Teorie_osetrovatelstvi
1.6.2 České diplomované sestry
1.6.2 České diplomované sestry
Diplomovaná sestra Sylva Macharová
Sylva Macharová (1893-1968) byla dcerou spisovatele Josefa Svatopluka Machara. Narodila se 23. 6. 1893. Vystudovala lyceum v Hradci Králové a již tehdy se rozhodla být ošetřovatelkou nemocných. Proto se přihlásila do ošetřovatelské školy
v Rudolfinerhausu ve Vídni a po jejím absolvování se vrátila v roce 1915 jako jedna z prvních diplomovaných sester do Prahy. Její otec spisovatel Josef Svatopluk Machar se stal kancléřem prezidenta Masaryka. Sylva začala pracovat v sanatoriu v Podolí, ale záhy byla přijata na chirurgickou kliniku prof. Kukuly a stala se instrumentářkou na operačním sále. Asistovala našim nejvýznamnějším chirurgům - profesorům Otakaru Kukulovi, Arnoldu Jiráskovi, Rudolfu Jedličkovi. S. Macharová hovořila česky, německy a anglicky. Byla velmi vzdělaná a zkušená, také byla jednou z mála českých sester, která měla diplom. V roce 1920 se stala první českou nositelkou medaile F. Nightingalové, nejvýznamnějšího sesterského vyznamenání, který uděluje Mezinárodní Červený kříž.
v Rudolfinerhausu ve Vídni a po jejím absolvování se vrátila v roce 1915 jako jedna z prvních diplomovaných sester do Prahy. Její otec spisovatel Josef Svatopluk Machar se stal kancléřem prezidenta Masaryka. Sylva začala pracovat v sanatoriu v Podolí, ale záhy byla přijata na chirurgickou kliniku prof. Kukuly a stala se instrumentářkou na operačním sále. Asistovala našim nejvýznamnějším chirurgům - profesorům Otakaru Kukulovi, Arnoldu Jiráskovi, Rudolfu Jedličkovi. S. Macharová hovořila česky, německy a anglicky. Byla velmi vzdělaná a zkušená, také byla jednou z mála českých sester, která měla diplom. V roce 1920 se stala první českou nositelkou medaile F. Nightingalové, nejvýznamnějšího sesterského vyznamenání, který uděluje Mezinárodní Červený kříž.
V roce 1923 byla Macharová jmenována Ministerstvem zdravotnictví prostřednictvím Alice Masarykové ředitelkou České ošetřovatelské školy. Zástupkyněmi byly sestra Františka Růžičková a Emilie Ruth Tobolářová. S. Macharová převzala školu po Američankách (Parsons, Lentill, Kacena). Současně byla ředitelkou Německé ošetřovatelské školy, která měla společné vedení s českou, ale o její existenci (trvala od roku 1916 do roku 1945) jsou jen velmi kusé zprávy. Sylva se zasloužila o velký rozvoj ošetřovatelské školy, velmi dbala na vysokou odbornou úroveň. Během svého působení podstatně školu rozšířila,
na několika klinikách Všeobecné nemocnice v Praze vybudovala školní stanice, na nichž žákyně vedly školené diplomované sestry. Kromě učení připisovala velký význam rozvoji sester prostřednictvím sebevzdělávání. V internátním životě žákyň organizovala společné návštěvy koncertů, výletů a podporovala vzájemnou pomoc a solidaritu.
V roce 1923 se provdala za veterináře dr. Alfonse Nováčka (za svědka byl TGM), se kterým odešla do Moravských Budějovic
a vychovávala své dva syny.
na několika klinikách Všeobecné nemocnice v Praze vybudovala školní stanice, na nichž žákyně vedly školené diplomované sestry. Kromě učení připisovala velký význam rozvoji sester prostřednictvím sebevzdělávání. V internátním životě žákyň organizovala společné návštěvy koncertů, výletů a podporovala vzájemnou pomoc a solidaritu.
V roce 1923 se provdala za veterináře dr. Alfonse Nováčka (za svědka byl TGM), se kterým odešla do Moravských Budějovic
a vychovávala své dva syny.
V roce 1938 se vrátila do Prahy a starala se o svého nemocného otce (zemřel 1942). K milovanému povolání se vrátila až
v roce 1946 a pracovala na neurochirurgii ve střešovické Vojenské nemocnici. Po třech letech musela z politických důvodů vojenskou nemocnici opustit. Od roku 1949 pracovala na klinice prof. Jiráska jako vedoucí rehabilitačního oddělení.
Do důchodu odešla v roce 1957. Sylva Macharová zemřela po těžké onkologické chorobě 19. ledna 1968.
v roce 1946 a pracovala na neurochirurgii ve střešovické Vojenské nemocnici. Po třech letech musela z politických důvodů vojenskou nemocnici opustit. Od roku 1949 pracovala na klinice prof. Jiráska jako vedoucí rehabilitačního oddělení.
Do důchodu odešla v roce 1957. Sylva Macharová zemřela po těžké onkologické chorobě 19. ledna 1968.
Diplomovaná sestra Emilie Ruth Tobolářová
Emilie Ruth Tobolářová (1895-1973) je velkou postavou českého ošetřovatelství a ošetřovatelského školství. Pochází z rodiny rakovnického gymnaziálního profesora. Při pobytu ve Švýcarsku, kde se učila německy a francouzsky, se rozhodla odjet do USA a vystudovat ošetřovatelskou školu (to jí bylo 16 let), ale při vykonávání potřebné ošetřovatelské praxe pod vedením České diakonie v Jaroměři zmařila její plány 1. světová válka v roce 1914. Pracovala tedy dál v Jaroměři jako ošetřovatelka.
Její sen se uskutečnil v roce 1917, kdy začala studovat na České ošetřovatelské škole v Praze. Patří tak mezi první absolventky - diplom získala v roce 1919. Již v roce 1920 byla jmenována instruktorkou-školní sestrou a zástupkyní ředitelky školy Sylvy Macharové. Československý červený kříž, který školu dostal do správy, vyslal řadu diplomovaných sester, se kterými se počítalo pro práci ve škole, do zahraničí - s. Březinová a s. Růžičková jely do USA, E. R. Tobolářová
s několika dalšími do Paříže na sjezd ICN. Odkud byla vyslána na 4 měsíce do ošetřovatelské školy při nemocnici
sv. Tomáše v Londýně. Po návratu domů však bylo její místo ve škole obsazené, a tak pracovala jako sestra ve Všeobecné nemocnici na klinice prof. Syllaby. Ruth byla nejen velmi schopnou a svědomitou sestrou, ale ovládala také několik jazyků (němčinu, angličtinu, francouštinu a později i základy arabštiny).
s několika dalšími do Paříže na sjezd ICN. Odkud byla vyslána na 4 měsíce do ošetřovatelské školy při nemocnici
sv. Tomáše v Londýně. Po návratu domů však bylo její místo ve škole obsazené, a tak pracovala jako sestra ve Všeobecné nemocnici na klinice prof. Syllaby. Ruth byla nejen velmi schopnou a svědomitou sestrou, ale ovládala také několik jazyků (němčinu, angličtinu, francouštinu a později i základy arabštiny).
