Osetrovatelska_pece_v_psychiatrii
1.2 Vývoj psychiatrického ošetřovatelství
1.2 Vývoj psychiatrického ošetřovatelství
Vývoj ošetřovatelské péče o psychiatrické pacienty odpovídal na vývoj psychiatrie jako lékařského oboru a úzce s ním souvisí i pracovní podmínky ošetřovatelského personálu. Od počátku minulého století, kdy vznikaly psychiatrické léčebny, se pracovní podmínky tehdejších opatrovníků (ošetřovatelů) začaly postupně sjednocovat. Zásadní změny se odvíjely od legislativních nařízení. (TICHÝ, 2006)
Do roku 1918 lze podmínky pro ošetřovatelský personál označit za odstrašující. Jak již bylo výše uvedeno, na některých odděleních měli tehdejší opatrovníci umístěné lůžko a téměř neopouštěli areál ústavu. Vycházky ošetřovatelského personálu byly omezovány a řídily se prováděcím nařízením Zemské správní komise z roku 1916. Ošetřovatelský personál měl zpravidla nárok na jednu vycházku týdně.
Mezi lety 1912 a 1919 sloužili na oddělení s 45–60 pacienty během denní služby 3 opatrovníci a inventární pracovník (pravděpodobně obdoba staniční sestry) a během noční směny 2 opatrovníci. O dovolených nebo nemoci se počet personálu snížil. Do konce první světové války činila pracovní doba 60 hodin týdně. Ve 20. a 30. letech kolísala pracovní doba mezi 12i a 14i hodinami denně.
Pro opatrovníky byl velice důležitý rok 1929, kdy přestal platit čelední řád (z roku 1866) a jsou zařazeni do kategorie veřejných zaměstnanců. Za výhodu práce opatrovníka bylo považováno fasování služebního oděvu, který se neparně lišil od civilního a po určité době (po 6 měsících až 2 letech) se stával majetkem opatrovníka.
V průběhu dalších let, především vlivem politické situace, docházelo ke změnám pracovních podmínek personálu, a to v souvislosti s jeho počtem a kvalifikaci. (TICHÝ, 2006)
I když se již navýšil počet zdravotnického personálu, je stále nízký, a to zvláště v porovnání s jinými medicínskými obory. Navyšuje se počet sester – mužů. Jejich přítomnost na oddělení je jednoznačně přínosem především z hlediska bezpečnosti.
S vývojem psychiatrie a také s vývojem institucionální péče úzce souvisí i vzdělávání zdravotníků. Jako první byli v oboru psychiatrie vzděláváni lékaři. Až o řadu let později došlo na ošetřovatelský personál.
Pro lékaře bylo zásadním momentem jmenování MUDr. Benjamina Čumpelíka v létě 1886 prozatímním profesorem psychiatrie pro rok 1887 (prodlužování probíhalo vždy po roce) na české lékařské fakultě v Praze. Jeho nástupcem se pak stal MUDr. Bohuslav Hellich. Prvním řádným profesorem psychiatrie byl roku 1895 jmenován MUDr. Karel Kuffner. (VENCLOVSKÝ, 1996)
Vzdělávání ošetřovatelského personálu v oboru psychiatrie se stávalo postupem času více než nutné. V minulosti poskytovali ošetřovatelskou péči kněží, později řeholníci, chudí a dokonce pro společnost morálně nepřijatelní lidé. Dovednosti se předávaly ústně mezi ošetřovateli. Založení všeobecné nemocnice znamenalo mezník i pro ošetřovatelský personál. Joseph Gottfried Riedel (1803 – 1879) usiloval o zlepšení ošetřovatelské péče o duševně choré. Podal návrh na založení školy při nemocnici. Tento nápad nebyl uskutečněn z důvodu nedostatku financí.
