Obecna_a_vyvojova_psychologie
2.6.2 Střední věk
2.6.2 Střední věk
Při chronologickém členění se středním věkem rozumí období mezi 40. a 65. rokem života. Ale střední věk může být definován i kontextem. Pak je tento věk věkem, kdy
- má člověk zpravidla již velké děti
- začínají mu umírat rodiče
- mladší lidé nemají tendenci mu spontánně tykat a
- na hřbitově přibývá počet lidí, které dobře znal.
Fyzický vývoj a reprodukční a sexuální kapacita
I přes začínající potíže se zdravím pokládá většina lidí střední věk za nejlepší období svého života. Lidé jsou v tomto období zpravidla v dobrém psychickém i fyzickém stavu, jsou zpravidla na vrcholu své profesní kariéry, vydělávají nejvíce peněz a – protože již mají velké děti –, jsou na tom zpravidla sami finančně poměrně dobře.
Ve středním věku postupně ubývá celkové tělesné energie (asi o 10 % oproti vrcholu ve 20. letech), tato změna však zpravidla není vůbec důležitá, neboť jen málokterý člověk ve středním věku vynakládá svoji energii zplna.
Vážným problémem je úbytek pohybu a sedavý způsob života. Ten vysoce koreluje s úmrtím v důsledku srdečního infarktu.
Klimakterium a menopauza
Jako klimakterium je označováno asi 2 až 5 let trvající období, během něhož ženské tělo prodělává řadu fyziologických změn, které ústí v menopausu. Během klimakteria dochází k omezování produkce ženského hormonu estrogenu. V důsledku toho mají ženy nepravidelný menstruační cyklus a krvácejí méně, nebo více než v předcházejících obdobích.
Biologicky znamená menopausa ukončení dlouhodobé etapy ovulace, menstruování a s nimi spojené schopnosti mít dítě. Menopausa nastala – podle běžné definice – 1 rok po poslední menstruaci. Zpravidla k ní dochází v období mezi 45. a 55. rokem, v průměru v 51. roce. Některé ženy však začínají pociťovat menstruační změny již ve třiceti, jiné naopak až po šedesáti letech.
Některé ženy navíc prodělávají i další fyziologické změny. Patří k nim například návaly horka (náhlé pocity horka, které prochází celým tělem), zeslabování děložní sliznice, dysfunkce močového ústrojí.
Dvojí standard stárnutí
Ačkoliv jsou v souvislosti se stárnutím vystaveny obě pohlaví značnému stresu, dotýká se stárnutí v tomto věku zpravidla více žen než mužů. Šedivé vlasy a vrásčitá tvář jsou pokládány za atraktivní u mužů, svědčí o zkušenostech a zralosti; avšak u žen jsou pokládány za neklamné příznaky toho, že je žena již za zenitem. V kultuře, v níž se chápe mládí obecně za jakýsi normál a stáří za odchylku, anomálii, je tak nicméně udržován dvojí standard, dvojí míra, která měří jinak mužům a jinak ženám. Ideální ženský vzhled je vzhled mladé dívky, z níž vyzařují něžnost, slabost a zranitelnost. S tím, jak ztrácí žena tyto rysy, ztrácí v očích mužů i svoji hodnotu coby potenciální romantická nebo sexuální partnerka.
U obou pohlaví se s věkem snižuje pravděpodobnost, že si najdou zaměstnání; tato nespravedlnost však opět více postihuje ženy než muže ve středním věku.
Tento dvojí standard se však uplatňuje i v samotném vztahu lidí v tomto věku. Například výzkumy heterosexuálních párů ve středním věku dospívají k závěru, že tělesné změny, k nimž v tomto věku dochází, ovlivňují více negativně sexuální reakce mužů na jejich ženy než je tomu naopak.
Duševní vývoj
Inteligence
Po mnoho let se psychologové snažili zjistit, zda se inteligence během dospělosti mění. K měření inteligence se přitom standardně používají klasické psychometrické testy.