V roce 1924 byla proto povolána do Bagdádu, kde pracovala v první české nemocnici s MUDr. Kálalovou, která nemocnici založila. Získala mnoho cenných zkušeností. Také vážně onemocněla, a proto se musela po dvou letech vrátit zpátky.
Po uzdravení nastoupila zpět na místo první asistentky-školní sestry do ošetřovatelské školy v Praze a po odchodu Sylvy Macharové z Prahy v roce 1931 byla jmenována ředitelkou školy. V této funkci rozvíjela vzdělávání sester v ČSR téměř dvacet let. Bydlela se svými žákyněmi v internátní škole. Ve škole byla založená odborná ošetřovatelská knihovna. Ruth iniciovala napsání učebnic. Sama přeložila populární Etiku v ošetřovatelství od švédské sestry R. Rothe.
Žadatelek o studium ve škole bylo mnohem víc, než mohla škola přijmout, proto zavedla před přijetím psychologické zkoušky, na nichž spolupracoval známý psycholog dr. Váňa. Aby byl výběr žákyň co nejkvalitnější, vytvořila systém elévek (před přijetím do školy zájemci dobrovolně pracovali v nemocnici). Pokrok školy byl násilně přerušen mobilizací
a německou okupací, do školy byla zavedena němčina, v níž dokonce, v některých předmětech, probíhala výuka
i zkoušky.
a německou okupací, do školy byla zavedena němčina, v níž dokonce, v některých předmětech, probíhala výuka
i zkoušky.
Ruth Tobolářová byla zakládající členkou Spolku absolventek školy ošetřovatelské (1921), který se později přejmenoval
na Spolek diplomovaných sester. V letech 1933-1935 byla jeho předsedkyní. Na II. celostátním sjezdu diplomovaných sester v roce 1931 navrhla rozšířit výuku na ošetřovatelských školách na tři roky. Své stanovisko k odbornému vzdělání ošetřovatelek z povolání vyslovil Spolek prostřednictvím R. Tobolářové na konferenci světských a řádových škol v roce 1934. Díky aktivitě členek výboru SDS vznikl stavovský časopis Diplomovaná sestra, jehož první dvojčíslí vyšlo v roce 1937.
na Spolek diplomovaných sester. V letech 1933-1935 byla jeho předsedkyní. Na II. celostátním sjezdu diplomovaných sester v roce 1931 navrhla rozšířit výuku na ošetřovatelských školách na tři roky. Své stanovisko k odbornému vzdělání ošetřovatelek z povolání vyslovil Spolek prostřednictvím R. Tobolářové na konferenci světských a řádových škol v roce 1934. Díky aktivitě členek výboru SDS vznikl stavovský časopis Diplomovaná sestra, jehož první dvojčíslí vyšlo v roce 1937.
R. Tobolářová přednášela často v zahraničí. Byla členkou Mezinárodní nemocniční společnosti a spolupracovala s redakcí časopisu Nosokomeion i s Nadací F. Nightingalové. Byla respektovanou osobností mezi představiteli tehdejšího veřejného zdravotnictví. Přednášela na akcích Mezinárodní rady sester. V roce 1938 byl zřízen ošetřovatelský referát na Ministerstvu veřejného zdraví a tělesné výchovy v Praze, nazvaný Ošetřovatelský poradní sbor. Byly v něm zastoupeny 3 diplomované sestry - za Spolek diplomovaných sester jeho tehdejší předsedkyně Anna Rypáčková, za ošetřovatelské školy R. E. Tobolářová a za ministerstvo zdravotnictví sestra Marie Anzenbacherová.
Po válce muselo odejít z republiky mnoho německých sester a lékařů. Na jedné straně vznikl velký nedostatek personálu,
na druhé straně enormně narostla potřeba zdravotnické péče o válkou zbídačené obyvatelstvo. Ruth Tobolářová ve své škole organizovala ve spolupráci s SDS a ČSČK krátkodobé kurzy pro 40 vedoucích sester, do nichž byly posílány nejlepší sestry z pohraničních nemocnic, kromě přednášek absolventky prodělaly praxi u klinických vrchních sester.
na druhé straně enormně narostla potřeba zdravotnické péče o válkou zbídačené obyvatelstvo. Ruth Tobolářová ve své škole organizovala ve spolupráci s SDS a ČSČK krátkodobé kurzy pro 40 vedoucích sester, do nichž byly posílány nejlepší sestry z pohraničních nemocnic, kromě přednášek absolventky prodělaly praxi u klinických vrchních sester.
Ruth vypracovala učební osnovy pro výuku dětských sester, které posoudila řada odborníků, např. prof. Švejcar, a s jeho pomocí se zasadila o otevření tohoto oboru na své škole. Ruth Tobolářová bojovala v letech 1946-1947 za prostory pro ošetřovatelskou školu a internát na Karlově náměstí v budově nově postavené polikliniky, avšak po komunistickém puči
v roce 1948 byla záhy z funkce odvolána, a tak její úsilí musely dovést do konce instruktorky, které ve škole zůstaly. Nástupkyní byla jmenovaná diplomovaná sestra Anna Rypáčková - poválečná sestra a představená Všeobecné nemocnice. Tobolářová ze zdravotních důvodů odešla do důchodu. Žila pak celá léta v ústraní - v podnájmu malého rodinného domku na Sázavě. Zemřela v roce 1973. Podle svých slov spatřovala smysl svého života v sesterství tj. v pomoci člověka člověku
a ve výchově sester. Chtěla, aby získaly rozsáhlé odborné znalosti, ale zdůrazňovala i praktický výcvik. Kladla důraz
na etickou stránku ošetřovatelské péče. Do konce života upozorňovala na nutnost, aby v čele ošetřovatelské (zdravotnické) školy stál zdravotnický odborník - sestra. Diplomovaná sestra Ruth Tobolářová patří mezi nejvýznamnější osobnosti českého ošetřovatelství.
v roce 1948 byla záhy z funkce odvolána, a tak její úsilí musely dovést do konce instruktorky, které ve škole zůstaly. Nástupkyní byla jmenovaná diplomovaná sestra Anna Rypáčková - poválečná sestra a představená Všeobecné nemocnice. Tobolářová ze zdravotních důvodů odešla do důchodu. Žila pak celá léta v ústraní - v podnájmu malého rodinného domku na Sázavě. Zemřela v roce 1973. Podle svých slov spatřovala smysl svého života v sesterství tj. v pomoci člověka člověku
a ve výchově sester. Chtěla, aby získaly rozsáhlé odborné znalosti, ale zdůrazňovala i praktický výcvik. Kladla důraz
na etickou stránku ošetřovatelské péče. Do konce života upozorňovala na nutnost, aby v čele ošetřovatelské (zdravotnické) školy stál zdravotnický odborník - sestra. Diplomovaná sestra Ruth Tobolářová patří mezi nejvýznamnější osobnosti českého ošetřovatelství.
