Teorie_osetrovatelstvi

2.2.5 Medicína v 17. století

2.2.5 Medicína v 17. století
 
  
Proces vymaňování se medicíny z vlivu antické humorální fyziologie v 17. století dále pokračoval. Nesl se ve znamení dalšího rozvoje Paracelsovy iatrochemie a vzniku iatromechaniky, která chápala všechny projevy života ve zdraví
a nemoci jako mechanické úkazy
, které se dají vysvětlit pomocí zákonů fyziky a mechaniky.

Na podkladě této koncepce r. 1628 Wiliam Harvey vypracoval mechanisticko-matematický model velkého krevního oběhu, ve kterém je srdce ústředním hnacím motorem. Prokázal, že všechen život se vyvíjí z vajíčka (omne vivum
ex ovo). Proto se zárodek vytváří teprve pozvolným novotvořením a diferenciací jednotlivých orgánů, což Harvey
nazval epigenesis. Vycházeje z Harveyovy teorie, vznikají pokusy o podávání léků do žíly. První zmínka o vnitro-žilní injekci podané člověku obsahuje kniha Clytimatica nova (Nový způsob klystýrů) Johanna Sigismunda Elsholtza (1623-1688). Elsholtz se již od r. 1661 zabýval pokusy s injekcemi, nejprve na mrtvém lidském těle (mimo jiné na utopenci), potom na psech. Vstřikoval různé tekutiny (např. víno, pivo, roztok opia) do žíly psům, pozoroval jejich chování a tím ověřoval správnost nauky Williama Harveye o krevním oběhu.
 
Později městský lékař ve Vratislavi Matthäus Gottfried Purmann (1648-1721) popsal první injekční podávání,
které Elsholtz prováděl klystýrovou stříkačkou ve spolupráci s plukovníkem chirugie na třech vojácích. První
z nich měl bércový vřed na levé noze. Elsholtz mu nechal otevřít větev bércové žíly a za pomoci malé stříkačky
do ní vstřikoval 30 gramů jitrocelové vody, připravené destilací. U druhého a třetího vojáka využil Elholtz příležitost
pouštění žilou při horečce, případně při kurdějích (skorbutu) a rovněž jim nechal podat destilovanou rostlinnou
vodu.
 
Johann Daniel Major (1634 -1693) byl profesorem lékařství a botaniky v Kielu. V roce 1668 se rovněž rozhodl vstřikovat člověku injekce a jeho přínos pro zavedení této metody je velmi významný. Použil při tom zvláštní
stříbrnou stříkačku
, která mu dovolovala poměrně přesné dávkování injekčního roztoku po 0,6 gramu. Ačkoliv
jistě nebyl prvním lékařem, který podal takovou injekci, obrátil pozornost na tuto metodu svými spisy Prodromus inventae a se chirurgiae infusoriae (Předzvěst mnou objeveného léčení vléváním, z r. 1664) a Chirurgia infusoria (Léčba vléváním, z r. 1667). K podávání injekcí se používala dlouhá stříbrná jehla, připevněná ke koženému měchýři,
v něm byl vstřikovaný roztok. Při aplikaci (obvykle na předloktí) jedna lékařova ruka přidržovala jehlu v ráně, a druhá pozvolným tisknutím měchýře vtlačovala jeho obsah jehlou do žíly. Takovýto primitivní způsob podání musel ovšem pacienta značně poškodit, zejména zanesením choroboplodných zárodků do jeho krve. Různé látky, které se hodí
k injekčnímu podání, rozdělil Major na tišící, ležící, zachovávající a posilující. Podle jeho názoru zodpovídají za zhoubné horečky změněná viskozita a hustota krve, které zadržují pot; chtěl proto nálevem (infusio) tekutin zředit krev, a tím léčit nejen horečku, ale také neštovice a další choroby.
 
V tomto čase začaly také pokusy o transfuzi krve, nejdříve mezi zvířaty a potom ze zvířete na člověka. Mnozí fyziologové se pokoušeli tento objev experimentálně potvrdit. Prováděly se především krevní převody (transfuze) mezi zvířaty, a to v šedesátých letech 17. století v Anglii, Německu, Francii a Itálii. O jejich následcích se spekulovalo takto: když se ovci převede psí krev, stane se ovce kousavou, a naopak, když se psu podá ovčí krev, narostou mu rohy a vlna. První převod krve se zvířete na člověka provedli dva Francouzi, matematik a později osobní lékař krále Jean Baptista Denis (asi 1635 až 1704) a chirurg Paul E. Emmnerez (zemřel 1690) dne 15. června 1667 v Paříži. Patnáctiletému chlapci, který trpěl horečkami, a byl po opakovaném pouštění žilou velmi zesláblý, podali, údajně bez škodlivých následků cizí krev. Pozdější pokusy o transfúzi měly pochopitelně až do začátku 20. století krajně
riskantní charakter a vedly posléze k zákazům jakýchkoli transfuzí.
O transfuzi se potom podrobně diskutovalo jako o možném léčebném výkonu, úspěšně se však realizoval až na počátku 19. století.
 