V těchto studiích se ukazovalo, že při užití transversálního projektu (tj. projektu, kdy jsou současně testováni lidé různých věkových kategorií) dosahují mladí lidé lepších výsledků než lidé ve středním věku a lidé staří. Kritici tohoto přístupu však upozorňují na to, že tyto rozdíly mohou být vysvětlitelné spíše vlivem „historie“ spojené s jednotlivými věkovými skupinami. Průměrná inteligence celých věkových kohort a národů nepravidelně kolísá. Je například známo, že v USA dosahují dnes lidé výkony v průměru o jednu standardní odchylku vyšší, než dosahovali stejně staří lidé před padesáti lety. Jde patrně o vlivy masového školení, TV, médií atd. Při použití stejných testů jsou tedy starší lidé systematicky znevýhodňováni.
Oproti tomu longitudinální studie, v nichž jsou titíž lidé testováni opakovaně během let, ukazují, že se inteligence zvyšuje přinejmenším do 50. let. Nicméně i tyto studie mají svá metodologická úskalí, k nimž patří zejména vliv testování: Při opakovaném testování se lidé cítí v situaci testování jistěji a navíc si mohou pamatovat některé úkoly z předešlých dob, případně se mohou začít věnovat testům IQ ve svém volném čase atp. Výkony pak nemusí vypovídat o schopnostech, ale o motivaci a o výsledcích učení.
Navíc je samotná „inteligence“ složitý konstrukt, o jehož vymezení se stále vedou spory. Z hlediska vývoje je důležité rozlišení, jež zavedl R.B. Cattell (1965). Tento autor rozlišuje dva typy inteligence – fluidní a vykrystalizovanou.
- Fluidní inteligence je schopností aplikovat určité intelektové operace v nových situacích. Těmito operacemi jsou zejména postřehování souvislostí, utváření pojmů, usuzování a abstrahování. Tento typ inteligence je patrně závislý především na stupni vývoje a zralosti nervové soustavy a nezávislý na výsledcích předchozího učení, vzdělání a kultury.
- Vykrystalizovaná inteligence je naopak schopností vybavit si a aplikovat osvojené informace. Je tedy závislá především na vzdělání a na kulturním zázemí jedince a měří se například testy slovní zásoby, všeobecného rozhledu a zjišťováním reakcí na různé sociální situace a dilemata. Representuje tedy vědomosti a zkušenosti získané v průběhu života.
Fluidní informace vyžaduje schopnost práce s novými informacemi; vykrystalizovaná inteligence závisí na využití uchované informace (LTM) a na stupni zautomatizování procesů zpracovávání informací (pozornost) při složitých úkolech, jakým je například čtení s porozuměním. Výsledky výzkumů vedou ke zjištění, že fluidní inteligence se začíná – podobně jako řada biologicky podmíněných jevů – zhoršovat, avšak vykrystalizovaná inteligence se stále zvyšuje a začíná ubývat až kolem 65. roku života.
Myšlení
Dospělí lidé mají sklon přemýšlet integrativním způsobem. Zejména lidi ve středním věku mají tendence integrovat vše, co vidí, slyší a čtou vzhledem k tomu, jaký to má pro ně osobní a psychologický význam. Nepřijímají nekriticky vše, co slyší nebo čtou, ale filtrují to sítem vlastních zkušeností a vědomostí. To samozřejmě má řadu důsledků pro jejich interpretace událostí.
V jednom výzkumu tak byla například skupinám studentů a dospělých jedinců přečtena bajka o vlkovi, kterému uvízla v krku kost. Vlk poprosil o pomoc jeřábka a přislíbil mu za ní odměnu. Jeřábek, aby kost v krku uvolnil, musel vstrčit vlkovi do chřtánu svoji hlavu. Když kost uvolnil a žádal od vlka odměnu, odpověděl mu vlk, že si ji již vybral – jeho odměnou je, že ho nechal naživu.
Obě skupiny pokusných osob si pamatovaly velmi dobře detaily příběhu, avšak jejich shrnutí byla velmi odlišná. Studenti se ve svém shrnutí zpravidla omezili na informace z textu, zatímco starší lidé dovozovali v souladu se svými životními zkušenostmi rozmanité sociální a etické implikace.
V jiné podobné studii, do níž byli rovněž zařazeni dospělí ve středním věku, se ukázalo, že přemýšlejí o příběhu na dvou úrovních současně. Integrovali informace z textu (1. úroveň) s psychologickými a metafyzickými významy, jež měl příběh pro ně osobně (2. úroveň).
