Teorie_osetrovatelstvi

1.6.1 Florence Nightingalová – průkopnice moderního ošetřovatelství

1.6.1 Florence Nightingalová – průkopnice moderního ošetřovatelství
 
  
Při vyslovení jména Florence Nightingalová se nám zpravidla vybaví obrázek ženy s lampou. Lampa z ní skutečně udělala slavnou a mezinárodní hrdinku, ale sehrála jen velmi malou roli v jejím životě. Florence byla soucitně pečující, silně věřící
a neuvěřitelně vytrvalá žena. Měla talent jak pro nejmenší detaily, tak pro široké souvislosti. Dokázala odhadnout a najít nejlepší cestu k provádění potřebných změn. Ovlivnila zdravotní péči 19. a 20. století v celém světě. Její odkaz sestrám nového milénia je stále platný a aplikovatelný jako před sto lety.

Narodila se 12. května 1820 jako mladší dcera v úspěšné, vzdělané a vlivné anglické rodině. Její rodina hodně cestovala.
Své jméno dostala po Florencii, kde se rodiče zastavili během cesty po Itálii. V dětství bývala často nemocná, nikdy si nehrála
s ostatními dětmi. Podobně jako jiné budoucí sestry pečovala o nemocné panenky, starala se o zraněná zvířata. 
Její život byl velice nepraktický: neuměla jsem si sama ani učesat vlasy, nerozeznala jsem rýži od ječmene, plátno od bavlny. Předpokládalo se, že jejím údělem bude (jak to bylo obvyklé) vdát se, porodit děti a vychovávat je. Nic z toho se však nestalo. V jejím deníku založeném krátce před sedmnáctými narozeninami čteme: sedmého února 1837 ke mně promluvil Bůh
a povolal mně do služeb - nevěděla, jaké služby by to měly být, ale tehdy se rozhodla, že zůstane svobodná (nikdy děti, nikdy láska, nikdy svatba). Dobře vzdělaná a se silnou vůlí šla vytrvale za svým přesvědčením a posláním.
 
Dostalo se jí vynikajícího vzdělání, přestože byla ženou (první polovina 19. století) studovala historii, filosofii, vědy
a klasickou literaturu spolu s hudbou a uměním. Neustále sledovala knihy a zprávy o nemocnicích, veřejném zdravotnictví
a hygienických zařízeních. Měla rovněž nadání pro matematiku a statistiku, kterým se ráda věnovala. Na doporučení otce
a pod jeho dohledem se učila latinu, řečtinu, francouzštinu, němčinu a italštinu. Během svých častých cest po Evropě si však vždy vyšetřila čas na prohlídky nemocnic. Přestože rodiče nesouhlasili s jejím rozhodnutím stát se ošetřovatelkou nebránili jí v návštěvách nemocnic ve městech, kam cestovali. Ona sama si pořizovala a uchovávala bohaté zápisky o všem, co se týkalo organizace a řízení nemocnic, hygieny, stavebního uspořádání jednotlivých oddělení a také práce lékařů.

V roce 1846 se jí dostala do rukou ročenka Ústavu protestanské Diakonie v německém Kaiserwerthu. O čtyři roky
později vstoupila do tohoto zařízení jako 31letá studentka ošetřovatelství. Po třech měsících se vrátila zpět do Anglie, kde pokračovala v prohlídkách nemocnic. V roce 1853 se stala vedoucí Ústavu pro péči o nemocné šlechtičny v Londýně.
Zde úspěšně provedla řadu revolučních změn: zavedla výtah pro jídlo z kuchyně přímo na oddělení, aby sestry nemusely chodit po schodišti s každým jídlem zvlášť; vymyslela a nechala nainstalovat signalizační zařízení od lůžka pacienta se zvonkem na chodbě; nechala rozvést teplou tekoucí vodu do každého patra nemocnice. Upřednostňovala pavilónový typ zařízení, ve kterém byli pacienti separováni podle chorob. Postupně se stala odborníkem na veřejné zdravotnictví.
 