Diplomovaná sestra Jarmila Roušarová
Jarmila Roušarová (1900–1979) se narodila v Praze 18. července 1900. Státní ošetřovatelskou školu v Praze navštěvovala
v letech 1922-1924. Citujeme její vlastní slova: …"Rodiče jsem ztratila v dětství. Nebyla proto splnitelná moje touha studovat. A tak jsem čekala na dosažení plnoletosti, abych mohla opustit práci v obchodě. Toužila jsem po práci užitečnější. Často jsem vzpomínala na dlouhou chorobu své matky, na její pobyt v různých nemocnicích. Náhodné zjištění, že existuje dvouletá ošetřovatelská škola, mi ukázalo cestu k povolání, jehož volbu jsem nikdy nelitovala".
v letech 1922-1924. Citujeme její vlastní slova: …"Rodiče jsem ztratila v dětství. Nebyla proto splnitelná moje touha studovat. A tak jsem čekala na dosažení plnoletosti, abych mohla opustit práci v obchodě. Toužila jsem po práci užitečnější. Často jsem vzpomínala na dlouhou chorobu své matky, na její pobyt v různých nemocnicích. Náhodné zjištění, že existuje dvouletá ošetřovatelská škola, mi ukázalo cestu k povolání, jehož volbu jsem nikdy nelitovala".
Profesní dráhu Jarmily Roušarové lze rozdělit do čtyř úseků. Pracovala v nemocnicích, ve veřejné komunitní péči,
v ošetřovatelském školství a ČSČK. Vždy šla tam, kde toho bylo nejvíce zapotřebí a všude za ní zůstal významný kus tvůrčí
a obětavé práce. Po ukončení školy byla vybrána, aby pracovala na školní stanici na I. klinice vnitřních nemocí prof. Syllaby ve Všeobecné nemocnici v Praze. Zde vedla práci žákyň. Na klinice pracovaly pouze diplomované sestry a žákyně ošetřovatelské školy. Po roce přešla na infekční oddělení Městské nemocnice na Bulovce. Od dubna 1927 byla vyzvána
k práci ve zdravotní stanici ČSČK v Praze na Hradčanech. Červený kříž ji v roce 1928 vyslal na rok do Mezinárodního kurzu pro sestry pracující ve veřejném zdravotnictví při Bedford College v Londýně. Po návratu odešla pracovat do Brna, kde zastávala funkci vedoucí sestry Ošetřovatelské a zdravotní služby v rodinách (OZSR).
v ošetřovatelském školství a ČSČK. Vždy šla tam, kde toho bylo nejvíce zapotřebí a všude za ní zůstal významný kus tvůrčí
a obětavé práce. Po ukončení školy byla vybrána, aby pracovala na školní stanici na I. klinice vnitřních nemocí prof. Syllaby ve Všeobecné nemocnici v Praze. Zde vedla práci žákyň. Na klinice pracovaly pouze diplomované sestry a žákyně ošetřovatelské školy. Po roce přešla na infekční oddělení Městské nemocnice na Bulovce. Od dubna 1927 byla vyzvána
k práci ve zdravotní stanici ČSČK v Praze na Hradčanech. Červený kříž ji v roce 1928 vyslal na rok do Mezinárodního kurzu pro sestry pracující ve veřejném zdravotnictví při Bedford College v Londýně. Po návratu odešla pracovat do Brna, kde zastávala funkci vedoucí sestry Ošetřovatelské a zdravotní služby v rodinách (OZSR).
Významně se zde podílela na budování terénní ošetřovatelské péče.
Po půlročním studiu v roce 1930 na Vyšší škole sociální péče v Praze se opět vrátila do Brna jako referentka pro ošetřovatelství a lidovýchovu při moravskoslezské divizi ČSČK. Připravovala otevření ošetřovatelských škol např. v Moravské Ostravě (1937), v Brně (1939), rozšiřovala síť OZSR v dalších moravských městech. Organizovala desítky kurzů, přednášela po celé Moravě a Slezsku péči o dítě, ošetřování nemocných v rodině, první pomoc, správnou výživu apod. Z Brna byla odvolána do ústředí Čs. ochrany matek a dětí, kde zastupovala v letech 1932-1934 za Annu Šindlerovou, která byla na studijním pobytu v USA. Po další praxi jako školní sestra ve Vršovicích nastoupila jako instruktorka Masarykovy státní školy zdravotní a sociální péče, založené při Státním zdravotním ústavu v roce 1926. Vyučovala ošetřovatelství, historii zdravotní
a sociální péče, vedla školní knihovnu, budovala školní stanice ve Vinohradské nemocnici. Avšak rozdíl mezi výukou
a nemocniční praxí byl tak velký, že se nakonec rozhodla odejít. V roce 1937 nastoupila v nemocnici na Bulovce (Bulovka měla v té době 1 200 lůžek), nejprve jako řádová, brzy jako inventární sestra a pak postupně přejímala odborný dohled nad ošetřovatelskou péčí a hygienou v celém ústavu.
a sociální péče, vedla školní knihovnu, budovala školní stanice ve Vinohradské nemocnici. Avšak rozdíl mezi výukou
a nemocniční praxí byl tak velký, že se nakonec rozhodla odejít. V roce 1937 nastoupila v nemocnici na Bulovce (Bulovka měla v té době 1 200 lůžek), nejprve jako řádová, brzy jako inventární sestra a pak postupně přejímala odborný dohled nad ošetřovatelskou péčí a hygienou v celém ústavu.
Vypracovala pracovní náplň funkce sestry představené (hlavní sestry celé nemocnice) a těsně před válkou se stala první civilní diplomovanou sestrou, která ve státním nemocničním zařízení v ČSR tuto funkci zastávala. Jarmila Roušarová zpracovala detailně směrnice a popis ošetřovatelských úkonů pro všechna oddělení v Pracovním a služebním řádu pro ošetřovatelský personál. Později ho rozpracovala v první české učebnici ošetřovatelství - Pokyny k ošetřovatelské technice (vyšla v roce 1947).
