Paliativni_pece
4.2.3 Rozhodování rodin a ztráta blízkého člověka
4.2.3 Rozhodování rodin a ztráta blízkého člověka
O tom, že lze darovat orgány, musí rodiny vědět. Pokud tomu tak není, může pro ně být rozhodování v této věci po smrti příbuzného těžké a mohou přijít o šanci splnit jeho přání i o možnost najít ve ztrátě, která je často tragická, nějaký smysl. Jedním z faktorů, které komplikují diskusi o dárcovství, je to, že zdravotníci nemají dostatek poznatků nebo sebedůvěry, aby o tomto tématu s rodinami vůbec začali hovořit.
Z dokladů vyplývá, že potenciální dárcovské rodiny nejsou vůči darování orgánů a tkání tak nevstřícné, jak se mnozí zdravotníci domnívají. Řada jich dárcovství vnímá jako velmi pozitivní záležitost. Zkušenosti rodin, které byly požádány o darování, i pozitivní dopad, který darování mělo, jsou dobře zdokumentovány, což je důležité si uvědomit, chceme-li začít diskusi o tom, zda je vhodné darovat orgány nebo tkáně. Je zřejmé, že souhlas s darováním orgánů vychází z velké úcty k přání zemřelého příbuzného a pozitivně ovlivňuje smysl smrti. Zdá se, že mezi názory zdravotníků a tím, co si myslí potenciální dárcovské rodiny, je nesoulad, který by si zasloužil zevrubné prozkoumání.
K faktorům, které se podílejí na nesouhlasu rodiny s darováním, patří nízký socio-ekonomický status, nedostatečné vzdělání, kulturní přesvědčení a počet rodinných příslušníků, kteří se účastní diskuse o možném darování orgánů. Dalšími faktory, zvláště pokud jde o některé etnické skupiny a smrt mladých lidí, jsou strach ze zohavení a důležitost přisuzování tomu, aby tělo zůstalo po smrti neporušené.
Bylo doloženo, že na rozhodnutí o darování má vliv to, jak se k příbuzným v době, kdy se o možnosti darovat hovoří, přistupuje. Jestli jsou fakta o darování orgánů a tkání podána správným způsobem a ve správnou dobu, příbuzní jsou schopni se rozhodnout tak, jak to nejlépe odpovídá jejich hodnotám a přesvědčením.
Pozitivní přesvědčení a postoje ošetřovatelů úzce korespondují s jejich žádostmi o darování orgánů a se souhlasem dárcovských rodin. Úspěch při získávání dárců tedy může záviset na tom, jak velké mají ošetřovatelé znalosti o donotransplantačním procesu a jak je dovedou integrovat. Neformálními vzdělavateli v dárcovství se prostřednictvím své zkušenosti stávají pozůstalé rodiny. To znamená, že adekvátní podpora pozůstalých by mohla pozitivně ovlivnit míru darování orgánů.
Někteří autoři identifikovali jako rámec vysvětlení čtyři hlavní kategorie faktorů, které ovlivňovali schopnost rodin souhlasit s dárcovstvím nebo je odmítnout. První kategorie vysvětluje důležitost konkrétní nebo diskursivní znalosti přání zesnulého, pokud jde o dárcovství. Jestliže účastníci znali přání zemřelých, rozhodovali se v souladu s ním, ať už šlo o rozhodnutí pozitivní, nebo negativní. Zjištění naznačují, že účastníci, kteří znali přání zesnulého, působili, jako by se ani nemuseli rozhodovat, protože pro ně bylo důležitější splnit jeho přání. Druhá kategorie obsahuje neutrální nebo pozitivní názory rodinných příslušníků na smrt a na dárcovství orgánů a tkání. Třetí kategorie se týká příležitostí rodin dát smrti smysl. Čtvrtá kategorie zahrnuje události, které se staly v nemocnici a byly vnímány jako pozitivní nebo negativní, například věci související s péčí poskytovanou dárci a rodině.
Na základě výsledků jedné studie možno konstatovat, že všichni účastníci, kteří na darování přistoupili, se zajímali o to, jak bude odnětí orgánů probíhat. Většina věděla jen velmi málo o tom, co se bude dít (a to i účastníci s medicínskou průpravou) a jak bude zesnulý po zákroku vypadat. Své obavy prokládali výrazy jako „párat“, „sekat“ a „vytrhávat“. Jedna rodina měla velkou starost, aby její příbuzný něco necítil. O testování mozkové činnosti, o způsobu výběru příjemců a časových relacích měli rodiny velmi malé povědomí. Někteří účastníci nevěděli, že až jejich příbuzný půjde na operační sál, bude stále připojen na umělou ventilaci. Jakmile však účastníci dospěli k rozhodnutí, že na dárcovství přistoupí, bylo jim doporučeno, aby se se svým příbuzným rozloučili. Většina jich potom z nemocnice odešla – nečekali, až bude odvezen na operační sál. Možnost nerušeně pobýt s mrtvým byla pro všechny účastníky důležitá.
Někteří autoři tvrdí, že rozhodnutí o dárcovství může mít důsledky, které poznamenají zbytek života příbuzných dárce. Dopady dárcovství se například mohou projevovat i po čase v přání mít neustále informace o příjemcích. Anonymita, která obklopuje vztah mezi dárcem a příjemcem, má příjemce mimo jiné chránit před pátracím chováním a před tzv. přemístěním, kdy příbuzný vidí v jiném člověku představu zemřelého. Dárcovské rodiny někdy skutečně připisují důležitost tomu, že jejich příbuzný „žije dál“ a pokračování života dárce se také uvádí jako důvod k darování orgánů. Některé dárcovské rodiny pokládají příjemce za opatrovníka svého příbuzného. Taková přemístění my mohla mít negativní dopad jak na pozůstalé, tak na příjemce. Pozůstalí by například mohli vidět v příjemci inkarnaci zemřelého.