V roce 1908 byla vydána kniha MUDr. Jana Hrašeho (v té době ředitel Ústavu pro choromyslné v Dobřanech, později první ředitel bohnické psychiatrické léčebny) Ošetřování choromyslných. (LIBIGER, 2001) Zajímavostí této knihy bylo, že autor nepoužíval tehdy běžné označení „opatrovník“, ale „ošetřovatel“. (TICHÝ, 2006)
Budování nových ústavů pro choromyslné s sebou neslo stále narůstající potřebu ošetřovatelského personálu, který bylo nutné vyškolit. V bohnickém ústavu pro choromyslné opatrovníci po prvním roce služby skládali zkoušku. Její úspěšné absolvování zajistilo zvýšení platu. (TICHÝ, 2006)
V roce 1913 vydalo Ministerstvo vnitra Výnos o povznesení odborné a hospodářské úrovně ošetřovatelského povolání v monarchii, což vedlo k otevření zdravotnických škol (1 německé a 1 české školy v Praze). K zahájení výuky došlo v roce 1916, studium bylo dvouleté a absolventi získali titul diplomovaná sestra. (LIBIGER, 2001) Později samozřejmě vznikaly další školy pro sestry a ošetřovatelky, ale v oblasti psychiatrie si jednotlivé ústavy školily své zaměstnance samy. V ústavu pro choromyslné v Bohnicích se začaly provádět kurzy psychiatrického minima. V roce 1945 ukončilo tento kurz 145 nových ošetřovatelů. Bohničtí lékaři – ředitel MUDr. Alois Plískal a primář MUDr. Jiří Semotám se zasloužili o zřízení psychiatrické větve Vyšší školy sociálně zdravotní v Praze 1, kde výuka probíhala v letech 1949 – 1952. V padesátých letech proběhly změny ve školském systému. Doškolování pracovníků v psychiatrii následně probíhalo na Střední zdravotnické škole v Praze 8 –,,Košinka“ a při nemocnici Na Bulovce v Praze. (TICHÝ, 2006)
Ve většině psychiatrických léčeben byly zřizovány závodní školy práce, kde si doplňoval kvalifikaci zdravotnický personál. Pro střední zdravotnický personál (tedy sestry) byly pořádány kurzy psychiatrického minima, psychoterapie, seznámení s rehabilitačními metodami v psychiatrii. (TICHÝ, 2006)
V roce 1956 vyšla ve Státním zdravotnickém nakladatelství v Praze publikace Psychiatrie: učebnice pro zdravotnické školy. Jejím autorem byl MUDr. Josef Prokůpek. V roce 1959 pak došlo k jejímu druhému nezměněnému vydání. V letech 1964 a 1969 byla tato učebnice vydána v přepracovaném provedení pod názvem Psychiatrie: pomocná kniha pro střední zdravotnické školy (obor zdravotních sester, dětských sester a porodních asistentek).
Roku 1958 dále vyšla u stejného nakladatelství učebnice MUDr. Karla Dobíška Ošetřování duševně nemocných, která byla v roce 1967 přepracována a podruhé vydána. Dále se sporadicky objevovaly další publikace určené střednímu zdravotnickému personálu.
V roce 1960 vznikl v Brně IDVPZ - Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví (od roku 2004 Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborech - NCO NZO), kde se konají specializační kurzy, mimo jiné i psychiatrické.
V letech 1992 – 1999 ve třech školách v ČR (v Praze - Povltavská, dříve ,,Košinka“, v Brně a Kroměříži) probíhalo nástavbové pomaturitní studium pro zdravotní sestry se zaměřením na psychiatrické ošetřovatelství. O rok později vznikl nový obor Diplomovaná sestra pro psychiatrii, který byl realizován na vyšších zdravotnických školách v Praze, Brně a později i v Havlíčkově Brodě. Studium bylo určeno pro absolventy veškerých středních škol. Ve školním roce 2004/2005 v souvislosti s účinností zákona č. 96/2004 Sb. (o nelékařských zdravotnických povoláních) obor zanikl a toto kvalifikační studium bylo přesunuto do specializačního.
Nyní probíhá specializační studium pro sestry s názvem Ošetřovatelská péče o duševní zdraví v Národním centru ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborech v Brně (NCO NZO). Dále 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy nabízí bakalářský a navazující magisterský program adiktologie. Na Pražské psychoterapeutické fakultě Pražské vysoké školy psychosociálních studií v rámci celoživotního vzdělávání je možné absolvovat tříleté teoretické studium psychoterapie. (TOŠNAROVÁ, 2011)
Spolu s rozvojem vzdělanosti sester v psychiatrii a také příchodem dalších odborností (jako např. fyzioterapeutů, nutričních terapeutů – dříve dietních sester apod.) do péče o psychiatrické pacienty docházelo postupně k dalšímu zkvalitňování podmínek i prostředí psychiatrických oddělení a také v poskytování ošetřovatelské péče.