Po roce 1938 byla ze svého místa sesazena a pracovala jako řadová sestra. V roce 1941 byla přeložena jako instruktorka do ošetřovatelské školy v Brně, kde prožila celou válku. Sestra Roušarová byla aktivní členkou Spolku diplomovaných sester (SDS), v roce 1937 byla místopředsedkyní, později místojednatelkou. V roce 1937 se účastnila mezinárodního kurzu organizované Nadací F. Nightingalové v Londýně. V roce 1939 byla zvolena do výboru Společnosti čs. nemocnic. Její přednášky vycházely v časopisech Diplomovaná sestra a Čs. nemocnice. Další její publikací je knížka - Žena v modrobílém, která vyšla v roce 1948. Po válce byla J. Roušarová ústředím ČSČK vyzvána, aby převzala přípravu a vedení nových ošetřovatelských škol ČSČK - Ošetřovatelské školy ČSČK v Praze - Neklanově ulice a Vyšší ošetřovatelské školy v Praze
- Ječné ulici. V roce 1946 díky dlouhodobému úsilí J. Roušarové a dalších představitelek českého ošetřovatelství se podařilo obě školy otevřít. Společnou ředitelkou byla jmenovaná Jarmila Roušarová. Vyšší ošetřovatelská škola byla určena diplomovaným sestrám, které se dále připravovaly do funkcí vrchních sester, pro práci instruktorek na ošetřovatelských školách nebo sociálně-zdravotní práci v terénu. Na svou dobu byla škola velice pokroková. V roce 1946 se Jarmila Roušarová významně podílela na přípravě Jubilejního sjezdu diplomovaných sester v ČSR, který pořádala Zemská ošetřovatelská škola v Praze u příležitosti 30. výročí založení školy. Udržovala čilé mezinárodní kontakty s řadou sester
i sesterských organizací v zahraničí. Byla spolu s diplomovanou sestrou Rypáčkovou, Hennerovou a Anzenbacherovou vyslána do Londýna na mezinárodní konferenci ošetřovatelek.
- Ječné ulici. V roce 1946 díky dlouhodobému úsilí J. Roušarové a dalších představitelek českého ošetřovatelství se podařilo obě školy otevřít. Společnou ředitelkou byla jmenovaná Jarmila Roušarová. Vyšší ošetřovatelská škola byla určena diplomovaným sestrám, které se dále připravovaly do funkcí vrchních sester, pro práci instruktorek na ošetřovatelských školách nebo sociálně-zdravotní práci v terénu. Na svou dobu byla škola velice pokroková. V roce 1946 se Jarmila Roušarová významně podílela na přípravě Jubilejního sjezdu diplomovaných sester v ČSR, který pořádala Zemská ošetřovatelská škola v Praze u příležitosti 30. výročí založení školy. Udržovala čilé mezinárodní kontakty s řadou sester
i sesterských organizací v zahraničí. Byla spolu s diplomovanou sestrou Rypáčkovou, Hennerovou a Anzenbacherovou vyslána do Londýna na mezinárodní konferenci ošetřovatelek.
V roce 1950 byla Jarmila Roušarová z funkce ředitelky školy odvolána. Začala pracovat jako řadová sestra v Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze - Podolí. Zůstala však nezlomená a aktivní až do konce života (dožila se 79 let). V Podolí se záhy zapojila jako jedna z prvních sester u nás do výzkumné práce. Sledovala např. práci sester na novorozeneckých odděleních apod. Výsledky publikovala v Pediatrických listech a ve Zdravotnické pracovnici. Napsala mnoho odborných článků, její ošetřovatelské kapitoly se staly součástí několika lékařských publikací. Udržovala dál mezinárodní kontakty, účastnila se mnoha odborných akcí. Za svoji neúnavnou práci obdržela v roce 1960 titul Zasloužilá pracovnice ve zdravotnictví.
Po odchodu do důchodu v roce 1959 žila spolu s další významnou diplomovanou sestrou Martou Šindlerovou v Domově důchodců v Sulické ulici v Praze. Zemřela v roce 1979.
Po odchodu do důchodu v roce 1959 žila spolu s další významnou diplomovanou sestrou Martou Šindlerovou v Domově důchodců v Sulické ulici v Praze. Zemřela v roce 1979.
Diplomovaná sestra Marta Anna Šindlerová
Marta Šindlerová se narodila 10. května 1897 ve Zruči na Sázavou. Do svých 19 let pracovala, po absolvování obchodní školy, v kanceláři obchodního domu. Chtěla se však, inspirována Macharovou knihou Nemocnice, stát ošetřovatelkou
a s nadšením vstoupila do České ošetřovatelské školy v Praze ihned po jejím otevření v roce 1916. Po ukončení školy nastoupila na interní kliniku prof. Maixnera, kterého záhy ve funkci vystřídal prof. Syllaba, velký příznivec nových diplomovaných sester. Po nástupu dalšího ročníku, v roce 1919, přešla sestra Šindlerová na gynekologickou kliniku prof. Piťhy, kde již byla práce a postavení diplomovaných sester pod vedením vrchní sestry Bártové na dobré úrovni. Postupně zde pracovala na pokojích nemocných, na ambulanci a na operačním sále, což bylo tehdy nejvyšší metou.
a s nadšením vstoupila do České ošetřovatelské školy v Praze ihned po jejím otevření v roce 1916. Po ukončení školy nastoupila na interní kliniku prof. Maixnera, kterého záhy ve funkci vystřídal prof. Syllaba, velký příznivec nových diplomovaných sester. Po nástupu dalšího ročníku, v roce 1919, přešla sestra Šindlerová na gynekologickou kliniku prof. Piťhy, kde již byla práce a postavení diplomovaných sester pod vedením vrchní sestry Bártové na dobré úrovni. Postupně zde pracovala na pokojích nemocných, na ambulanci a na operačním sále, což bylo tehdy nejvyšší metou.
V roce 1922 byla sestra Marta vyzvána, aby se zapojila do práce tehdy velmi významné organizace ČSČK. Začala jako jedna
z prvních pracovat v terénu. Prvním působištěm byla Zdravotní stanice v Praze na Hradčanech. Střídaly se v ní poradny
a ordinace pro pacienty tuberkulózní, pacienty s pohlavními a kožními chorobami, poradny pro těhotné, začala fungovat návštěvní služba v rodinách, školní zubní poradna, lidovýchovné kurzy. Pracovala zde do roku 1931. Mezitím absolvovala v letech 1925-1926 studijní pobyt v Anglii a Mezinárodní kurz veřejného zdravotnictví, pořádaný Ligou Červených křížů při londýnské univerzitě. V roce 1930 vystudovala ve zkráceném šestiměsíčním programu Vyšší sociální školu v Praze. V roce 1931 přešla do vedení ústředí Československé ochrany matek a dětí (OMD), které organizovalo převážnou část zdravotní, sociální a výchovné péče o matku a děti. Zvlášť důležitá byla činnost poradenská. V Čechách mělo tehdy ústředí 344 poraden. V Praze navíc spravovalo mimo jiné i dětskou nemocnici v Krči pod vedením
prim. Quido Manna, který pořádal od roku 1926 první školení dětských sester. Ty sice neměly diplom, ale pracovaly ve veřejných zdravotnických zařízeních i v rodinách. Těžiště práce OMD spočívalo v organizaci a ideovém vedení venkovských odboček, místních spolků a poraden.
