Rehabilitacni_osetrovatelstvi
6 Bazální stimulace
6 Bazální stimulace
6.1 Testovací otázky
Bazální stimulace je jednou z ošetřovatelských a léčebných metod užívaných v praxi již od 70. let minulého století. Průkopníkem byl německý profesor Andreas Frölich, který umožnil dětem s těžkým psychosomatickým postižením rozvoj osobnosti. Do ošetřovatelské péče zavedla bazální stimulaci zdravotní sestra profesorka Christel Bienstein. Od roku 2004 je koncept integrován do tematických plánů pro studijní obor zdravotnický asistent a je zohledněn ve Vyhlášce MZČR o stanovení činnosti všeobecné sestry ve Sbírce zákonů č. 55/2011. V roce 2005 byl v ČR založen Institut bazální stimulace ve Frýdku-Místku. Koncept bazální stimulace je aplikován v ošetřovatelské péči především u dlouhodobě nemocných, pacientů v bezvědomí, na umělé plicní ventilaci, u hemiplegických pacientů, pacientů dezorientovaných, s apalickým syndromem a u somnolentních stavů. Bazální stimulace umožňuje lidem s postiženým vnímáním zlepšit zdravotní stav cílenou stimulací smyslových orgánů. Lidský mozek má schopnost uchovávat životní návyky paměťových v dráhách ve více regionech a to dává šanci pomocí stimulace uložené vzpomínky znovu aktivovat.
Teorie konceptu
BS je koncept, který v nejzákladnější rovině podporuje lidské vnímání. Pohyb, vnímání a komunikace se vzájemně ovlivňují a tvoří základní prvky bazální stimulace.
Cílenou stimulací smyslových orgánů resp. vzpomínek (mozek uchovává získané životní návyky v paměťových drahách) lze znovu aktivovat mozkovou činnost a tím podporovat vnímání, komunikaci a hybnost. Kontinuální stimulace smyslových orgánů dle konceptu bazální stimulace umožňuje vznik nových spojení dendritů v mozku a novou neuronální organizaci určitých mozkových lokalit. Pro pacienta to znamená možné znovuobnovení minulých dovedností, zlepšení kvality života a snížení délky hospitalizace.
Koncept bazální stimulace vychází z těchto principů:
- smysly vnímání se utvářejí postupně,
- schopnosti a činnosti člověka mají společné neuronální propojení,
- člověka formují jeho zkušenosti,
- člověk vnímá tak dlouho, pokud dýchá,
- nejasné podněty vedou ke snížené schopnosti reagovat.
Východiska konceptu bazální stimulace
Nejdříve se vyvíjí vnímání somatické (informace o našem těle), pak vnímání chvění a vibrací a vnímání vestibulární (změna polohy a postavení těla v prostoru). Tyto tři druhy vnímání utvářejí primárně u člověka pocit jistoty.
Prvky bazální stimulace dělíme na základní a nadstavbové. Mezi základní patří:
− somatické – jsou zprostředkované největším percepčním a zároveň hraničním orgánem a to kůží,
− vestibulární – mají schopnost určit polohu v prostoru a uvědomit si pohyb,
− vibrační – pomáhají člověku vnímat celým tělem přicházející chvění, hlasy, tóny, zvuky, to vše zpracovat. Díky vibraci se dostává člověku také hlubokých tělesných podnětů.
Jsou to prvky nejranější komunikace ještě v prenatálním období mezi matkou a nenarozeným dítětem. Nejpoužívanějšími prvky jsou dotek, polohování a koupel.
Nástavbové prvky tvoří:
− orální – pacientovi nabízíme jídlo různých vůní, chutí, konzistence,
− olfaktorické – podněcování čichovými podněty,
− taktilně-haptické – používáme předměty, které pacient měl rád a používal je,
− vizuální – obrázky, fotky kolem lůžka,
− auditivní – poslech oblíbené hudby, mluvené slovo.
Tyto stimulace jsou vysoce individuální, vyžadují a závisí na spolupráci s rodinou, blízkými přáteli.
Cíl bazální stimulace
Cílem je podpora a umožnění vnímání tak, aby u pacienta docházelo:
− ke stimulaci vnímání vlastního těla,
− k podpoře rozvoje vlastní identity,
− k umožnění vnímání okolního světa,
− k umožnění navázání komunikace,
− ke zvládnutí orientace v čase a prostoru,
− k zlepšení funkcí organismu.
