bílé hoře a třicetileté války. Z armády odešel již roku 1621, hodně cestoval a navazoval styky s evropskými učenci. Žil víc jak 20 let v Nizozemí, kde se zabýval vědeckou činností. Za novátorské učení na nizozemských univerzitách byl pronásledován, zvláště protestantskými teology. V roce 1649 přesídlil do Stockholmu, kde v roce 1650 umírá.
Hlavní rysy Descartova filozofického názoru
Dominuje dualismus duše a těla. Uznává dva na sobě nezávislé principy materiální a nemateriální povahy.
Materiálním principem je materie-hmota, která je v jeho fyzice jedinou substancí a jediným základem bytí a poznání.
Základní vlastností nemateriální substance je myšlení.
Považoval existenci myšlení pro nás za nepochybnější a spolehlivější, než existence hmoty a těla.
V Descartově světovém názoru nemá rozhodující význam „metafyzika“, ale fyzika, jako učení o přírodě. Proto otázky fyziky, kosmologie a matematiky nezpracovával jako filozof, ale jako matematik a přírodovědec. Je zvláštní, že materialistou je Descartes ve fyzice, ve fyziologii a ve své kosmologii (učení o vzniku a vývoji hvězdné soustavy). Idealistou je v psychologii, v teorii poznání a v učení o bytí.
Descartes byl velikým myslitelem a novátorem ve vědě, zejména v matematice, ve fyzice, v kosmologii i fyziologii. Patří mezi tvůrce materialistického pojetí v přírodě. Byl uchvácen dokonalostí matematiky a mechaniky, kterou aplikoval na přírodu. Descartova zjednodušující teorie vesmíru umožnila rozdělit vědomosti do přihrádek vědeckých oborů. Předpokladem byla analýza, svět kauzality - příčina a následek.
Descartova fyzika je přísně mechanistická. Uvedl tím do pohybu racionalismus, ve kterém všechno matematicky fungovalo.
Ve své kosmologii se zabývá člověkem: „Člověk je reálným spojením neživého tělesného mechanismu s rozumnou duší, obdařenou vůlí a myšlením“ (Descartes, Rozprava o metodě, vydané r. 1637).
Člověk svými smysly přísně vyděluje objektivní realitu. Přestává sám sebe vnímat jako celistvou bytost. Oddělování pokračuje ve všech oblastech lidského uvědomování. Oddělenost se stává vědeckým atributem. Dominantní levý mozek se odděluje od pravého - prostorového, intuitivního a bezčasového.
Jeho známé výroky: Ego dubito, ergo cogito = Já pochybuji, tedy myslím (Jsem myslícím) a Ego Cogito, ergo sum = Já myslím, tedy jsem - v něm upevnil přesvědčení, že jedinou věcí, o které nemůže nikdy pochybovat, je jeho existence jako myslitele.
Člověk v jeho pohledu je vybaven schopností rozhodovat a posuzovat, tím se vydělil z přírody a teprve takto může poznávat svět objektivně. Tento rozchod člověka s přírodou znamenal i rozchod lidské duše a těla.
Descartes chápal člověka jako biologický mechanizmus. Hmota jako materiální princip je v jeho fyzice jedinou substancí a jediným základem bytí a poznání. „Základní vlastností nemateriální substance je myšlení“ (Descartes, 1637). Znovu připomínám, že otázky fyziky, matematiky a kosmologie nezpracovával jako filozof, ale jako matematik a přírodovědec.
Přínos Descartova učení
Pro dobu, ve které žil byl přínos jeho učení nesmírně novátorský a odvážný.
1) je jedním z tvůrců analytické geometrie,
2) znal dobře pojem funkce, který byl tehdy v matematice zcela nový.
V mechanice:
1) zformuloval obecný zákon akce a reakce,
2) zákon o zachování množství pohybu při nárazu dvou těles,
3) rozvinul matematickou teorii duhy,
4) vytvořil a pracoval na zákonech lomu světla.
„Myslím, tedy jsem“ („Cogito, ergo sum“) vyděluje člověka z celistvosti. Descartes ztotožňuje člověka s myslí, neboli jinými slovy ztotožňuje podstatu člověka („Já jsem“) s nástrojem, kterým svět pouze uchopujeme, abychom mu porozuměli.
V Descartově době bylo velmi odvážné zdůraznit myšlení člověka a vymanit jej tak z církevních dogmat. V současnosti vlivem rozvoje holistických věd, zejména kvantové fyziky a energetické psychologie nepovažujeme mysl rozhodně za podstatu člověka, nýbrž za nástroj k uchopení smyslové reality.