Obecna_a_vyvojova_psychologie
1.3.3 Lokalizace
1.3.3 Lokalizace
Abychom mohli určit, kde se objekty v prostoru nacházejí, musíme nejprve odlišit jeden od druhého a od jejich pozadí. Teprve poté je percepční systém schopen určit polohu objektu v trojrozměrném světě, včetně jeho vzdálenosti od nás a směru jeho pohybu. Musí tedy probíhat tři procesy:
- odlišování objektů
- vnímání vzdálenosti objektů (od nás od sebe navzájem)
- vnímání pohybu objektů.
Odlišování objektů
Obraz, který je promítán na sítnici, je v podstatě mozaikou vln různých délek. Senzorický systém tento obraz převede do mozaiky vzruchů. Percepční systém tuto mozaiku uspořádá do vjemu určitých objektů, které jsou odlišeny od pozadí.
Tyto procesy zkoumala především Gestalt-Psychologie (tvarová psychologie; podle německého Gestalt = tvar). Gestaltismus zdůraznil význam vnímání celých objektů či tvarů a předložil řadu principů, podle nichž dochází ke vjemu těchto celků. Tyto celky bývají označovány jako Gestalty, figury nebo objekty.
Základní principy organizace se týkají figury a pozadí a sdružování objektů.
Pokud se podnětové pole skládá ze dvou zřetelně odlišitelných oblastí, máme tendenci soustředit se na jednu z nich a vnímat ji jako tzv. figuru (objekt). Druhá oblast vystupuje jako jejich pozadí. Figuru vnímáme zřetelněji než pozadí a máme pocit, že se nachází před pozadím. Tato organizace vnímání je však reverzibilní – to, co v jednom okamžiku vystupuje jako figura, se může v následujícím okamžiku stát pozadím.
Vnímáme nejen objekty vzhledem k jejich pozadí, ale i jejich vzájemné vztahy a sounáležitost, tzv. sdružování. I jednoduché vzory přímek nebo bodů se nám při vnímání určitým způsobem seskupují. Vždy přitom můžeme vnímat pouze jeden směr uspořádání a občas se stane, že se spontánně zaměříme na jiné uspořádání.
Základními principy sdružování objektů jsou tyto:
Obrázek 6 Základní principy sdružování objektů (popis v textu).
Zdroj: Autor
Například druhý obrázek vnímáme jako dvě sady úseček – a) delších a štíhlejších a b) kratších a silnějších, nebo poslední obrázek vnímáme jako dva objekty – obdélník a kruh.
Vnímání vzdálenosti
Druhým úkolem percepčního systému je určení vzdálenosti těchto objektů. Podle čeho usuzujeme na vzdálenost objektu? Přestože se může vnímání vzdálenosti objektu jevit jako jednoduchá záležitost, jde o pozoruhodnou schopnost umožněnou fyzikálními vlastnostmi očí.
Vnímání hloubky (3D)
Sítnice, která je podkladem našeho vidění, je dvojrozměrnou strukturou. To znamená, že obraz na sítnici je plochý a nemá hloubku. Jak je možné dospět z 2D zobrazení objektu na sítnici ke 3D vjemu objektu? Pro odhadování vzdálenosti v trojdimenzionálním prostoru musíme využívat dvojrozměrné vjemy nebo vodítka pro vnímání hloubky. Tato vodítka se při odhadování vzdálenosti různým způsobem kombinují. Mohou být rozdělena na monokulární a binokulární v souvislosti s tím, zda jsou vnímána jedním okem nebo oběma očima.
Monokulární vodítka: relativní velikost, překrývání, výška umístění v rovině, stínování a stíny, lineární perspektiva (kolejnice) a gradient textury (stromy) a paralaxa pohybu (čím blíže je objekt při jízdě vlakem, tím rychleji se pohybuje).
Binokulární vodítka: binokulární paralaxa (skutečný rozdíl ve vzdálenosti objektů) a binokulární disparita (rozdíl na sítnicích) – například pohled na prst z různé vzdálenosti.
Vnímání pohybu
Třetím problémem, který souvisí s lokalizací objektu, je vnímání jeho pohybu. Které faktory zde vstupují do hry? Co je příčinou vnímání pohybu? Dalo by se předpokládat, že vnímáme pohyb objektu v souvislosti s tím, jak se pohybuje jeho obraz po sítnici. Toto vysvětlení je však zjednodušující, neboť můžeme vnímat pohyb, i když se po sítnici nic nepohybuje. Například záblesk světla ve tmě následovaný po několika milisekundách zábleskem jiného světla v blízkosti prvního vede k dojmu, jako by se světlo pohybovalo z jednoho místo na druhé. Film je v podstatě tvořen řadou fotografií, z nichž se každá poněkud liší od předcházející. Jednotlivé obrazy jsou na plátno promítány v rychlém sledu a mezi nimi je interval tmy.
Jiným příkladem je tzv. autokinetický efekt: V úplně tmavé místnosti rozsvěcujeme a zhasínáme světlo na stejném místě. Ačkoliv se v tomto případě světlo vůbec nepohybuje, je výsledkem nicméně dojem pohybu světla.
Je ovšem jasné, že naše zraková soustava vnímá rovněž skutečný pohyb objektu. Skutečný pohyb detekujeme pomocí dvou zdrojů informací:
- detekce změny polohy podnětu na sítnici
- změna polohy hlavy nebo oka při zachování polohy podnětu na sítnici.