Multikulturní ošetřovatelství
3.2.3 Neasistovaná alternativní a augmentativní komunikace
3.2.3 Neasistovaná alternativní a augmentativní komunikace
- Mimika
Mimika je považována za jeden z nejdůležitějších komunikačních systémů. Mimika slouží nejen k udržování výrazu tváře, ale je důležitá při artikulaci řeči, zpěvu, příjmu potravy (Konečný et al., 2009). Tvář je nejdůležitějším nonverbálním komunikačním prostředkem, který prostřednictvím mimických svalů umožňuje téměř tisíc výrazů (Zacharová, 2008). Oční kontakt mezi sestrou a nemluvícím pacientem, při kterém je sestra schopna „dešifrovat“ jeho vzkaz (výraz úlevy, bolesti, potvrzení správné interpretace). Zde má své místo mrkání, kývání hlavou. Při této metodě je nutné dotazy směřovat jednotlivě, výstižně, krátce, tedy nejlépe jednoslovně. Metoda je snadno použitelná, pokud nedošlo k poruše kognitivních funkcí. Neměli bychom zapomínat na zpětnou vazbu, což znamená ujištění, že jsme byli pochopeni (Finke, Light, Kitko, 2008).
Pamatujme
Pevný a dlouhý zrakový kontakt (přes šest vteřin) může být nepříjemný, proto se doporučuje zaměřit se na čelo pacienta a představit si takzvané třetí oko. Pacient pak udrží zrakový kontakt a nemá pocit upřeného pohledu do očí z naší strany.
Obr. č. 28.: Třetí oko
Zdroj: http://magickristyna.blog.cz
Důležitost očního kontaktu je významná i při komunikaci s jedinci se sluchovým postižením, protože zrak se při ztrátě sluchu pro ně stává kompenzačním mechanismem. Oči nejsou jen důležitým prostředkem pro navázání kontaktu (vidím pacienta, vidím bytost, vnímám člověka), jsou zejména projevem zájmu (Škochová, 2008).
Podle anonymního dotazníku zaměřeného na komunikaci s tracheostomovaným pacientem, kde prvotní komunikací mezi sestrami a pacientem bývá odezírání ze rtů, vyplynulo, že pacienti preferovali oční kontakt jako hlavní signál zájmu v počátcích hendikepu (až v 65 %). Na druhou stranu z průzkumu konaného ve FN Motol na 26 odděleních s péči o tracheostomované pacienty vyplynulo, že sestry vnímají komunikaci kritičtěji než pacienti (Stodolová, Veličová 2011). Všeobecné sestry nerozuměli pacientům. Tato bariéra může být jednou z nedostatku zájmu o nemocného, kterému prostě „jen“ nerozumíme. Mimiku je možné rozdělit na projevy etnické, vlastní určité kultuře, a etogramy - chování společné všem lidem (například pláč a úsměv). Etogramy mají transkulturní platnost. Některé neverbální projevy jsou však různými kulturami vnímány odlišně. Oční kontakt, který pro nás znamená projev sympatie, je pro Afričany a Asiaty projevem neúcty a nadřazenosti. Pro Japonce může být dokonce až nepříjemný. Naopak Arabové vnímají citlivě právě nedostatek očního kontaktu. U Asiatů zase příjemný úsměv vyvolává výraz nejistoty, omluvy a rozpaků (Kutnohorská, 2006). Je však nutné brát v úvahu nejen transkulturní rozdíly, ale i poruchy citlivosti periferních nervů. Pacienti s Parkinsonovou nemocí mají vlivem globální hypotonie narušenou mimiku. Vlivem hypomimie mají omezenou schopnost smát se i mračit, proto působí jejich výraz obličeje jako lhostejný, úzkostný nebo nepřátelský. To vše ovlivňuje nonverbální vyjadřování emocí. Také chorea ovlivňuje gestikulaci, pohyby hlavy a další gesta, čímž narušuje samotnou neverbální komunikaci (Zamišková, Ressner, Dlouhá, Šigutová, 2010).
- Haptika
Tak například pohled, poklep a pohmat je součástí spousty vyšetření v ošetřovatelské péči. Objetí známé z dětství v nás vyvolává pocity bezpečí a jistoty (Kutnohorská, 2006). Hmatem, druhým nejcitlivějším lidským smyslem, jsme schopni sdělit spoustu informací a pocitů. Haptika je součástí i konceptu bazální stimulace. Doteky stimulují orientaci pacientů hluchoslepých (Jakubíková, Fertaľová, Kapová, 2009).
V multikulturním ošetřovatelství však panují různé zvyklosti použití doteků. U Rusů je objetí tradičním projevem přátelství, naopak v islámském světě jsou doteky žen na veřejnosti téměř nemyslitelné. V Evropě obecně platí, že severské státy jsou k objetí a dotykům chladnější, naopak jižní národy jsou vstřícnější (Kutnohorská, 2006).
- Psaní do dlaně - Lormova abeceda
Dalším alternativním prostředkem komunikace použitelným, především u neslyšících, je psaní hůlkovým písmen ukazováčkem na dlaň. V dorozumívání s neslyšícími je rovněž popsána prstová abeceda, která využívá různých pozic prstů a dlaně (doprovázená posunkováním). Nelze opomenout vlastní komunikační prostředek pro neslyšící, kterým je znaková řeč (Jakubíková, Fertaľová, Kapová, 2009).
Obr. č. 29: Lormova abeceda