Komunikace
14.2 Komunikační jedy
14.2 Komunikační jedy
Za komunikační jedy lze označit vše, co „otravuje“ mezilidské vztahy a vychází ze strachu, protože je záměrem něco zakrýt, překroutit, upravit skutečnost nebo někoho připoutat, ovládat a kontrolovat. Jde o předávání nepravdivých informací, neboť nechceme nebo nemůžeme sdělovat pravdu, které se bojíme, nelíbí se nám, nevyhovuje nám a mohla by nás postavit do nevýhodné pozice, nebo nás ohrozit.
Hlavní komunikační jedy jsou lež, faleš a přetvářka.
Lež vychází ze strachu
Pravda je pro nás nepříjemná a nevhodná a namlouváme si, že buď nám, nebo někomu jinému může ublížit. Ve skutečnosti ubližuje pouze lež a to oběma stranám. Lež je zneužití slova (magického nástroje), vzniká ze strachu a vyžaduje uvolnění obrovského množství energie pro mysl – nástroj ega, která „vymyslí souvislosti, pro zapamatování a udržování lži a je provázena stálým strachem z odhalení. Lež je velmi energeticky náročná, což většina lidí podceňuje; a proto se říká, že „lež má krátké nohy“ a proto je předurčena k odhalení, které je samo o sobě mnohem bolestivější a krutější, než by vůbec mohla být ta původní a ukrývaná pravda.
Lež se soustředí zejména do verbální komunikace a lidé jsou mistři ve vytváření lží, kterým pak někdy sami uvěří nebo o nich dokáží přesvědčit ostatní. Vytváření lží a jejich udržování stojí nesmírné množství životní energie, která potom svému nositeli chybí. Kdo se déle pohybuje v okruhu lží, které si zpočátku uvědomuje, ale strach mu neumožní přejít na informaci pravdy, propadá se stále více do bolestivé duality, kde se oddělí sám od sebe a již pravdu od lží nerozliší; je plně ovládán svým Egem, které spolu s potlačenými emocemi vytvořilo myšlenkovou formu, jež ho plně ovládá a ničí jeho svět.
Pravda vyžaduje jen lásku k sobě a z ní pramenící odvahu. Nic víc nestojí a je jediným lékem pro mezilidské vztahy. Lidské vztahy založené na některém z emočních jedů – lži, přetvářky a falše, jsou předem odsouzeny k rozpadu, neboť málokterý vztah je schopen trvat i po odhalení všech iluzí, na kterých stojí. Z toho vyplývá, že je základem naučit se sdělovat pravdu nebo úplně mlčet (SLÁMOVÁ, 2012, č. 8).
Lež se nedá utajit v rukou a v očích
Chceme-li vědět, jaký člověk opravdu je, naučme se neposlouchat pouze jeho slova. Hledejme jeho informační stopu. Lidé vysílají dvojí informaci. Každý člověk o sobě vyzařuje do prostoru svým energetickým polem (aurou) vše o sobě. Lidé mohou za určitých okolností toto pole vnímat a pak se svobodně rozhodnout, zda s ním chtějí komunikovat (zkřížit cestu) nebo zda se mu vyhnou. Lidé mohou cítit vzájemnou energii, zapojit smysly a obnovit instinkty.
Dívejme se na ruce a do očí. Lež se nedá utajit v rukou a v očích. Vnímejme ne slova, ale tón hlasu, zabarvení a hloubku dechů. Falešné tóny jsou slyšet i v nejdokonaleji sestavených projevech. Lidé mají potenciál vnímat energetické vibrace. Hledejme informační stopu, žádná maska ji nezakryje. Je tedy podstatné, odkud informace přijímáme, jak s nimi naložíme, zda je pochopíme a vyhodnotíme.
To, co jsi, křičí tak hlasitě, že neslyším, co říkáš (Emerson)
Faleš
Jde ruku v ruce se lží. Je další formou zakrývání pravdy a nejčastěji se projevuje jako neupřímnost ve vyjadřování pocitů a citů, zatímco lež se týká hlavně slov. U falše jde často o nepravdivé vyjadřování náklonnosti a je používaným nástrojem manipulace. Předstíráme, že obdivujeme například svého šéfa, smějeme se jeho vtipům, zjišťujeme, kdo je jeho přízni, abychom „proboha nešlápli vedle“ v souzení nebo naopak přidáme svou kritiku na toho, kdo je momentálně v nepřízni. Někdy je faleš vyjádřením závislosti a potřebnosti.
O faleš si většinou sami říkáme tím, že vyžadujeme, abychom byli oblíbení, aby nás měli ostatní rádi a obdivovali nás. Očekáváme tzv. pozitivní a skvělou zpětnou vazbu. Jsme na ní závislí. Tím zcela porušujeme zákony lidských vztahů, které jsou vždy postaveny na prioritním vztahu k sobě samému a ostatní vztahy jsou jen energetickými zrcadly, o čem bylo podrobně informováno v předcházejících kapitolách. Velmi často pak nedokážeme ze strachu a z reakce ostatních vyjádřit, co se nám nelíbí a co nám ubližuje nebo vadí.
Všechny tyto stresové stavy pak potlačujeme do svého nevědomí, odkud se opakovaně promítají do naší reality a my jsme stále vystavováni tlakům života.
Faleš je třeba odhalit, pojmenovat a rozhodnout se pro upřímnost. Pro toto rozhodnutí však platí jiný zákon mentálního světa - a sice nejprve přijmout situaci takovou, jaká je a potom ji teprve změnit. Jinak pozitivní změnu nikdy neuskutečníme a stále budeme cloumáni okolnostmi (SLÁMOVÁ, 2012, č. 9).
Přetvářka
Přetvářka je hraná role. Znamená, že se tváříme jinak, než jak se cítíme, jací jsme. Do přetvářky nejvíce zapojujeme výraz tváře. Často jsou to falešné úsměvy nebo naopak kamenné tváře hráče pokeru. Z těchto tváří nelze nic vyčíst, protože nemohou riskovat prohru nebo pohodlí v nemálo oblastech života.
Člověk si nasazuje masky také podle požadavků okolí, ale zejména podle vlastní potřeby. Tato „hraná role“ však není skutečným životem a každá maska spotřebovává velké množství energie na její udržení.
Učiníme-li rozhodnutí žít vlastní život a být sami sebou, znamená to přestat hrát divadlo pro ostatní a postupně odložit všechny masky, protože ty zakrývají naši skutečnou Podstatu.
Masky vytváří strach a falešné iluze. Není důležité, jestli se někomu nebude líbit naše vyslovená pravda, kterou budeme „myslet srdcem“. Stačí, když budeme spokojeni s naší schopností se upřímně vyjádřit a cítit odpovědnost za svá slova. Kdykoliv jsme sami sobě i druhým zalhali ze strachu, že nás ostatní nepřijmou, budou kritizovat nebo soudit, tak jsme své skutečné „Já“ pohřbili pod vrstvami přetvářky. Okolí bude však reagovat podle zákonů přitažlivosti a to, co jsme vyslali, budeme do svých životů stále přitahovat.
To, čeho jsem se strachoval, to postihlo mne, dolehlo na mě vždy to, čeho jsem se lekal (Janovo Evangelium).