z prvních pracovat v terénu. Prvním působištěm byla Zdravotní stanice v Praze na Hradčanech. Střídaly se v ní poradny
a ordinace pro pacienty tuberkulózní, pacienty s pohlavními a kožními chorobami, poradny pro těhotné, začala fungovat návštěvní služba v rodinách, školní zubní poradna, lidovýchovné kurzy. Pracovala zde do roku 1931. Mezitím absolvovala v letech 1925-1926 studijní pobyt v Anglii a Mezinárodní kurz veřejného zdravotnictví, pořádaný Ligou Červených křížů při londýnské univerzitě. V roce 1930 vystudovala ve zkráceném šestiměsíčním programu Vyšší sociální školu v Praze. V roce 1931 přešla do vedení ústředí Československé ochrany matek a dětí (OMD), které organizovalo převážnou část zdravotní, sociální a výchovné péče o matku a děti. Zvlášť důležitá byla činnost poradenská. V Čechách mělo tehdy ústředí 344 poraden. V Praze navíc spravovalo mimo jiné i dětskou nemocnici v Krči pod vedením
prim. Quido Manna, který pořádal od roku 1926 první školení dětských sester. Ty sice neměly diplom, ale pracovaly ve veřejných zdravotnických zařízeních i v rodinách. Těžiště práce OMD spočívalo v organizaci a ideovém vedení venkovských odboček, místních spolků a poraden.
V letech 1933-1934 vyslalo ministerstvo zdravotnictví sestru Šindlerovou na studijní pobyt a studium do USA a Kanady.
Po návratu pracovala jako instruktorka a zástupkyně ředitele Masarykovy státní školy zdravotní a sociální v Praze, ale dlouho se zde nezdržela. Měla pocit, podobně jako J. Roušarová, že změnit neutěšené podmínky praxe, i přes podporu
A. Masarykové a dalších významných osobností, není možné, a tak se v roce 1937 vrátila ke své lásce - práci v ČSČK.
Šířila a organizovala práci sester v terénu jako referentka ošetřovatelství české divize. M. Šindlerová byla také velmi aktivní členkou Spolku diplomovaných sester (SDS). Patří k zakládajícím členkám Spolku absolventek školy ošetřovatelské (SAŠO), které založily první české diplomované sestry z popudu amerických sester již v roce 1921. Spolková činnost se zaměřila především na postupné zvyšování společenské prestiže ošetřovatelského povolání. Za podpory některých věhlasných lékařů se Spolek zdárně rok od roku rozrůstal. Hájil zájmy svých členek, usiloval o trvalé zlepšení odborné úrovně a vzdělávání sester. V letech 1926-1927 byla Šindlerová předsedkyní SAŠO, který připravil svůj první sjezd. V roce 1928 se přejmenoval na Spolek diplomovaných sester. M. Šindlerová pracovala v různých funkcích výboru, kterým byla pověřena přivést na svět a redigovat samostatný sesterský časopis. To se jí podařilo v roce 1937, kdy vyšlo první číslo časopisu Diplomovaná sestra. Redigovala ho až do roku 1941, tehdy byl SDS rozpuštěn a vydávání časopisu zastaveno. Během války se vedení SDS neformálně scházelo. Členky připravovaly mimo jiné program další činnosti SDS, až bude moci obnovit svou existenci, připravovaly reformu ošetřovatelství a vzdělávání sester pro poválečné období. V roce 1940 po zrušení ČSČK přešla M. Šindlerová na Ministerstvo sociální péče a zdravotní správy do funkce referentky a brzy pak vedoucí Ošetřovatelské a zdravotní služby v rodinách, kterou řídila až do konce války. Její zásluhou vyšly pro tuto službu, i když dvojjazyčně německo-česky, velmi užitečné jednotné směrnice, na nichž začala pracovat již ve dvacátých létech sestra Mánková. Angažovala se i mimo zaměstnání, rodinám ilegálních pracovníků, kteří byli vězněni, doručovala potravinové balíčky. Při pražském povstání v roce 1945 pomáhala organizovat ošetřovatelskou službu a první pomoc pro raněné na barikádách. V Praze se přihlásilo do 20 ošetřoven 360 dobrovolnic.
Po návratu pracovala jako instruktorka a zástupkyně ředitele Masarykovy státní školy zdravotní a sociální v Praze, ale dlouho se zde nezdržela. Měla pocit, podobně jako J. Roušarová, že změnit neutěšené podmínky praxe, i přes podporu
A. Masarykové a dalších významných osobností, není možné, a tak se v roce 1937 vrátila ke své lásce - práci v ČSČK.
Šířila a organizovala práci sester v terénu jako referentka ošetřovatelství české divize. M. Šindlerová byla také velmi aktivní členkou Spolku diplomovaných sester (SDS). Patří k zakládajícím členkám Spolku absolventek školy ošetřovatelské (SAŠO), které založily první české diplomované sestry z popudu amerických sester již v roce 1921. Spolková činnost se zaměřila především na postupné zvyšování společenské prestiže ošetřovatelského povolání. Za podpory některých věhlasných lékařů se Spolek zdárně rok od roku rozrůstal. Hájil zájmy svých členek, usiloval o trvalé zlepšení odborné úrovně a vzdělávání sester. V letech 1926-1927 byla Šindlerová předsedkyní SAŠO, který připravil svůj první sjezd. V roce 1928 se přejmenoval na Spolek diplomovaných sester. M. Šindlerová pracovala v různých funkcích výboru, kterým byla pověřena přivést na svět a redigovat samostatný sesterský časopis. To se jí podařilo v roce 1937, kdy vyšlo první číslo časopisu Diplomovaná sestra. Redigovala ho až do roku 1941, tehdy byl SDS rozpuštěn a vydávání časopisu zastaveno. Během války se vedení SDS neformálně scházelo. Členky připravovaly mimo jiné program další činnosti SDS, až bude moci obnovit svou existenci, připravovaly reformu ošetřovatelství a vzdělávání sester pro poválečné období. V roce 1940 po zrušení ČSČK přešla M. Šindlerová na Ministerstvo sociální péče a zdravotní správy do funkce referentky a brzy pak vedoucí Ošetřovatelské a zdravotní služby v rodinách, kterou řídila až do konce války. Její zásluhou vyšly pro tuto službu, i když dvojjazyčně německo-česky, velmi užitečné jednotné směrnice, na nichž začala pracovat již ve dvacátých létech sestra Mánková. Angažovala se i mimo zaměstnání, rodinám ilegálních pracovníků, kteří byli vězněni, doručovala potravinové balíčky. Při pražském povstání v roce 1945 pomáhala organizovat ošetřovatelskou službu a první pomoc pro raněné na barikádách. V Praze se přihlásilo do 20 ošetřoven 360 dobrovolnic.
