Obecna_a_vyvojova_psychologie
3.2.2 Karen Horneyová – sociokulturní teorie osobnosti
3.2.2 Karen Horneyová – sociokulturní teorie osobnosti
Stručný životopis
Karen Horneyová se narodila poblíž Hamburku v roce 1885. Její otec byl nábožensky založený námořní kapitán. Její matka byla atraktivní a svobodomyslná Holanďanka. Byla o téměř 18 let mladší než její muž. Během studií na lékařské fakultě Freiburgské university se seznámila se studentem politologie Oskarem Horneyem, za kterého se v r. 1910 provdala a s nímž měla tři dcery. Doktorát medicíny obdržela na Berlínské universitě v r. 1915. Následujících pět let podstoupila psychoanalýzu a psychoanalytický výcvik v Berlínském psychoanalytickém ústavu. V roce 1932 se vystěhovala do USA. Nastoupila v Chicagském psychoanalytickém ústavu a po dvou letech přesídlila do New Yorku, kde vyučovala v Newyorském psychoanalytickém ústavu. V roce 1941 však byla – kvůli svým neortodoxním názorům na některé aspekty psychoanalýzy – zbavena v tomto ústavu práva výuky a výcviku. Záhy nato odešla a založila Americký psychoanalytický ústav, v jehož čele – ve funkci děkanky – stála až do roku 1952, kdy zemřela na rakovinu.
Doporučená četba
K. Horneyová. Neuróza a lidský růst. Zápas o seberealizaci. Praha: Triton, 2000.
Vývoj osobnosti
Horneyová souhlasí s Freudem v názorech týkajících se důležitosti zážitků v dětství na utváření a fungování dospělé osobnosti. Odmítá však Freudovu hypotézu universálních psychosexuálních etap vývoje. Podle jejího názoru mají klíčové místo v tomto období vztahy rodičů a dítěte. Dětství je podle ní charakterizováno řadou potřeb, mezi něž patří například jídlo, pití, spánek. Uspokojování těchto potřeb ale nehraje v utváření dětské osobnosti vážnější roli. Klíčovou roli zde má uspokojování dětské potřeby bezpečí. Dítě potřebuje cítit, že je milováno, že ho rodiče chtějí a že je chráněno před nebezpečným nebo dokonce přímo hostilním světem. V uspokojování této potřeby je přitom dítě zcela závislé na rodičích. Jestliže rodiče vykazují o dítě opravdový zájem a vřelost, uspokojují jeho potřebu bezpečí a ono se bude pravděpodobně vyvíjet zdravě. Není-li však tato potřeba saturována, bude vývoj pravděpodobně nezdravý, především neurotický. Horneyová zmiňuje některé formy chování rodičů, které frustrují potřebu bezpečí. Patří k nim například lhostejnost, nespravedlivé tresty, nepředvídatelné chování, zesměšňování dítěte, neplnění slibů a zjevné preferování některého sourozence. Na základě těchto forem chování se u dítěte vyvíjí postoj bazální hostility. Dítě prochází konfliktem mezi závislostí a láskou k rodičům na jedné straně a nenávistí k nim na straně druhé. Pod vlivem lásky, bezmocnosti, pocitů strachu a provinění dochází k potlačení a vytěsnění těchto nenávistných, hostilních postojů k rodičům. Tyto vytěsněné pocity se však projevují ve všech vztazích, které dítě zaujme k jiným lidem. V této situaci prožívá dítě tzv. bazální úzkost. Jako bazální úzkost označuje Horneyová pocit dítěte, že žije osamělé a bezmocné v nepředvídatelném a potenciálně nepřátelském světě. Je jí tedy pronikavý a intensivní pocit nejistoty a strachu.