Tato schopnost integrativního myšlení umožňuje často lidem až po dosažení středního věku vyrovnat se s rozmanitými nepříznivými životními událostmi, které je tížily v mladším věku a pro něž měli pouze určité úzké interpretace – bez nadhledu a životní moudrosti. Jsou to často právě lidé ve středním věku, kdo vytváří inspirující mýty a legendy a kdo přetváří pravdu o lidském údělu do symbolů, ke kterým se obracejí mladší generaci v hledání odpovědí na vlastní tíživé otázky. Člověk zřejmě musí být schopen integrativního myšlení, než se může stát morálním a spirituálním vůdcem. A je to zřejmě především tato schopnost a rovněž tendence zabývat se reálnými, praktickými problémy, která staví lidi ve středním věku do vedoucích rolí ve společnosti.
Osobnost
Krize středního věku
Ve středním věku často dochází ke změnám osobnosti a životního stylu, často označovaným jako krize středního věku. Tento termín razil v 60. letech psychoanalytik Elliott Jaques. Postupem doby se stal jakýmsi obecným označením pro změny, k nimž v tomto období dochází – od depresí přes milostné aféry až ke změnám povolání.
Podle E. Jaquese (1967) je příčinou této krize vědomí smrtelnosti. První polovina života je ukončena, úkoly dospělosti jsou větším dílem splněny. Většina lidí utvořila rodinu a zplodila děti a nyní přestává mít povinnosti související s jejich výchovou. V zaměstnání si vybudovali určitou pozici a nějak přijali své společenské postavení a svojí ekonomickou situaci. Stali se nezávislí na rodičích, kteří se nyní naopak začínají často obracet s prosbou o radu a pomoc na ně. Jsou na vrcholu a současně si uvědomují, že se jejich čas krátí, již vidí na druhý břeh. Začínají bilancovat, uvědomují si, že nedosáhli ani zdaleka všeho, o čem snili, občas i to, že neobstáli před svými vlastními ideály a standardy, že jim některé splněné sny nepřinesly uspokojení a štěstí, které slibovaly atp.
Toto vědomí však nemusí nutně být traumatizující. Někteří autoři hovoří proto spíše o jakémsi „přechodu“ (transition) či posunu. Člověk se stávat jedincem s hlubším uvědomováním si sebe a druhých lidí; s větší silou a odvahou; s větší schopností pro lásku a životní radosti; moudřejší.
Čtyři adaptace středního věku
R. Peck (1955) navázal na Eriksona. Podle jeho názoru je pro zdravý emocionální vývoj ve středním věku nutné dosažení čtyř změn, jimiž jsou:
- Cenění si moudrosti vs cenění si tělesných sil. Moudrost, již definuje jako schopnost uskutečnění nejlepších voleb, závisí na životních zkušenostech a na příležitostech v širokém poli vztahů a situací. Někdy mezi koncem 30. a začátkem 40. let dospívá většina emocionálně zralých lidí k závěru, že jejich moudrost více než vykompenzuje ubývající tělesné síly a mladistvý vzhled.
- Socializace vs sexualizace interpersonálních vztahů. Lidé redefinují muže a ženy ve svých životech, cení si jich více coby individualit, přátel, spolupracovníků atp., než coby potenciálních sexuálních objektů. Mohou tak lépe ocenit jedinečnost osobnosti druhých a dosáhnout větší hloubky porozumění.
- Emocionální flexibilita vs emocionální „chudnutí“. Ve středním věku se zdá být jednou z klíčových schopností schopnost přesunu emocí z jednoho člověka na druhého a z jedné aktivity na druhou. Střední věk je obdobím, kdy začínají umírat rodiče, někdy i manželé a přátelé, a kdy děti dospívají a stávají se nezávislé. V důsledku fyzických omezení může rovněž vyvstat nutnost změnit své oblíbené aktivity.
- Mentální flexibilita vs mentální rigidita. Ve středním věku si již člověk vypracoval řadu odpovědí na životní otázky. Flexibilní lidé využívají své zkušenosti a své odpovědi chápou stále jako provizorní pomůcky k řešení nových problémů. Rigidní lidé své odpovědi chápou jako definitivní, nehledají a neptají se.