Náhrada poškozeného kloubu implantátem neboli endoprotézou je nejčastěji indikovanou operací pro artrózu, ale i nejčastěji prováděnou operací v ortopedii vůbec. Principem operace je odstranění  destruované chrupavky a subchondrální kosti a její nahrazení umělou kloubní náhradou. Nejčastěji je užívána u kyčle, kolena, rychle se rozvíjí i aloplastika ramena a loketního kloubu. V poslední době začínají přinášet uspokojivé výsledky i náhrady hlezenného kloubu, I. metatarzofalangeálního kloubu, drobných ručních kloubů a zápěstí.

Pro většinu pacientů je zásadním řešením artrózy kloubu implantace kloubní náhrady. Klíčový je okamžik indikace. Dříve bylo trendem odložit operační řešení co nejdéle, jednak z ekonomických důvodů, ale především s ohledem na životnost kloubních náhrad. Druhým extrémem byly tzv. americké indikace – tedy implantace kloubní náhrady nemocným s minimálním nálezem. Nyní indikujeme kloubní náhradu uvážlivě, ale nečekáme až na doby, kdy kloub přestane fingovat, neboť se ukazuje, že funkční výsledky těchto operací jsou výrazně horší než u nemocných, u kterých indikujeme implantaci endoprotézy u kloubu s ještě uspokojivým funkčním nálezem. Jaká jsou tedy indikační kritéria? Jednak je to rentgenologický nález artrózy alespoň III. stupně dle Kellgerna. Dále jsou to především subjektivní obtíže, především intenzita bolesti. Tyto subjektivní obtíže jsou klíčové. Někteří nemocní snášejí velmi dobře i výrazný lokální objektivní i rentgenologický nález. U jiných jsme nuceni pro nesnesitelné obtíže indikovat operaci při výrazně chudším klinickém a nižším rentgenologickém stupni nálezu.

Hlavními kontraindikacemi aloplastiky jsou závažná interní onemocnění, chronická nebo neléčená infekce kdekoli v organismu a neochota nebo nezpůsobilost nemocného k aktivní spolupráci při rehabilitaci. Věk, stejně jako tělesná hmotnost, jsou dnes považovány pouze za vedlejší indikační kritéria. Přesto jsou závažná a ovlivňují úspěšnost operačního výkonu. V současné době není pro moderní medicínu problém zvládnout peroperační období u velmi starých i nemocných pacientů, ale jde o to, i jak dlouho si budou výsledek operace užívat – tedy, zda jim operační výkon výrazně nezkrátí délku života.

Design kloubních náhrad je rozmanitý. Většinou implantáty s určitými změnami a zjednodušeními kopírují původní anatomii kloubu a nazýváme je implantáty anatomické. Tyto koncepce fungují nejlépe, ale například v oblasti ramena se nyní osvědčila tzv. náhrada reverzní, u které je hlavice implantátu v oblasti glenoidální jamky na lopatce a jamka v oblasti hlavice pažní kosti.

 

Podle typu fixace komponent v kostním lůžku dělíme implantáty na cementované, kde je implantát zakotven pomocí tzv. "kostního cementu" tj. tmelu na bázi polymetylmetakrylátu a "necementované" či "bezcementové", jejichž povrchová úprava v místech kontaktu s kostí dovolí vrůst či dokonce srůst, tedy osteointegraci kostní tkáně do speciálně upraveného povrchu implantátu.

V některých případech užíváme implantáty hybridní, kde je jedna komponenta fixována s užitím kostního cementu a druhá bezcementově. Komponenty jsou  fixovány oběma způsoby. Volbu mezi těmito typy musí učinit operatér často až v průběhu vlastního výkonu podle aktuálního nálezu. Nepravdivé je zatracování jedné nebo druhé skupiny, či její označování za "nemoderní". Životnost kloubní náhrady neovlivňuje ani tak způsob fixace, jako spíše typ artikulačního povrchu. Nejčastěji je užívána kombinace kobaltchromu na hlavici či kondyly femorální komponenty a vysokomolekulární polyetylen na oblast jamky či tibiální komponenty. V poslední době je stále častěji užívána v oblasti kyčelního kloubu keramika. Ta nahrazuje především hlavičku a v poslední době i artikulační vložku jamky v případě náhrad kyčelního kloubu.

Pro náhradu kyčelního kloubu může být použita tzv. endoprotéza cervikokapitální, kdy je nahrazena pouze hlavice stehenní kosti nebo endoprotéza totální, která umožňuje nahradit endoprotézou jak hlavici, tak kloubní jamku. Obě tyto varianty mají své výhody a své nevýhody. V současnosti narůstá spíše počet náhrad endoprotézami totálními. Zde záleží především na celkovém zdravotním stavu operovaného a jeho schopnosti snést o něco větší operační výkon. Výhodou cervikokapitální náhrady je kratší a šetrnější operační výkon, ale je u ní výrazně nižší životnost, kdy po několika letech dojde k prochození pacientova acetabula kovovou hlavicí. Indikujeme ji především u velmi starých a polymorbidních nemocných.