Etiologie neuróz
Horneyová nesdílela s Freudem názor, že je neuróza nevyhnutelnou součástí lidského života. Podle jejího názoru pramení neuróza z úzkosti a nejistoty v interpersonálních vztazích, zejména pak z bazální úzkosti dítěte. Z dítěte s nadměrnou bazální úzkostí tedy vyrůstá neurotický dospělý. Podle ní vyvolává bazální úzkost u dítěte zesílení potřeby být přijímáno a milováno. Je-li i tato zesílená potřeba frustrována, dochází k zesílení bazální hostility a následně i bazální úzkosti. Jde o jakýsi „začarovaný kruh“.
Obrázek 19 Vznik bazální úzkosti a bazální hostility podle K. Horneyová.
Podle: Horney, K. (2000). Neuróza a lidský růst: Zápas o seberealizaci. Praha: Triton.
Tři strategie redukce bazální úzkosti
Aby se jedinec vyrovnal s pocity nejistoty, bezmocnosti a hostility, které doprovázejí bazální úzkost a bazální hostilitu, užívá některé strategie. Horneyová utřídila tyto strategie redukce úzkosti do tří obecnějších kategorií. Každá z nich postihuje jednu interpersonální strategii umožňující jedinci, aby se cítil ve světě bezpečněji.
Pohyb směrem ke druhým – poddajný, konformní typ
Jde o styl interakcí s druhými, který je charakterizován závislostí, bezmocností a neprosazováním se. Osoba s tímto stylem je vedena iracionálním přesvědčením: „Vzdám-li se předem, nebude mi ubližováno.“ Tento typ potřebuje být milován, žádán, chráněn a veden druhými. Do vztahů vstupuje proto, aby se necítil osamělý, bezmocný nebo nežádaný. Lze u něj proto mluvit o neurotické potřebě lásky, neboť jeho zvýšená potřeba lásky pramení z jeho potřeby bezpečí a jistoty.
Jeho poddajnost může nicméně maskovat jeho zadrženou agresivitu. A tak, ačkoliv se může zdát, že zůstává skromně v pozadí, v něm může vřít hněv, zlost a hostilita.
Pohyb proti druhým – hostilní typ, expanze
Jde o kategorii, kterou nejlépe charakterizují dominance, hostilita a zneužívání druhých. Iracionální přesvědčení u těchto lidí zní: „Mám-li moc, nemůže mi nikdo ublížit.“ Tito lidé jsou přesvědčeni o tom, že druzí jsou agresivní a že život je boj všech proti všem. Každý vztah je proto vnímán především z perspektivy vlastního zisku.
Tento typ je schopen chovat se zdvořile a přátelsky, nicméně je cílem jeho chování vždy dosažení moci a nadvlády nad druhými. Jde mu vždy o zvýšení vlastní prestiže, pozice, o osobní ambice.
Horneyová rozlišuje tři typy expanze
Narcistický typ. Projevuje se vysokou sebedůvěrou a nemá žádné vědomé pochybnosti o sobě, o svém talentu a svých schopnostech.
Perfekcionistický typ. Projevuje pocity superiority založené na vysokých intelektuálních a morálních standardech. Druhé neustále pokládá za hloupé, nedokonalé, nemorální.
Arogantně pomstychtivý typ. Má zpravidla takové mimořádně špatné zkušenosti s lidmi, jakými jsou ponižování, odmítání či brutální zacházení. Je proto přesvědčen o tom, že druzí jsou nečestní a zlomyslní.
Pohyb směrem od druhých – odtažitý typ, rezignace
Tato globální strategie je adaptačním mechanismem lidí s iracionálním přesvědčením, že „Stáhnu-li se a uzavřu-li se do sebe, stanu se nezranitelným.“ Navenek se proto tento typ chová tak, jako by mu vůbec na ničem nezáleželo a o nic nešlo.
Tento typ se rozhodl, že se s nikým emocionálně nesblíží – v lásce, práci ani v zábavě. V důsledku toho postrádá skutečný zájem o druhé lidi, spokojuje se s povrchní zábavou a lehce proplouvá životem. Požaduje v životě soukromí, nezávislost a soběstačnost.