Italský lékař a fyziolog Santorio Santorio (Sanctuarius, 1561-1636) jako první zavedl měření fyziologických funkcí. Sestrojil mj. rozmanité váhy, teploměry, hydrometry a pulsilogia, které užíval ke svým měřením. Vynalezl teploměr
a zjistil, že organismus ztrácí vodu neviditelným odpařováním plícemi a kůží (perspiratio insensíbilis). Na základě Santoriova objevu ,,neviditelného vypařování” byly později zavedeny různé potní kúry.
 
Do výzkumu se zavedly jednoduché mikroskopy, které umožnily poznání jemných struktur těla a otevřely oblast zkoumání původců chorob. Předpokládá se, že první vznikly v Holandsku okolo r. 1600. Jednoduché mikroskopy jsou malé čočky s krátkou ohniskovou vzdáleností, s nimiž se velmi složitě zachází. Navzdory všem téměř uměleckým konstrukcím převažoval až do poloviny osmnáctého století jednoduchý mikroskop nad složeným. Optický systém složeného mikroskopu sestává ze tří částí: objektiv, čočka pole (sběrná čočka, která se až v osmnáctém století stala součástí okuláru) a okulár. Tento systém se obtížně nastavuje do soustředěné polohy a ruší u něho barevné jevy, vznikající nestejným lomem paprsků.
 
Průkopníkem mikroskopické anatomie byl italský lékař anatom Marcelo Malpighi (1628-1694). Podařilo se mu množství objevů, např. v ledvinách Malpighiho tělíska.

I když se v 17. století zaznamenal vzestup vědeckých poznatků, v lékařské praxi dále převládala koncepce galenismu,
z které pramenily všeobecně používané ,,všeléky” - pouštění žilou, projímadla, klystýry. Kritiku tohoto přístupu
je možné najít i mimo medicíny, např. v dílech herce a dramatika Jean-Baptist Moliera (Zdravý nemocný), který zesměšňoval váženost lékařů na dvoře Ludvíka XIV. Například král Ludvík XIII. dostal od svého dvorního lékaře
v jednom roce 212 klystýrů, 215krát byl léčen projímadlem a 47krát mu pustili žilou. Medicína se stala módní záležitostí. Nemoci krále a jejich léčení osobními lékaři vyvolávaly velkou pozornost a vedly se o nich podrobné záznamy. Především proti králově chuti k jídlu se lékaři pokoušeli podávat projímadla a klystýry. Nejčastěji dostával král tzv. projímavý bujón, jehož podstatou bylo telecí maso, cikorka, šťovík, hlávkový salát a několik koleček citrónu. Tekutina pro klystýry sestávala obvykle z odvaru ibiškového kořene, lístků divizny a lněného semene. Do toho se přidávaly čtyři unce růžové vody a tři unce mandlového oleje. Základem lehčích klystýrů byl odvar z mouky. Klystýry byly až do 19. století často užívány a měly různé formy a složení. Aplikovali je lékaři i lékárníci.
 
Proti koncepci galenismu stála koncepce chemiatrie, kterou založil Paracelsus. K typickým chemiatrickým prostředkům patřily opiáty, železité a rtuťové přípravky a chinidin, který přivezli z Ameriky Španělé. Jeho specifický účinek proti malárii potvrdil také vynikající lékař, Angličan Thomas Sydenham, a tak chinidin splnil ideál paracelsovské medicíny - lék s účinkem speciálně jen na jednu chorobu.

Vychází protimorový spisek Jana Amose Komenského (1592-1670) Zpráva kratičká o morním nakažení z příčin zvláštních v čas přímoří v Lesně polském. Komenský v něm připomíná nutnost vzájemné pomoci obyvatelstva
a navrhuje proto stanovit obyvatelům úkoly v péči o nemocné a při prevenci. Také v některých dalších svých spisech se Komenský zabýval zdravotnickou problematikou. Zejména jeho Informatorium školy mateřské (1628) obsahuje řadu zdravotně výchovných rad pro chůvy a matky malých dětí. Cílem Komenského byla výchova dětí v tělesně
i duševně dokonalé osobnosti. Za velkého nepřítele zdraví dětí a mládeže označuje alkohol a připomíná střízlivost starých Sparťanů. Velkou důležitost přikládá stravě, varuje před mlsností a upřednostňuje prosté a střídmé jídlo,
k pití vodu. Jako obranu před nemocemi doporučuje otužování a tělesnou čistotu, kterou staví na roveň čistotě mravní. Správná životospráva má vést k vývoji osobnosti.