V roce 1854 začala Krymská válka, ve které bojovaly Anglie a Francie proti Rusku. Florence napsala dopis válečnému sekretáři a nabídla mu pomoc. Současně ji týž sekretář, sir Sydney Herbert, požádal, aby vedla ošetřovatelky vyslané
do vojenské nemocnice. V říjnu se tak vydala s 38 sestrami (10 římskokatolických jeptišek, 14 anglikánských jeptišek,
14 sester bez vyznání) na cestu, která ji historicky proslavil
a. Sama chápala tuto misi jako velkou příležitost ukázat hodnotu ženy-ošetřovatelky ve vojenské nemocnici. Skutečnost na Krymu byla daleko horší, než ji popisovali váleční zpravodajové. Ve vojenské nemocnici zřízené z kasáren ve Scutari bylo ubytováno 2 300 pacientů. Nemocnice byla špinavá, zamořená krysami a blechami. Ve zpustlých kasárnách leželi na holé a špinavé podlaze nazí ranění a nemocní vojáci. Dostávali pouze jedno jídlo denně (někdy žádné), které jedli rukama. Neměli k dispozici záchody, ani jiná hygienická zařízení. Nemoci jako tyfus, cholera a průjmy zde byly častější a nebezpečnější než samotná zranění.

Nově příchozím sestrám se dostalo od lékařů, kteří zde pracovali, velmi chladného a odmítavého přijetí. Zpočátku je
k nemocným ani nechtěli pustit. Během prvního týdne pobytu však ošetřovatelky zprovoznily kuchyň a nemocní muži dostávali alespoň stravu podle svých potřeb. Nehledě na to se situace v nemocnici tak zhoršovala, že sami lékaři požádali Florence o pomoc. Brzy bylo uklizeno, byly vybudovány toalety, zřízena prádelna. Vojáci byli nasyceni a sestry konečně mohly poskytnout raněným ošetřovatelskou péči.

Pozice Florence se výrazně zlepšila. Bojovala za práva nemocných, poukazovala na nedostatky systému a také sama navrhovala změny. Chtěla inovovat vojenské nemocnice tak, aby se zde nemocní cítili jako doma. Zavedla systém, který umožnil, aby vojáci mohli pravidelně posílat peníze domů svým rodinám. Pro rekonvalescenty zřídila odpočinkovou místnost s čítárnou, psacími pomůckami, společenskými hrami. Během půl roku se snížila úmrtnost raněných vojáků
z
neuvěřitelných 60 % na udivující 2 %
a ke konci války dokonce na 1 %.
Domů se vrátila až s posledním pacientem jako skutečná hrdinka vojáků a jejich rodin. Protože chodila za vojáky i v noci, referoval o ní tisk jako o paní s lampou. Florence se nestarala jen o fyzické potřeby pacientů, ale pečovala i o jejich sociální pohodu. Poprvé v historii nemocní a ranění vojáci dostávali nemocenské dávky. Negativní vliv na její zdraví měla
tzv. krymská horečka, kterou onemocněla, a která ji pravděpodobně nepříznivě ovlivnila na celý zbytek života. Historici
se domnívají, že trpěla také posttraumatickým syndromem a syndromem z vyčerpání. Byla však schopná pokračovat
v ošetřovatelské práci, v práci ve výchově a vzdělávání, a ve veřejném zdravotnictví. Založila také fond, do kterého mimo jiné přispívali i její bývalí pacienti-vojáci z Krymské války. Část peněz byla použita na otevření první ošetřovatelské školy.

Florence se stala národní hrdinkou a zakladatelkou moderního ošetřovatelství.

Během Krymské války navštívila členy správní komise, kteří byli vysláni do pole, aby zkoumali vojenské vybavení
a zdravotnická zařízení. Florence měla sice plno nápadů na změny, ale věděla, že v tehdejší době by se žena nemohla prosadit jako reformátorka. Navštívila proto osobně královnu Viktorii a prince Alberta a navrhla jim vytvoření komise
pro reformu vojenského zdravotnictví
. Komise byla ustanovena a Florence se vrátila zpět do práce. Shromažďovala data, školila členy komise a napsala osmisetstránkovou zprávu členům komise, kde detailně zpracovala data zjištěná ve vojenských nemocnicích. Jako první v historii vytvořila a prakticky využila grafy a diagramy, které prezentovala v publikaci Zápisky o armádě a nemocnici. Současně navrhla nový systém vojenského zdravotnictví. Každý člen komise dostal spolu
s hlášením i její osobní komentář jak podané informace číst, aplikovat a využívat. Její šokující zpráva (zaslaná ještě během války, v zimě 1854) přiměla vládu k provádění změn. Už v létě 1855 byla otevřena nová nemocnice pro 300 vojáků
a v prosinci druhá s 1 000 lůžky. Budovy měly samostatná křídla-oddělení s vlastní pracovnou sester, záchodem, koupelnou, centrálním odpadem, s ventilací, lékárnou. Samozřejmostí byla kuchyně, prádelna, pekárna, kotelna a vodovod.
 
