Obecna_a_vyvojova_psychologie
3.1.2 Carl Gustav Jung – analytická psychologie
3.1.2 Carl Gustav Jung – analytická psychologie
Stručný životopis
Carl Gustav Jung se narodil v roce 1875 v Kesswilu v severošvýcarském kantonu Thurgau. Vystudoval medicínu se specializací na psychiatrii. Po přečtení Freudova Výkladu snů začal udržovat s Freudem pravidelnou korespondenci, která později přešla v intensivní přátelský vztah. V roce 1910 byl Jung zvolen prvním presidentem Mezinárodní psychoanalytické asociace. V roce 1913 však skončil jejich vztah krizí. Jung následně odstoupil ze svého místa presidenta Mezinárodní psychoanalytické asociace a současně ukončil své členství v této asociaci. Svoje vlastní pojetí v tomto roce označil jako analytickou psychologii. Freud se s Jungem poté již nikdy v životě nesetkali.
Jung po rozchodu prošel hlubokou osobní krizí, kdy po čtyři roky byl na pokraji normality a abnormality, posedlý zkoumáním vlastních snů a fantasií. Později těmto čtyřem létům připisoval zásadní význam pro své pochopení nevědomých procesů. Zemřel v roce 1961 ve věku 86 let.
Doporučená četba
C. G. Jung: Analytická psychologie. Její teorie a praxe. Praha: Academia 1993.
Pojetí psychiky
Psychologie je podle Junga v první řadě vědou o vědomí. Na druhém místě je vědou o produktech toho, co nazýváme nevědomá psýché, nevědomí. Nevědomá psýché, která je zcela neznámé povahy, je však vždy poznávána vědomím a je vyjadřována v termínech vědomí. Z produktů, které nevědomí vytváří, si o něm můžeme učinit určité představy. Musíme přitom ale být velmi opatrní, neboť skutečnost se může značně lišit od představ, které si o něm utváří naše vědomí. Utváření si představ o našem nitru je podobné utváření si představ o vnějším světě; ani zde (jak jsme viděli v kapitole o vnímání) produkty našeho vědomí nezobrazují věrně realitu (barvy, vůně, teplota jsou produkty našeho vědomí, nikoli vlastnostmi objektů).
Jung připodobňuje psychiku osvětlené kouli. Zvnějšku je tato koule světlá, sama vyzařuje či odráží světelné paprsky, uvnitř je však tmavá, nepřístupná. Prvních osm vrstev v tomto modelu je vědomých, poslední dvě jsou nevědomé.
Obrázek 18 Pojetí psychiky u C. Junga.
Podle: Jung, C. G. (1993). Analytická psychologie. Její teorie a praxe. Praha: Academia.
Vědomí a ego
Podle Junga nemůže být nic vědomé bez já, k němuž se to vztahuje. Jestliže není něco ve vztahu k našemu já, pak to není vědomé. Proto definuje Jung vědomí jako vztah psychických faktů k já. Ego je ohniskem vědomého života. Sestává ze všech komponent, jako jsou například vjemy, myšlenky, vzpomínky a emoce, které dávají pocit kontinuity a identity v čase.
Funkce vědomí
Jung rozlišuje celkem osm funkcí vědomí. První čtyři, které jsou nejblíže vnějšímu světu, označuje jako ektopsychické. Další čtyři, které jsou umístěny dovnitř, označuje jako endopsychické. Do těch vstupují stále více prvky z nevědomí.
Ektopsychické funkce vědomí zajišťují kontakt s vnějším světem. Jsou proto veskrze kognitivní povahy.
- Vnímání nám říká, že něco je; neříká však „co to je, co je“.
- Myšlení je funkce, která dává věci jméno, říká co věc je. Připojuje pojem a úsudek.
- Cítění nás informuje pomocí svých citových odstínů o hodnotách věcí, o tom, jaká věc je.
- Intuice je jakousi nevědomou formou vnímání, která nám říká, co bylo nebo co bude.