Po osvobození M. Šindlerová na ministerstvu zdravotnictví zůstala na nově vytvořeném ošetřovatelském oddělení a v roce 1948, po vstupu do KSČ, převzala funkci přednostky. Zde jí čekala velká práce. Začala s budováním nových civilních ošetřovatelských škol, hledala cesty jak sjednotit různorodé vzdělání a tedy i typy ošetřovatelek, které vznikly jak před válkou, tak zejména během ní (sestry s kurzem, sestry diplomované, ošetřovatelky dětí, elévky, sestry s dlouhou praxí bez vzdělání apod.). Některým z nich byly pak uděleny mimořádné diplomy, další se doškolovaly při zaměstnání. Ošetřovatelské oddělení MZ připravovalo nové zákony, organizovalo vysílání našich sester do zahraničí (např. do USA v roce 1946 v rámci akce UNRRA), organizovalo konference vedoucích pracovníků škol, náborové propagační akce, řídilo organizaci škol
po stránce odborné, právní, hospodářské a správní. Podporovalo otevření Vyšší ošetřovatelské školy v Ječné ulici v Praze. Proto se ošetřovatelské oddělení MZ postupně rozšiřovalo.
po stránce odborné, právní, hospodářské a správní. Podporovalo otevření Vyšší ošetřovatelské školy v Ječné ulici v Praze. Proto se ošetřovatelské oddělení MZ postupně rozšiřovalo.
V roce 1951 byla M. Šindlerová v rámci akce 70 000 lidí z administrativy do výroby přeřazena s dalšími odbornými pracovníky do terénu a ministerstvo musela opustit. K lůžku se již ve svých 53 letech netroufala a nastoupila, jako zdravotní sestra v ordinaci pro dorost na středisku ve Spálené ulici v Praze. Jejích kvalit si záhy všiml vedoucí lékař a jmenoval ji
do funkce krajské dorostové sestry. Vedle práce v ordinaci organizovala v rámci kraje preventivní periodické prohlídky zejména učňovského dorostu a dělnické mládeže, budovala náplň práce dorostových sester - návštěvy na pracovištích, školách, sledování stravy, ubytování, zdravotní výchova apod. V roce 1959 odešla M. Šindlerová do důchodu. Ve stáří žila se svou kolegyní a celoživotní přítelkyní Jarmilou Roušarovou v Domově důchodců v Sulické ulici v Praze. Obě i ve vysokém stáří se zájmem sledovaly vše nové co se v ošetřovatelství dělo. Za celoživotní práci v ČSČK byla odměněná v roce 1967, kdy jí Mezinárodním červeným křížem byla udělena medaile Florence Nightingalové.
do funkce krajské dorostové sestry. Vedle práce v ordinaci organizovala v rámci kraje preventivní periodické prohlídky zejména učňovského dorostu a dělnické mládeže, budovala náplň práce dorostových sester - návštěvy na pracovištích, školách, sledování stravy, ubytování, zdravotní výchova apod. V roce 1959 odešla M. Šindlerová do důchodu. Ve stáří žila se svou kolegyní a celoživotní přítelkyní Jarmilou Roušarovou v Domově důchodců v Sulické ulici v Praze. Obě i ve vysokém stáří se zájmem sledovaly vše nové co se v ošetřovatelství dělo. Za celoživotní práci v ČSČK byla odměněná v roce 1967, kdy jí Mezinárodním červeným křížem byla udělena medaile Florence Nightingalové.
Diplomovaná sestra Anna Rypáčková
Anna Rypáčková (1896-1978) pochází z malé vesnice u Bechyně v jižních Čechách. V sedmi letech oboustranně osiřela. Nejprve se o ní starala teta, později starší sestra, za kterou Anna odešla do Vídně. Zde prožila I. světovou válku. Po válce již jako mladá dívka neprodleně spěchala do Prahy. Živila se hlídáním dětí a v letech 1922-1924 absolvovala Českou ošetřovatelskou školu. Jako čerstvá diplomovaná sestra nastoupila do Všeobecné nemocnice na I. interní kliniku. V té době se začaly zakládat při klinikách různé typy odborných poraden. Postupně vznikla poradna diabetologická, poradna kožní
a pohlavních chorob, TBC poradna, poradna pro kardiaky apod. I. klinika chorob vnitřních, kde sestra Anna kmenově pracovala, se tak postupně stala centrem sociálně zdravotní služby, které sloužilo i jiným klinikám. Tak se sestra Rypáčková stala první nemocniční sociálně zdravotní sestrou v Československu.
a pohlavních chorob, TBC poradna, poradna pro kardiaky apod. I. klinika chorob vnitřních, kde sestra Anna kmenově pracovala, se tak postupně stala centrem sociálně zdravotní služby, které sloužilo i jiným klinikám. Tak se sestra Rypáčková stala první nemocniční sociálně zdravotní sestrou v Československu.
V roce 1938 se centrum ve Všeobecné nemocnici osamostatnilo a Anna začala zajišťovat jeho provoz včetně návštěvní služby v rodinách pacientů. Říkalo se jí fantom nemocnice, jak ve svých vzpomínkách sama uvádí. V roce 1925 byla povolána na hrad, aby ošetřovala jako první česká diplomovaná sestra prezidenta Masaryka (předtím se o něj v době nemoci starala americká sestra Miss Lentell, která pracovala jako členka mise Amerického Červeného kříže v České ošetřovatelské škole). Za dobrou péči ji prezident odměnil vysláním na stipendijní pobyt do Londýna. Anna Rypáčková byla aktivní členkou výboru Spolku diplomovaných sester. Účastnila se mezinárodního kongresu ošetřovatelek v Londýně v roce 1937. Byla poslední předválečnou předsedkyní Spolku diplomovaných sester, jehož činnost byla ukončena v roce 1941.
Za protektorátu se při své sociálně zdravotní činnosti snažila předávat balíčky židům v Terezíně a finanční podporu rodinám lidí uvězněných v koncentračních táborech.
Za protektorátu se při své sociálně zdravotní činnosti snažila předávat balíčky židům v Terezíně a finanční podporu rodinám lidí uvězněných v koncentračních táborech.