Sestry „pamětnice“ popisují, jak se v léčebnách pacienti ukládali po dvou na jedno lůžko či na noc rozkládali na zem matrace, aby měli pacienti na čem spát.
Především v psychiatrických léčebnách i přes evidentní snahu o zlepšování ubytovacích podmínek pacientů však stále přetrvává neuspokojivý stav (mnohalůžkové ložnice, nevyhovující sociální zařízení, apod.). Ten je ve většině případů dán architektonickým řešením budov z počátku minulého století a nedostatkem finančních prostředků k jeho odstranění.
Naprosto největším přínosem pro nemocné bylo zavedení účelné a moderní farmakoterapie, která umožňuje minimalizovat či dokonce zcela odstranit jejich stigmatizaci. Na „vhodně“ léčených nemocných laikové nepoznají přítomnost psychiatrického onemocnění. V průběhu 50. let došlo k vývoji neuroleptik a antidepresiv. Léky sice vykazovaly na tehdejší dobu výrazné terapeutické účinky, ale jejich užívání s sebou přinášelo i celou řadu vedlejších účinků. Vývoj psychofarmak pokračoval přes benzodiazepiny po nové a nové generace neuroleptik, které pacienti velice dobře snášejí a u kterých je výskyt nežádoucích účinků nesrovnatelně menší. Právě díky farmakoterapii bylo možné začít psychotické pacienty začít integrovat do společnosti. Psychiatrické pacienty, tedy i pacienty trpící psychotickými příznaky, není nutné vždy hospitalizovat, ale ataku onemocnění lze mnohdy zvládnout ambulantně. V některých případech je samozřejmě hospitalizace nutná, ale trend je jednoznačný – délka hospitalizace se snižuje. Například v Psychiatrické léčebně Bohnice byla v roce 1959 průměrná ošetřovací doba 188 dnů, v roce 1962 176 dnů; v roce 2005 průměrná hospitalizace trvala již jen 70 dnů. (TICHÝ, 2006)
Za zkrácením hospitalizace nestojí jen farmakoterapie, ale také vývoj dalších léčebných metod jako např. elektrokonvulzivní terapie nebo v minulosti využívaná terapie inzulínovými šoky.
Je také třeba zmínit nejrůznější, především tzv. pracovní aktivity pacientů, které byly i v systémech institucionální péče trvale rozvíjeny. Léčebné ústavy byly „světem pro sebe“, tedy uzavřeným před veřejností. Na druhé straně byly ale z velké části světem soběstačným. Pacienti pracovali v zahradnictví, které zásobovalo zeleninou místní kuchyni, dále pacienti nacházeli své uplatnění jako údržbáři apod.
Na počátku existence ústavů byla pracovní činnost pacientů téměř jediný způsob zabavení a částečně i sloužila jako terapie. Pacienti bývali hospitalizování v ústavu několik měsíců a práce pro ně často byla jediným zpestřením dlouhodobého pobytu. Například v úplných začátcích éry bohnického ústavu byla aktivita pacientů řešena výstavbou celého areálu a pracemi v pomocných provozech léčebny. Tyto práce skončily na konci 40. let 20. století. Schopnější pacienti dokonce pracovali jako pomocníci v domácnostech některých lékařů nebo vrchních opatrovníků. (TICHÝ, 2006)
Pracovní aktivity psychicky nemocných lidí byly v ČR výrazně potlačeny v období mezi lety 1948 – 1989. Důvodem bylo přesvědčení, že nemocní se mají léčit a pracovat by měli zdraví.
V 80. letech docházelo k postupnému rušení zavedených praktik a v jednotlivých léčebnách byly opět některé aktivity pacientů podporovány. Jednalo se o tzv. zájmové (dnes volnočasové) aktivity, které byly prováděny formou různých kroužků. Řada lékařů zaváděla z vlastní iniciativy některé kreativní programy (malování a tvorba keramiky, později označované jako arteterapie apod.).
Z dnešního hlediska je práce pacientů naprosto nepřípustná. Naopak terapeutická aktivizace je důležitou složkou léčby. V současné době je v léčebnách zajišťována terapeutická aktivita odbornými pracovníky – ergoterapeuty, arteterapeuty atd.