Já, ke kterému se váží ektopsychické funkce, je pouze kouskem vědomí, který pluje na oceánu temných, nevědomých procesů. Čím více postupujeme dovnitř, tím méně jsou tyto procesy pod volní kontrolou já a tím více současně vyvěrají z nevědomých oblastí jedince. Jung hovoří o endopsychických funkcích vědomí. Rozlišuje opět čtyři.
- První funkcí na této endopsychické straně vědomí je paměť, tj. schopnost reprodukovat předvědomé obsahy.
- Druhou vrstvu představují tzv. subjektivní komponenty vědomých funkcí. Jsou to reakce, které jsou zpravidla prožívány jako trapné nebo nepřípustné. Jestliže nás například při setkání s někým samovolně napadne „Bože, ten ale vypadá!“
- Ještě hlouběji je oblast silných emocí a afektů. Divoch v afektu neřekne, že se rozzuřil; řekne, že do něho vjel duch. Něco podobného se stává i nám: nejsme již plně sami sebou, i když jsem si stále sebe samých vědomi.
- Čtvrtou komponentu označil Jung jako invazi. Člověk zde jakoby ztratil rozum. Invaze může mít podobu úplného zatmění vědomí, kdy jsou lidé vzteky bez sebe.
Orientace ega
Jung rozlišuje dvě orientace ega, intovertovanou a extravertovanou. Tyto orientace jsou vždy přítomny současně, jedna z nich je však většinou dominantní a umožňuje proto předpovídat chování člověka.
O extravertovaném zaměření hovoří Jung tehdy, převažuje-li orientace na objektivní realitu, takže nejčastější a nejdůležitější rozhodnutí a jednání jsou podmíněna objektivními poměry. Je-li toto zaměření trvanlivou charakteristikou osoby, mluví o extravertovaném typu. Jestliže někdo myslí, cítí a jedná tak, jak to bezprostředně odpovídá objektivním poměrům, a to jak v dobrém tak ve špatném smyslu, je extravertovaný.
Introvertovaně zaměřené ego sice vnímá a uvědomuje si vnější podmínky, jako rozhodující však volí subjektivní prožitek. Zatímco extravertovaný typ se stále odvolává na to, co k němu přichází od vnější reality, introvert se opírá převážně o to, čemu dává vnější realita vzniknout uvnitř něj. Subjektivní prožitek získává výhradní postavení při určování charakteru vnímání a myšlení.
Psychologické typy
Tyto dvě orientace ega (tj. introvertované versus extravertované ego) vytvářejí v kombinaci se čtyřmi uvedenými ektopsychickými funkcemi (tj. s vnímáním, myšlením, cítěním a intuicí) osm psychologických typů.
EXTRAVERZE |
INTROVERZE | |
VNÍMÁNÍ |
Tito lidé jsou realističtí a praktičtí a mají sklon přijímat svět takový, jaký je, aniž by se nad ním nějak zvláště zamýšleli. Mohou být „smyslní“, tj. vychutnávat rozkoše a vyhledávat vzrušení. Patří mezi ně například podnikatelé. |
Introvertovaně vnímající lidé mají sklon být ponořeni do svých vlastních psychických zážitků a okolní svět pokládají ve srovnání s nimi za nezajímavý. Mohou se pokusit vyjádřit například pomocí plastického umění. |
MYŠLENÍ |
Primárně extravertovaně myslícími lidmi jsou především vědci a výzkumníci. Řídícím principem těchto lidí je objektivní realita; sami se pevně přidržují své konstrukce reality a totéž očekávají i od ostatních. |
Mohou jimi být například filozofové. Tito lidé mají sklon hodnotit abstraktní myšlenky výše než konkrétní lidi. Chtějí sledovat vlastní myšlenky a příliš se nezabývají tím, zda je druzí přijímají. |
CÍTĚNÍ |
U extravertovaně cítících lidí se jejich city často mění se změnou situace. Jsou to například herci. Mají sklon k tomu být emocionální a náladoví, ale jsou rovněž velmi společenští; někdy se rádi předvádějí. |
Introvertovaně cítící lidé zažívají silné emoce, ale udržují je ve skrytu duše. Jsou jimi například ti spisovatelé a umělci, kteří prožívají intenzitu svých citů pouze ve svých dílech. |
INTUICE |
Vynálezci a objevitelé jsou často extravertovaně intuitivními typy. Tito lidé působí dojmem, že se stále snaží objevit nějaký nový svět. |
Proroci, vizionáři a různí „pomatenci“ jsou často introvertovaně intuitivními typy. Jsou izolováni ve světě praobrazů, jejichž smyslu ne vždy sami rozumějí; mohou mít problémy s komunikací s druhými. |
Tabulka 11 Psychologické typy podle C. Junga.