V rekreační chatě SDS ukryla na čas řadu lidí. V roce 1942 byla zatčena a odsouzena na dva a půl roku do káznice
s návratem nežádoucím. Byla uvězněna ve Waltheimu u Drážďan. Po vypršení trestu ji přemístili do Terezína, kde pracovala jako vězenkyně-ošetřovatelka v Malé pevnosti. Odtud putovala do Ravensbrücku. Ve vězení se zřejmě seznámila s Marií Zápotockou, manželkou jednoho z dalších, již dělnických prezidentů. Po osvobození A. Rypáčková nastoupila zpět
do Všeobecné nemocnice v Praze, a to jako první civilní sestra představená. V nemocnici po odsunu německých sester
a lékařů nastal velký nedostatek personálu. A. Rypáčková vybrala řadu zkušených diplomovaných staničních sester do funkce vrchních sester, organizovala nábor školou připravených pomocných sester a elévek. V nemocnici organizovala řadu kurzů a odborných přednášek pro personál. Týkaly se nejen odborných otázek, ale i odborové činnosti, veřejné práce žen atd. Pomáhala při otevírání nových ošetřovatelských škol např. v Ústí nad Labem, Českých Budějovicích, Písku, Mostě, Táboře, Plzni apod.
s návratem nežádoucím. Byla uvězněna ve Waltheimu u Drážďan. Po vypršení trestu ji přemístili do Terezína, kde pracovala jako vězenkyně-ošetřovatelka v Malé pevnosti. Odtud putovala do Ravensbrücku. Ve vězení se zřejmě seznámila s Marií Zápotockou, manželkou jednoho z dalších, již dělnických prezidentů. Po osvobození A. Rypáčková nastoupila zpět
do Všeobecné nemocnice v Praze, a to jako první civilní sestra představená. V nemocnici po odsunu německých sester
a lékařů nastal velký nedostatek personálu. A. Rypáčková vybrala řadu zkušených diplomovaných staničních sester do funkce vrchních sester, organizovala nábor školou připravených pomocných sester a elévek. V nemocnici organizovala řadu kurzů a odborných přednášek pro personál. Týkaly se nejen odborných otázek, ale i odborové činnosti, veřejné práce žen atd. Pomáhala při otevírání nových ošetřovatelských škol např. v Ústí nad Labem, Českých Budějovicích, Písku, Mostě, Táboře, Plzni apod.
Anna Rypáčková věnovala část svého profesionálního života Všeobecné nemocnici. Zde také založila Revoluční odborové hnutí. Byla rovněž velmi aktivní členkou Revolučního národního výboru Prahy, v němž zastupovala sestry.
Činnost SDS se již po válce neobnovila, jeho bývalé představitelky, v čele s předsedkyní Rypáčkovou, dovedly členky pod křídla revolučních odborů. České sestry tím ztratily na 30 let nejen samostatnou profesní organizaci, ale i členství v ICN. V roce 1946 obdržela stipendium Rockeferovy nadace k ročnímu pobytu v USA, kam odjela počátkem 1947. V tomtéž roce byla Mezinárodním červeným křížem vyznamenaná medailí F. Nightingalové. Po návratu domů začala uplatňovat získané zkušenosti: schůze s vrchními sestrami, pracovní a služební řády a další organizační opatření zlepšující práci sester v nemocnici. Ihned po únoru 1948 však vystoupila do popředí její politická orientace a angažovanost. Akčním výborem nemocnice byla již v březnu ustavena ředitelkou ošetřovatelské školy v Ječné ulici za okamžitě propuštěnou R. Tobolářovou. Personál školy se výrazně ztenčil, zůstalo v ní jen několik instruktorek, s nimiž mohla A. Rypáčková počítat. Později byly přijaty další politicky spolehlivé sestry z klinik. Zmizely dospělé žákyně, zdravotnické školy se staly středními školami a přijímaly žákyně ve 14-15 letech. Ošetřovatelská škola se v roce 1949 přestěhovala z Ječné do Belgické ulice
a ztratila internát.
a ztratila internát.
Anna Rypáčková vyvinula velké úsilí o vybudování nového internátu na Karlově náměstí, kde se také vyučovalo ošetřovatelské technice. Výuka teoretických předmětů probíhala ve škole v Belgické ulici, kam se přestěhovala i administrativa školy. Do čela školy byla jmenována učitelka všeobecných předmětů podobně jako v dalších SZŠ
a A. Rypáčková byla jmenována správkyní pro zdravotní předměty a ředitelkou internátu. V internátě organizovala pro žákyně mnoho kulturních akcí. Známé byly např. kulturní pátky, na něž zvala do internátu řadu umělců. Internát vybavila krásnými uměleckými díly. I po únoru 1948 měla Anna dveře na Hrad otevřené, o čemž svědčí např. osobní pozvánka Marie Zápotocké na oficiální přátelskou besedu na neděli 25. září 1955. V roce 1956 ve svých 60 letech dostala titul Zasloužilá školní pracovnice ve zdravotnictví. Pak ještě pracovala v Ústavu hematologie a krevní transfúze a zapojila se do práce ČSČK. A. Rypáčková patří mezi výrazné osobnosti českého ošetřovatelství.
a A. Rypáčková byla jmenována správkyní pro zdravotní předměty a ředitelkou internátu. V internátě organizovala pro žákyně mnoho kulturních akcí. Známé byly např. kulturní pátky, na něž zvala do internátu řadu umělců. Internát vybavila krásnými uměleckými díly. I po únoru 1948 měla Anna dveře na Hrad otevřené, o čemž svědčí např. osobní pozvánka Marie Zápotocké na oficiální přátelskou besedu na neděli 25. září 1955. V roce 1956 ve svých 60 letech dostala titul Zasloužilá školní pracovnice ve zdravotnictví. Pak ještě pracovala v Ústavu hematologie a krevní transfúze a zapojila se do práce ČSČK. A. Rypáčková patří mezi výrazné osobnosti českého ošetřovatelství.
Přehled prvních diplomovaných sester
- Marie Anna Hupková-Honzáková (*1883),
- Emilie Gizela Bártová (* 1885),
- Božena Březinová (+ 1925),
- Vilma Černá (+ 1923),
- Sylva Macharová (1893-1968),
- Anna Marie Šindlerová (*1897),
- Josefa Anděla-Křivánková (1889-1980),
- Marie Anzenbacherová (1898-1970),
- Emilie Ruth Tobolářová (1895-1973),
- Marie Jitka Nápravníková-Pazorková (1897-1987),
- Jarmila Roušarová (1900-1979),
- Jarmila Röslerová-Hennerová (*1899),
- Julie Molnárová (1886-1963),
- Marie Karen Trpišovská (1900-1972),
- Anna Rypáčková (1896-1978),
- Miluše Kapsová (1892-1961).
doc. PhDr. Marta Staňková, CSc.
Narodila se 12. února 1938 v Boskovicích na Moravě. Zdravotnickou školu studovala ve Svitavách a ve zdejší nemocnici
(od roku 1956) pracovala na chirurgickém oddělení. Její schopnost pracovat s mladými lidmi, schopnost předávat jim znalosti a zkušenosti využila zdravotnická škola ve Svitavách v roce 1960, když zde začala pracovat jako odborná učitelka. Ve stejném roce zahájila studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, obor psychologie-péče o nemocné. Dráha vysokoškolské učitelky byla nakonec jejím životním posláním. Před vysokoškolské studenty (mediky i sestry) se poprvé postavila v roce 1968. Tehdy se stala odbornou asistentkou na III. interní katedře Fakulty všeobecného lékařství UK
v Praze a začala úzce spolupracovat s prof. MUDr. Vladimírem Pacovským, DrSc. a doc. MUDr. Jiřím Neuwirthem, CSc.
