Obecna_a_vyvojova_psychologie
1.3.6 Pozornost
1.3.6 Pozornost
Výklad o lokalizaci a rozpoznávání předpokládá pozornost. Pozornost je definována jako schopnost vybírat určité informace pro následné zpracování a opomíjet informace jiné. Pro stanovení směru pohybu letadla se musíme zaměřit na jeho dráhu pohybu. Chceme-li poznat určitý podnět, musíme se nejprve zaměřit na jeho tvar a barvu, případně určitou část.
Pozornost je úzce spojena s výběrovostí vnímání. Po většinu času jsme totiž doslova bombardováni tolika podněty, že nejsme schopni vnímat všechny. Zkuste teď na chvíli přestat číst, zavřete oči a zaměřte se na různé podněty, které na vás právě teď působí. Netlačí vás například bota? Jaké zvuky slyšíte za oknem? Jaké vůně cítíte? Pravděpodobně jste si tyto podněty před chvílí neuvědomovali, protože jste je nevybrali pro vnímání. Proces, jehož prostřednictvím vybíráme podněty, se nazývá selektivní pozornost.
Selektivní pozorování a poslouchání
Jakým způsobem zaměřujeme svoji pozornost na předmět našeho zájmu? Nejjednodušším způsobem je fyzikální nasměrování senzorických receptorů na tyto objekty. V případě zraku to znamená zachytit předmět zájmu na nejcitlivější místo na sítnici.
Studie zabývající se zrakovou pozorností často zkoumají pokusnou osobu, která se dívá na obraz nebo scénu. Pokud zaznamenáváme pohyby očí této pokusné osoby, zjišťujeme, že oči jsou v neustálém pohybu, prohledávají okolí. Stejně jako u čtení se při prohledávání okolí nejedná o plynulý pohyb, ale spíše o řadu postupných fixací. K zaznamenávání očních pohybů se používá řada technik. Nejjednodušší z nich je monitorování očí pomocí televizní kamery. Signál kamery se zpracuje tak, že na obrazovce je současně zobrazen pozorovaný předmět a bod ukazující, kam je oko právě zaměřeno. Tak může být určen bod pozorované scény, na který je v každém okamžiku oko fixováno.
Oční pohyby při sledování okolí zajišťují, že různé části obrazu objektu budou vnímány v oblasti žluté skvrny a že budou zaznamenány všechny detaily objektu. Body, na které jsou oči fixovány, nejsou ani pravidelně rozloženy, ani nejsou náhodné. Mají tendenci být rozmístěny na těch místech obrazu, která poskytují nejvíce informací, tedy na místech, kde se nacházejí podstatné rysy. Například při pozorování fotografie obličeje se většina fixací odehrává v oblasti očí, nosu a úst.
V případě sluchu se fyzické nasměrování receptorů děje otáčením hlavy. Tento mechanismus je však v mnoha situacích málo užitečný. Vezměme v úvahu například hlučný večírek. Slyšíme současně mnoho hlasů, přičemž jejich zdroje nejsou od sebe tak vzdálené, abychom prostým nasměrováním uší mohli sledovat jednu linii konversace. Jsme však schopni selektivně vnímat pomocí čistě psychických prostředků hovor, který nás zajímá. Výzkumem tohoto efektu koktejlové party bylo zjištěno, že ze sdělení, na něž nezaměřujeme svoji pozornost, si pamatujeme jen málo. Obvyklým pokusem užívaným v tomto typu výzkumů je situace, kdy jsou pokusné osobě nasazena sluchátka a je jí do každého ucha pouštěno jiné sdělení. Například E. Cherry pouštěl do každého ucha zkoumaných osob jiné informace. Začátek i konec pouštěných informací vždy představovaly určité anglické věty. Informace z jednoho sluchátka (například pravého) měly pokusné osoby opakovat nahlas. Ukázalo se, že za této situace si pokusné osoby pamatovaly jen velmi málo informací, které jim byly pouštěné do druhého ucha. Pamatovaly si pouze, šlo-li o hlas nebo nějaký šum. Šlo-li o hlas, pamatovaly si ještě, byl-li to hlas mužský nebo ženský. Takřka nic více si pokusné osoby nebyly schopné vybavit. Ani to, že Cherry v určitém okamžiku přešel z angličtiny na němčinu, nebo že začal věty pouštět pozpátku. Nebyly si schopné vybavit vůbec žádné slovo – a to ani tehdy, když bylo určité slovo opakováno v druhém sluchátku stále dokola.