Podle: Jung, C.G. (1993). Analytická psychologie. Její teorie a praxe. Praha: Academia.
Nevědomí
Jung rozlišuje dvě formy nevědomí. První z nich, která je získaná v průběhu života jedince, nazývá osobním nevědomím. Druhou formu nevědomí, která je zděděná po předcích, označuje jako kolektivní nevědomí.
Osobní nevědomí
Osobní nevědomí zahrnuje především všechny obsahy, které byly kdysi vědomé, avšak byly vytěsněny nebo zapomenuty. Osobní nevědomí obsahuje ale i vjemy, které působí podprahovou intenzitou. V osobním nevědomí jsou dále obsaženy komplexy emocionálně nabitých myšlenek a vzpomínek. Tyto komplexy jsou uspořádány kolem určitých dominantních témat a mohou ovládat chování jedince. Tak například člověk s komplexem moci bude vynakládat značnou část své energie a času na aktivity, které přímo nebo symbolicky souvisejí s uplatňováním moci. Jung osobní nevědomí označuje rovněž termínem podvědomí či podvědomá psýché. Obsahy, které jsou nevědomé na této úrovni, se mohou stát vědomými.
Kolektivní nevědomí
Kolektivní nevědomí je skladištěm paměťových stop společných všem lidem. Některé z nich spojují lidi dokonce s jejich fylogenetickými předky. Obsahem kolektivního nevědomí jsou instinkty a archetypy. Tyto obsahy se nikdy nemohou stát vědomými.
Instinkty Jung chápe jako vrozené predisposice, které předurčují lidi k tomu, aby vnímali svět, prožívali ho a reagovali na něj určitými předem danými způsoby.
Pojetí archetypu je založeno na pozorování, že například mýty, pohádky a legendy obsahují určité společné motivy, které jsou zpracovávány stále všude a vždy znovu. Podle Junga pramení tyto motivy z jakési nenázorné a nevědomé předformy, která patří ke zděděné struktuře psýché. Tuto nevědomou předformu označuje jako archetyp. Archetypy jsou určeny pouze formou, nikoliv obsahem. Je-li nějaký vnímatelný objekt v souladu s určitým archetypem, je člověk tímto objektem fascinován. Tak například jestliže určitá konkrétní žena odpovídá mužově archetypu ženy (pro kterou Jung zvolil termín anima).
Mezi nejvýznamnější patří tyto archetypy:
Archetyp |
definice |
symboly |
Anima |
ženská kvalita přítomná u všech mužů |
Žena, Panna Marie, Mona Lisa |
Animus |
mužská kvalita přítomná u všech žen |
Muž, Kristus, Don Juan |
Persona |
sociální role hraná na veřejnosti |
Maska |
Stín |
potlačované animální pudy, které bychom u sebe raději neviděli |
Satan, Hitler, Hussein |
Bytostné já |
ztělesnění jednoty, harmonie a celku v osobnosti |
Mandala, magický kruh |
Moudrý stařec |
personifikace životní zralosti a moudrosti |
Věštec, Mudrc |
Bůh |
konečné uvědomění psychické reality projektované do vnějšího světa |
Oko slunce, sluneční kolo |
Tabulka 12 Jungovy archetypy.
Podle: Jung, C.G. (1993). Analytická psychologie. Její teorie a praxe. Praha: Academia.