(od roku 1956) pracovala na chirurgickém oddělení. Její schopnost pracovat s mladými lidmi, schopnost předávat jim znalosti a zkušenosti využila zdravotnická škola ve Svitavách v roce 1960, když zde začala pracovat jako odborná učitelka. Ve stejném roce zahájila studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, obor psychologie-péče o nemocné. Dráha vysokoškolské učitelky byla nakonec jejím životním posláním. Před vysokoškolské studenty (mediky i sestry) se poprvé postavila v roce 1968. Tehdy se stala odbornou asistentkou na III. interní katedře Fakulty všeobecného lékařství UK
v Praze a začala úzce spolupracovat s prof. MUDr. Vladimírem Pacovským, DrSc. a doc. MUDr. Jiřím Neuwirthem, CSc.
Podle jejích vlastních slov bylo právě setkání s těmito dvěma lékaři pro její další profesní dráhu velmi důležité. Byli jí dobrými rádci a také profesionálními vzory. V roce 1988 získala vědeckou hodnost CSc. Díky svému postavení ve vědeckých kruzích dokázala posunout ošetřovatelství, v povědomí zdravotnické i laické veřejnosti, o hodný kus dopředu.
Po sametové revoluci byla v roce 1990 jmenována docentkou Karlovy univerzity, i když návrh na habilitační řízení byl podán již dříve. V tomto roce také souhlasila s nabídkou tehdejšího ministra zdravotnictví prof. MUDr. Pavla Klenera, aby vedla odbor vzdělávání a vědy na Ministerstvu zdravotnictví. Po této cenné zkušenosti se v roce 1993 vrátila na 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy do Ústavu teorie a praxe ošetřovatelství, kde do posledních chvil vzdělávala mladé sestry
v bakalářském a magisterském studiu ošetřovatelství. Po ukončení svého působení na ministerstvu se začala také znovu věnovat své práci v České asociaci sester. V roce 1971 stála u vzniku České společnosti sester a v roce 2000 sledovala její sloučení s Českou asociací sester (ČAS). Její aktivní spolupráce s ČAS spočívala ve zvyšování prestiže ošetřovatelské profese, v upevňování postavení ČAS jako garanta odbornosti. Díky ní se podařilo v České asociaci sester spustit dobrovolnou registraci. Od roku 2001 byla předsedkyní registrační komise ČAS. V posledních měsících svého života dokonce spolupracovala s MZ ČR na vyhlášce, která upravuje registraci nově, podle zákona. Za největší úspěch, který se jí podařil
ve spolupráci s MZ ČR, považovala vydání Koncepce ošetřovatelství v roce 1998, na které pracovala jako členka Rady pro rozvoj ošetřovatelství, tehdejšího poradního orgánu hlavní sestry MZ ČR.
v bakalářském a magisterském studiu ošetřovatelství. Po ukončení svého působení na ministerstvu se začala také znovu věnovat své práci v České asociaci sester. V roce 1971 stála u vzniku České společnosti sester a v roce 2000 sledovala její sloučení s Českou asociací sester (ČAS). Její aktivní spolupráce s ČAS spočívala ve zvyšování prestiže ošetřovatelské profese, v upevňování postavení ČAS jako garanta odbornosti. Díky ní se podařilo v České asociaci sester spustit dobrovolnou registraci. Od roku 2001 byla předsedkyní registrační komise ČAS. V posledních měsících svého života dokonce spolupracovala s MZ ČR na vyhlášce, která upravuje registraci nově, podle zákona. Za největší úspěch, který se jí podařil
ve spolupráci s MZ ČR, považovala vydání Koncepce ošetřovatelství v roce 1998, na které pracovala jako členka Rady pro rozvoj ošetřovatelství, tehdejšího poradního orgánu hlavní sestry MZ ČR.
Byla autorkou 162 publikací v odborných časopisech, 4 učebnic ošetřovatelství a byla spoluautorkou 51 titulů - učebnic, učebních textů a monografií. Působila v redakčních radách časopisů Zdravotnická pracovnice, Onkologická péče
a International Journal of Nursing Practice. Časopis Sestra v průběhu let, kdy byla předsedkyní redakční rady, změnila
do dnešní podoby.
a International Journal of Nursing Practice. Časopis Sestra v průběhu let, kdy byla předsedkyní redakční rady, změnila
do dnešní podoby.
Spolupráce v mezinárodním měřítku byla založena např. na jejím členství ve Workgroups of European Nurse Researches
- WENR (1985-1995), kde reprezentovala Českou společnost sester a dokonce v letech 1991-1994 vykonávala funkci předsedkyně výkonného výboru.
- WENR (1985-1995), kde reprezentovala Českou společnost sester a dokonce v letech 1991-1994 vykonávala funkci předsedkyně výkonného výboru.
Od roku 1991 byla členkou Sigma Theta Tau - Honour Society of Nursing, Fitchburg, USA a od roku 1997 členkou Transcultural Nursing Society, USA. Od roku 1981 spolupracovala také s WHO/EURO, např. na vydání učebních textů pro sestry států Východní Evropy LEMON (Learning Materia of Nursing).
Za svoji práci získala Čestné uznání České společnosti sester, Čestné členství v české lékařské společnosti J. E. Purkyně, Čestnou medaili Univerzity Karlovy k 650. výročí jejího založení, pamětní list děkana 1. lékařské fakulty, získala titul Sestra roku 2001 za celoživotní dílo.
V posledních letech se věnovala zejména přednáškové činnosti na téma individualizovaná ošetřovatelská péče, ošetřovatelský proces, sledování kvality ošetřovatelské péče, vzdělávání sester, výzkum v ošetřovatelství, geriatrické ošetřovatelství apod. nejen na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy, ale působila po celé ČR. Přednášela nejen sestrám
v oblasti zdravotnictví, ale také např. v oblasti sociální péče. Jejím největším koníčkem posledních let však byla historie ošetřovatelství. Shromáždila pozoruhodné množství nejen historických informací, ale také nejrůznějších předmětů, včetně vzácných tisků spojených s ošetřovatelstvím v ČR.
v oblasti zdravotnictví, ale také např. v oblasti sociální péče. Jejím největším koníčkem posledních let však byla historie ošetřovatelství. Shromáždila pozoruhodné množství nejen historických informací, ale také nejrůznějších předmětů, včetně vzácných tisků spojených s ošetřovatelstvím v ČR.
Byla významným pedagogem, vědeckým pracovníkem, zaníceným odborníkem, hlavně dobrým člověkem a přítelkyní.