Komunikace

27 Etika charakteru a etika osobnosti v komunikaci

27 Etika charakteru a etika osobnosti v komunikaci
 
 
 
Zasej myšlenku a sklidíš čin,
zasej čin a sklidíš návyk,
zasej návyk a sklidíš charakter,
zasej charakter a sklidíš osud.
(Aristoteles)
 
Charakter (řecký výraz) je morálně psychologická kvalita člověka, resp. souhrn relativně stálých vlastností osobnosti, které tvoří celek a projevují se jako identita a integrita. Určují chování a jednání člověka zevnitř.
 
Životní princip člověka
Chceme-li, aby proud životního principu plynul hladce a utvářel se podle našich představ, je nutno mít v životě úspěch, ale i štěstí. Štěstí je však stav našeho vnitřního světa, stav srdce a vytouženého stavu mysli. S vnějším světem nemá nic společného, přesto, že systém přesvědčení našeho Ega nás o tom neustále přesvědčuje.
Když objevíme naši skutečnou podstatu a poznáme, kdo doopravdy jsme, je to právě naše znalost vlastního Já, která nám umožní naplnit jakýkoliv sen, protože my sami jsme nezměrným potencionálem všeho, co bylo, je a bude.
Naše vědomí má nekonečné možnosti a jeho aspekty jsou čisté vědění a znalost, dokonalá rovnováha, nepřemožitelnost a také jednoduchost, blaženost a nekonečné ticho. Taková je naše podstata, která má charakter čisté a dokonalé potencionality. Tato potencionalita je sama zákonem - principem našeho Bytí (CHOPRA, 1996).
Zákon čisté potencionality je Deepakem Choprou nazýván Zákonem jednoty. Pod nekonečnou rozmanitostí života je v hlubinách skryta jednota jediného, všepronikajícího Ducha. Toto energetické pole je naší podstatou. Mezi námi a jím není žádný rozdíl. Pole čisté potencionality, to je naše vlastní Já.
 
Naším úkolem je naučit se prožívat „vztažnost k vlastnímu Já“. Potom se stane referenčním bodem náš vlastní duch a nikoliv předměty okolního světa. Opakem je „vztažnost k okolnímu světu“, kdy nás ovlivňují nejrůznější situace, lidé a jejich osudy, ale také předměty a věci. Při tomto druhu vztažnosti neustále usilujeme o uznání a přízeň druhých. Reakce okolí určuje naše chování.
 
Okolní svět nás nutí, abychom měli vše pod kontrolou, projevuje se potřebou řídit, získat moc a ovládat druhé. Zevní svět nám nikdy nedá skutečnou moc, ale její iluzi. Při vztažnosti k zevnímu prostředí (světu), je ústředním správcem této iluze naše Ego. Je produktem naší mysli v duálním světě, naší představou, sociální maskou i rolí, kterou jako osobnost ve svém životním dramatu hrajeme. Naše sociální maska potřebuje ke své existenci uznání druhých, neboť ze strachu (z tlaku života) vznikla a ze strachu žije.
 
Při vztažnosti k vlastnímu Já prožíváme svoje pravé Bytí, které nezná strach, chová úctu ke všem bytostem a necítí se nikomu podrobeno. Síla vlastního Já je proto skutečnou silou a pravou mocí. Moc, vycházející z Ega vydrží jen potud, pokud jevy nebo věci přetrvávají. Pokud se situace změní a věci již nemáme, ztratíme i moc. Moc vlastního Já je proti tomu trvalá. Přitahuje lidi i hojnost. Magnetizuje podmínky, situace i lidi a způsobuje, že se okolnosti v našem životě vyvíjejí příznivě. Tato moc je charakteristická potěšením ze vztahů s druhými lidmi a toto potěšení prožívají i ostatní při spojení s námi. Tento stav je nazýván spočinutím ve stavu milosti.
Nefunguje-li něco, nemůžeme hledat příčinu v okolí, ale především v sobě. Chceme-li něco změnit, musíme nejdříve změnit sami sebe, chceme-li ale změnit sebe a žít spokojenost, nikoliv úděl, buďme ochotni změnit svoje vnímání, uvědomění a tím vědomí.
 
Literatura:
CHOPRA, D. 1996. Sedm duchovních zákonů úspěchu. Praha: Pragma, 1996. 108 s. ISBN 80-7205-005-2.
COVEY, S. R. 1994. Sedm návyků vůdčích osobností. Praha: Pragma, 1994. 329 s. ISBN 80-85213-41-9.
HONTZ, C. A., GILL, C. R. 1994. Strukturální neurologie II. Košice: Amicus, 1994. 71 s.
KOUKOLÍK, K., DRTILOVÁ, J. 1996. Vzpoura deprivantů. Praha: Makropulos, 1996. 299 s. ISBN 80-901776-8-9.
 
 
Předchozí
Následující
Operace
Prohlédnout vše