Předpokladem úspěchu je získání kvalitní autobiografické anamnézy, kontinuální evaluace reakcí a integrace příbuzných a blízkých přátel do péče.
Metody bazální stimulace
Desatero bazální stimulace, pravidla komunikace:
1. Přivítejte se a rozlučte s pacientem pokud možno vždy stejnými slovy.
2. Při oslovení se ho vždy dotkněte na stejném místě (iniciální dotek - rameno, paže, ruka).
3. Hovořte zřetelně, jasně a ne příliš rychle.
4. Nezvyšujte hlas, mluvte přirozeným tónem.
5. Dbejte na tón hlasu, dbejte, aby vaše mimika a gestikulace odpovídaly významu.
6. Při rozhovoru s pacientem používejte takovou formu komunikace, na kterou byl zvyklý.
7. Nepoužívejte zdrobněliny.
8. Nehovořte s více osobami najednou.
9. Při komunikaci s pacientem se snažte redukovat rušivý zvuk z okolí.
10. Umožněte pacientovi reagovat na vaše slova.
Projevy pacientových reakcí
Někteří pacienti komunikují pouze gestikulací. Projevy reakcí mohou být i zcela diskrétní, nepatrné:
− mžikání očima,
− hluboký dech, vzdychání, neklidný dech,
− blednutí,
− otevírání očí a úst,
− úsměv,
− uvolnění tonu, mimiky,
− zvýšení tonu,
− sténání,
− motorický neklid,
− stereotypní chování,
− odvrácení se,
− manipulace na vlastním těle,
− sebepoškozování.
Pokud je pacient upoután na lůžko, zejména dlouhodobě, nemůže se pohybovat, pak získává jen velmi málo stimulů jak o svém vlastním těle, tak i z okolí. To následně vede ke ztrátě schopnosti vnímat sebe, k pocitům nejistoty a strachu. Imobilní pacienti bez významnější aktivizace mohou reagovat neadekvátně:
- zmateností,
- špatnou komunikací,
- strachem, úzkostí,
- neklidem (tahání za močový katetr, svlékání, svlékání plen, bouchání, přelézání postranic),
- těsným naléháním na postranice,
- chybnou interpretací reality.
Významné prvky bazální stimulace
Doteky přináší řadu impulzů z vnějšího prostředí. A naopak i my pomocí doteků můžeme komunikovat s okolím. Taktilní komunikace má například nezastupitelnou úlohu mezi umírajícím a blízkým. Kvalita dotyku je velmi důležitá a je dána:
− klidem,
− způsob a významem kontaktu,
− silou, tlakem,
− frekvencí, rytmem, opakováním,
− kontinuitou.
Mimořádný význam má iniciální dotyk. Jde o cílený dotyk, kterým dáváme pacientovi jasně najevo, že s ním začínáme komunikovat a kdy komunikace končí. Volíme ho na základě anamnestických údajů, lokalizujeme nejčastěji na rameni, paži, ruce. Doprovázíme vždy také verbálně. Všichni, kdo o pacienta pečují, provádí stejný rituál. O iniciálním dotyku informujeme nejlépe viditelnou tabulkou připevněnou k lůžku s instrukcemi.
K dalším prvkům a metodám somatické stimulace patří:
- somatická stimulace zklidňující (koupel ve vodě s teplotou 37–40 °C),
- somatická stimulace povzbuzující (koupel ve vodě s teplotou 23–28 °C),
- neurofyziologická stimulace (pacient má schopnost vnímat nepostiženou část těla, postiženou stranu se snažíme integrovat do tělesného schématu),
- polohování (hnízdo, mumie),
- kontaktní dýchání,
- masáž.
Příklady dobré praxe
Obrázek 1 Dekorativní malba na stropech ARO
Zdroj: HOBZOVÁ, 2012
Obrázek 2 Dekorativní malba na stropech ARO
Zdroj: HOBZOVÁ, 2012
Obrázek 3 Polohování, poloha mumie, ARO
Zdroj: HOBZOVÁ, 2012
Obrázek 4 Taktilní stimulace známými, oblíbenými předměty
Zdroj: HOBZOVÁ, 2012
Literatura:
FRIEDLOVÁ, K. Bazální stimulace v základní ošetřovatelské péči. Praha: Grada Publishing, 2007. ISBN 978-80-247-1314-4.