Fyziologie

11.1.3 Tubulární část nefronu

11.1.3 Tubulární část nefronu
 
  
Proximální tubulus
Je místem zpětné resorpce cca 70-80 % vody a osmoticky aktivních látek (sodíku, chloridů, ale i draslíku, vápníku, močoviny aj.). Dochází tak k podstatné redukci objemu primární moči, a to bez ohledu na stav organismu, resp. jeho hydrataci. Vstřebávání je izoosmotické, tzn. že moč vytékající z proximálního tubulu je v podstatě izotonická s krevní plasmou.
Dále se zde specificky vstřebávají některé látky. Zejména se zde zcela vstřebává glukóza – buňky jsou schopny zpětně vstřebat glukózu cca do její koncentrace v plasmě 10 mmol/l. Přesáhne-li plasmatická koncentrace tuto hodnotu (tzv. renální práh), proniká cukr do definitivní moči, protože dále se již vstřebat glukóza nemůže. To je případ zvýšené glykémie u cukrovky. Podobně se v proximálním tubulu vstřebávají i aminokyseliny a bikarbonát. V proximálním tubulu se zpět vstřebává i malé množství peptidů a bílkovin, které do primární moči proniklo glomerulem.
Vstřebávání některých z těchto látek se děje specifickými přenašeči. Některé z těchto dějů vyžadují energii, proto buňky mají četné mitochondrie a jejich povrch je zvýšen mikroklky.
 
Henleova klička
Henleova klička je součástí protiproudového mechanismu, který přispívá k vytvoření koncentračního gradientu ve dřeni ledvin. Klička má sestupné a vzestupné raménko, účinnost kličky je tím větší, čím hlouběji do dřeně zasahuje.
Do tenkého segmentu Henleovy kličky přitéká izotonická tekutina z proximálního tubulu. V tomto segmentu se volně vstřebává voda. Naopak tlustý segment kličky, který je v její vzestupné části, je pro vodu nepropustný, ale je schopen velmi intenzivní resorpce sodíku. Znamená to, že ze vzestupného segmentu kličky vytéká hypotonická tekutina, což společně se vznikem osmotického gradientu v dřeni ledvin, který stoupá směrem od kůry dovnitř dřeně, je nezbytný předpoklad pro regulaci finálního objemu moči.
 
Distální tubulus
Nachází se opět v kůře a vtéká do něj hypotonická tekutina ze vzestupného raménka Henleovy kličky. Vstřebávají se zde minerály, močovina, voda a na jeho konci zbývá již jen 5 % objemu původní primární moči (stále však ještě cca 10 litrů). Vstřebávání sodíku je zde ovšem ovlivněno hormonálně, a to aldosteronem (zvyšuje zpětné vstřebávání sodíku a zvyšuje vylučování draslíku) a atriálním natriuretickým faktorem, který vylučování sodíku zvyšuje. Hospodaření se sodíkem, draslíkem a tudíž i vodou je tak ovlivněno i systémovým stavem organismu a jeho potřebami. Konečná část DT vede do sběracího kanálku.
 
Sběrací kanálek
Tento kanálek směřuje z kůry dření na vrchol ledvinové papily. Prochází dření, jejíž osmolarita se směrem do hloubky stále zvyšuje. Protože do sběracího kanálku vtéká moč hypotonická, naředěná, průtok hypertonickou dření znamená, že voda z moči se bude vstřebávat do dřeně a moč se bude zahušťovat až na velmi koncentrovanou. Předpokladem tohoto děje ovšem je, že kromě vytvoření onoho gradientu je stěna (buňky) kanálku propustná pro vodu. Tuto propustnost zajišťuje molekula akvaporin. Je-li přítomna, voda prostupuje, není-li přítomna, voda zůstává v kanálku. Množství akvaporinu v buňkách je přitom regulováno antidiuretickým hormonem (ADH, vazopresinem) z hypothalamu-neurohypofýzy. Je-li ADH přítomen, tvoří se akvaporin, voda se vstřebává, moč se zahušťuje. Není-li přítomen, voda se nevstřebává, zůstává v kanálcích, a proto výsledná moč je velmi zahuštěna.
Vylučování ADH je řízeno potřebami organismu, a to osmolaritou vnitřního prostředí. Vyšší osmolarita (málo vody, hodně solí) stimuluje ADH a ledviny proto vodu (bez solí, tzv. čistou) vstřebávají zpět a osmolaritu snižují (naředí). Naopak při nižší osmolaritě (hodně vody, málo solí) se ADH netvoří a nadbytečná čistá voda odchází do moči, moč je velmi naředěná.
 
Koncentrační a zřeďovací (diluční) schopnost ledvin
Uvedené mechanismy jsou podstatou uvedených schopností ledvin, které jsou nezbytné pro regulaci vnitřního prostředí.
Předchozí
Následující
Operace
Prohlédnout vše