Osetrovatelska_pece_o_nemocne_onkologie
12.1 Psychické aspekty nádorového onemocnění
12.1 Psychické aspekty nádorového onemocnění
Personál, který pracuje na odděleních, kde se léčí onkologicky nemocní, se setkává s pacienty v různé fázi odezvy na jejich chorobu.
K tomu abychom mohli adekvátně reagovat a rozpoznat změny psychiky našich pacientů, je třeba znát fáze psychické odezvy na závažné zdravotní stavy.
Šok je emočně silná odezva na sdělení diagnózy. Tato odezva se projevuje fyzicky pláčem, ztíženým dechem, neklidem, zrychlením tepu nebo naopak strnulostí.
Pacient si klade otázky: „Proč nemoc postihla právě mě“ a „Proč právě nyní“. Šoková reakce trvá různou dobu, obvykle odezní sama. Komunikace s pacientem, který je ve stavu panické ataky šoku, je náročná.
Musíme si uvědomit, že nemocný v tomto stavu je schopen si zapamatovat poměrně velmi malé procento informací. O své diagnóze, zdravotním stavu i o postupu a způsobu léčby. Tím je ztížena jeho schopnost spolupracovat. Přístup k nemocnému v této fázi vyžaduje opakování informací. U pacienta je nutné intenzivně podporovat naději, že nic není ztraceno, že je vždy naděje.
Další fází je fáze popření. Nemocný se nechce smířit s diagnózou. Nejlépe tento stav vystihují věty: „To nemůže být pravda“, „Vy jste se spletli“, „Zaměnili jste mi výsledky“, „Mám výsledky někoho jiného“.
Popírání choroby ztěžuje komunikaci s nemocným a výrazně ztěžuje léčbu. Komunikace s pacientem je nesmírně náročná, vzhledem k tomu, že pacient zdravotníkům nevěří, a začne hledat příčinu většinou ve svém okolí, často i ve zdravotnickém personálu.
Někteří pacienti naopak obviňují sami sebe ze vzniku nemoci. Všechny tyto stavy mohou vést k hluboké psychické krizi, která je pro léčbu nádoru nežádoucí.
Naopak agresivní pacienti se ocitají v určité emoční pasti, projevují zlost vůči všem zdravým lidem, přestávají spolupracovat a komunikovat se zdravotníky, hledají všude chybu, hádají se. Typické pro ně je odmítání pomoci i léčebných zákroků. Při komunikaci s pacientem v agresivní fázi musíme být trpělivý a snažit se zmírnit pacientovo napětí a negativní emoce. Doporučuje se asertivní chování.
Další reakcí nemocných je smlouvání. Pacienti se uchylují k pomyslným autoritám. K autoritě Boha či jiné vyšší moci, lékaře. Snaží se získat čas. Typické jsou věty: „Ještě se chci dočkat vnuků“, „Chci vychovat děti“, „Chci dostavět dům“. Pacient v této fázi obvykle dobře komunikuje, nicméně musíme vážně vyslechnout všechny pacientovi prosby a přání a je-li to možné, podporovat je. Je nutné podpořit víru pacienta v dobrý výsledek léčby.
Nejvážnější a nejtěžší fázi psychické odezvy je deprese. Pacient se zcela ponoří do stavu strachu, beznaděje a úzkosti. Často trpí výrazným neklidem, přemrštěnou komunikací s okolím, nebo naopak strnulostí, uzavřením do sebe a odmítáním veškeré spolupráce s okolím.
Komunikace s pacientem, který je ve fázi deprese, je velice složitá. Především proto, že depresi nemusíme okamžitě rozpoznat. Deprese se může dostavit kdykoli během léčby a může se i opakovat. Pacient nemá mnohdy chuť ani náladu komunikovat s okolím, se zdravotníky. Není schopen kvalitně spát, často pláče.
V této době pacient obvykle není schopen vnímat závažné zprávy. Pacient si pamatuje maximálně deset až patnáct procent sdělených informací.
Fáze deprese vyžaduje především empatii, současně je obvykle třeba nasadit farmakologickou léčbu antidepresivy.
Fáze smíření s nemocí. Jde o fázi psychického uvolnění, kdy jsou vypjaté emoce nahrazeny rozumným přístupem k nemoci a léčbě. Pacient je klidný a je schopen komunikovat a spolupracovat při léčebných i diagnostických zákrocích.
Nelékařský zdravotnický personál sestra nemusí poznat, stejně jako lékaři, ve které fázi psychické odpovědi se pacient nachází. Výše popsané fáze se mohou opakovat, některé mohou naopak zcela chybět. Psychický stav souvisí se změnami fyzického stavu pacienta v průběhu léčby. Pokud se pacient cítí tělesně dobře, má důvěru v léčbu, je veselejší, věří ve vyléčení. Naopak u pacientů, kde nemoc nezadržitelně postupuje, nebo dojde k jejímu návratu, dochází často k propadu do depresivních nálad, popřípadě tito nemocní reagují agresí.
Automaticky předpokládáme, že příbuzní pacientů, jejich blízcí i známí mají pacientovi poskytovat podporu. Fakticky ovšem tito lidé trpí spolu s pacientem a prožívají obdobné stavy jako nemocný. Většinou se snaží pomoci svým blízkým. Chtějí rady a pomoc od sester i lékařů. Komunikace s nimi je stejně důležitá a náročná jako s pacienty. Stále častěji se ale bohužel u příbuzných setkáváme s nezájmem nebo s odmítnutím pomoci blízkému člověku. Sestra ošetřující onkologického pacienta na lůžku nebo v ambulanci je mu psychicky i fyzicky nejblíže. Sestře pacient jako prvému a mnohdy jako jedinému člověku svěří své vnitřní pocity, emoce a nálady.
Profesionální přístup sestry k onkologicky nemocným by měl vyplývat z následujících poznatků:
Je třeba mít na mysli, že naši pacienti jsou lidé psychicky zdraví, kteří se nacházejí v mezní situaci ohrožení života a mohou se dočasně chovat neočekávaně patologicky.
V krizových situacích, kdy si pacient na personálu odreagovává své negativní emoce, je třeba zachovat klid. Jedině tak můžeme snížit emoční napětí pacienta. Při fyzickém kontaktu je třeba se dotýkat pacientů na bezpečných částech těla, jakými jsou ruka, zápěstí, loket, rameno.
Naprostá většina těžce nemocných potřebuje komunikaci dotykem. Je-li to možné, je třeba si najít chvilku pro vyslechnutí svého pacienta. Pacient potřebuje někomu sdělovat své pocity. Každý sebemenší úspěch je třeba chválit, tím brzdíme negativní emoce.
Pro nemocného je důležitý aktivní zájem, je třeba se starat o to, co pro něj můžeme udělat. S pacienty je třeba verbálně komunikovat s přihlédnutím k věku. Neexistuje univerzální přístup. S dětmi zacházíme konejšivě, s dospělými přímým způsobem tak, abychom je neznevažovali a podpořili jejich důstojnost. Zásadně je třeba vyhýbat se zdrobnělinám a oslovením jako babičko/dědečku.
Naši pacienti k nám vzhlíží s nadějí na uzdravení a vyléčení. Na druhé straně je třeba být v dobré psychické i fyzické kondici. Empatie znamená vstřícnost nebo vcítění se do pocitu nemocného. Nemocnému se ale nesmíme odevzdat.
Je prakticky nemožné splnit všechna přání onkologicky nemocného.