Paliativni_pece

3.7.2 Neposkytnutí nebo zanechání léčby prodlužující život

3.7.2 Neposkytnutí nebo zanechání léčby prodlužující život
 
  
Nejjednodušším způsobem, jak smysluplně rozdělit smrt s asistencí lékaře do dvou kategorií, je provést základní rozlišení mezi opatřeními ke zkrácení nebo ukončení života, která jsou v zásadě aktivní, a těmi, která jsou pasivní. V prvním případě máme na mysli aktivní intervenci, která uspíší smrt: smrt je urychlena nebo způsobena podáváním léků s účinky v podobě zkrácení života. V druhém případě je zkrácení nebo ukončení života výsledkem rozhodnutí přerušit nebo vůbec nezahájit konkrétní léčbu, která by život prodloužila.
 
Příkladů neposkytnutí nebo zanechání léčby prodlužující život je mnoho: neprovedení nutné transfuze krve (například protože pacient je člen Svědků Jehovových a odmítá ji), nepodávání antibiotik, když je pacient v kómatu a rozvinul se u něj zápal plic, odpojení pacienta s těžkou demencí, který má potíže s polykáním a nemůže normálně jíst, od umělé výživy, rezignace na další chemoterapii, i když to znamená zrychlení pacientovy smrti atd.
 
Motivace pro neposkytnutí nebo zanechání léčby prodlužující život může být dvojí: lékař takto jedná buď s ohledem na přání pacienta, nebo proto, že by další léčby byla z medicínských nebo etických důvodů marná. Učebnicovým příkladem je zde člen Svědků Jehovových, který odmítá nezbytnou transfuzi krve, a tak přivolává rychlou smrt. Panuje stále silnější mezinárodní konsensus, že pokud svéprávný pacient odmítá léčbu, je toto odmítnutí třeba respektovat i kdyby vedlo k pacientově smrti. Relevantním principem je zde princip práva na tělesnou integritu, což je základní lidské právo, které lze nalézt v Evropské úmluvě o lidských právech (článek 8) a které je jasně deklarováno i v Konvenci o lidských právech a biomedicíně (Council of Europe, 1997). V oblasti zdravotní péče tedy právo na tělesnou integritu znamená, že medicínská intervence – která má nepopíratelný dopad na tělo člověka - může proběhnout, jen když pacient dal s tímto zákrokem výslovný souhlas. Pokud pacient tento souhlas dát odmítne nebo pokud jej odvolá, jeho rozhodnutí je třeba z principu respektovat, i když to podle názoru zdravotníků bude mít neblahé důsledky pro pacientovy šance na uzdravení nebo pro kvalitu jeho života. Jako zdravotníci můžeme shledávat jako zvláště politováníhodné a nezodpovědné, když například pacientka s diagnózou rakoviny prsu odmítne operaci, když je všem jasné, že operace by významně zvýšila její šance na přežití. V takových případech mají zdravotníci nepochybně právo a povinnost vyjádřit před pacientkou své obavy a zdůraznit velké riziko, které podstupuje. Když však i po tom všem pacientka trvá na svém odmítnutí operace, pak toto rozhodnutí musíme respektovat.