Ačkoliv nikdy nebyla v Indii, stala se konzultantkou a reformátorkou vojenství a zdravotnictví pro tuto oblast. Po úspěšné reformě britské armády byla v roce 1858 požádána o pomoc při řešení zdravotnických a hygienických problémů v Indii. Úmrtnost vojáků v Indii byla nejvyšší ze všech anglických posádek vůbec (v roce 1859 to bylo 69 zemřelých na 1 000 vojáků). Na doporučení Florence zřídila královna Královskou komisi pro Indii. Florence sestavila dotazníky a rozeslala je všem jednotkám v Indii. Závěrečná zpráva komise, zpracovaná podle výsledků dotazníku, měla přes 200 stran. Florence z ní vytvořila 23 stránkový výtah doplněný grafy a obrázky. Kopie zaslala královně, vládě a všem zainteresovaným osobám
k efektivnímu využití. Na reformě vojenského zdravotnictví Indie pak pracovala denně, více jak pět let. Byla také konzultantkou zdravotní péče o raněné a nemocné vojáky v občanské válce ve Spojených státech amerických,
ve francouzsko-pruské válce
, ve válce v Egyptě a Súdánu a ve válce v Jižní Africe.

Na základě vzrůstajících dotazů a žádostí o rady sepsala v roce 1859 knihu Zápisky o ošetřovatelství. Publikace byla určena nejen sestrám, ale všem, kteří pečovali o nemocné.

Florence preferovala pět základních elementů:
  • ochrana zdravého prostředí,
  • čistý vzduch,
  • čistá voda,
  • funkční odpady,
  • světlo.
Neměla ráda, když se pacienti dívali do čtyř holých stěn. Tvrdila, že různé barvy evokují různou odpověď, že květiny působí blahodárně a kurativně. O rok později byly Zápisky znovu vydány a v roce 1861 pak doplněny o kapitoly o ošetřování dětí. Těchto knih bylo tehdy po celém světě prodáno přes milión kusů.

V roce 1860 otevřela v Londýně svoji ošetřovatelskou školu při nemocnici sv. Tomáše. Už při stavbě dbala na každý detail. Florence sice nezaložila první školu ošetřovatelství, ale její pojetí bylo velmi rozdílné od předchozích škol. Třídy byly méně formální, mnoho předmětů vyučovali lékaři. Zpracovala také podrobný systém hodnocení každé studentky. Naopak studentky zase mohly hodnotit a kritizovat své učitele, a tím participovaly na příštích změnách.
Studium ošetřovatelství trvalo jeden rok, v daném ročníku bylo 20-30 posluchaček. Budoucí ošetřovatelky byly ubytovány v určené části nemocnice ve vlastních pokojích se společným sociálním zařízením. Učily se jednak v klasických třídách
a současně praktikovaly u pacientů v nemocnici, kde nosily speciální uniformy navržené Florence. S pomocí fondu Nightingale, navštěvovalo školu i mnoho cizinek (Dánky, Němky, Finky, Švédky, Francouzky).
 
Od roku 1864 pracovala Florence na projektech domácí ošetřovatelské péče, porodnice, vojenských kasáren.

Byla první, která technicky rozdělila poskytování ošetřovatelské péče různým pacientům. Do té doby byli muži, ženy i děti umísťováni společně na pokojích. Zřizováním nemocnic pro duševně choré oddělila duševně zdravé pacienty
od psychiatricky nemocných. Intenzivně studovala příčiny dětské úmrtnosti, v roce 1871 publikovala knihu Zápisky
o šestinedělí v nemocnici
. Byla iniciátorem vzniku a hlavním organizátorem Britské asociace sester (1887).

Florence Nightingalová byla jednou z nejvíce publikujících žen v historii vůbec. Za celý svůj život napsala mnoho knih, článků, zpráv a více jak 12 000 dopisů. Většinou psala současně dva dopisy se stejnou tématikou: jeden úřední s oficiálním požadavkem, druhý byl soukromou verzí prvního za účelem navázání kontaktu mezi ní a příjemcem. V druhém dopise byly zpravidla instrukce a rady jak použít a využít oficiální verzi pro dobro věci.
Nikdy nebylo vidět, že by trpěla nějakou organickou nemocí, přesto byla pravděpodobně od roku 1857 invalidní.
O čtyřicet let později definitivně ulehla na lůžko a byla na něj upoutaná až do konce života. Velice se jí zhoršoval zrak. Posledních 10 let byla úplně slepá. V roce 1907 ji král Edward VII., jako první ženě v historii, předal vyznamenání za zásluhy. Zemřela 13. srpna 1910 v Londýně.