Paliativni_pece

4.3.3 Sdílení příběhu

4.3.3 Sdílení příběhu
 
  
Ztráta a změna představují nevyhnutelné stránky života, a lidé tedy musí s postupem let překonávat mnoho různých narušení a změn svého světa. V tomto smyslu představuje ztráta blízkého člověka normální situaci, v níž se lidé běžně nacházejí a s níž se většina vyrovná a dál pokračuje v rekonstrukci a úpravě svého světa. Lidé tak činí bez jakékoli zvláštní pomoci ze strany odborníků, ale často přijímají podporu a péči od lidí, s nimiž jsou spojeni a v jejichž kruzích se pohybují. K podpoře pozůstalého se dobře hodí rodina a přátelé, kteří mu mohou nabídnut praktickou pomoc i chápající společnosti a schopnost s účastí naslouchat. Takovým lidem člověk také rád vypráví o zemřelém a ztrátě, která ho potkala. Vyprávění může lidem pomoci přejít do stavu, kdy budou ve svém nevratně změněném světě a životě schopní najít nějaký smysl a význam. Tento lidský sklon vyprávět příběhy (mluvenou i psanou formou) může být orientovaný jak na ztrátu, tak na obnovu.
 
Při popisech ztráty se uplatňují tři typy vyprávění:
- Externí vyprávění: jde o výpovědi a zprávy o tom, co se stalo. Objektivní forma těchto vyprávění podává uspořádané verze vnějších událostí, které jsou viděny z osobní perspektivy, a proto se týkají také vypravěče. Příkladem externích vyprávění jsou popisy toho, jak dotyčný zemřel, zprávy o tom, co dělali jednotliví lidé, nebo vzpomínky na to, co se dělo na pohřbu.
- Interní vyprávění: tato vyprávění se zaměřují na emoční reakce na smrt, jak ji prožívá vypravěč nebo životopisec. Tato sebevyjádření o tom, jaké to je zažít ztrátu, představují emoční příběhy a zachycují vnitřní svět pozůstalého.
- Reflexivní vyprávění: tato vyprávění stavějí na primárních vyprávěních, připomínají, co se stalo, nebo vyjadřují pocity a přitom vytvářejí sekundární vyprávění o interpretaci a reflexi. K příkladům reflexivních vyprávění patří zamyšlení se nad smyslem smrti, nad tím, proč k ní došlo, a co znamená pro vypravěče.
 
Vyprávění o ztrátě je stále pokračujícím projektem a pozůstalí je individuálně nebo spolu s jinými znovu otvírají a upravují. Na těchto příbězích mohou mít svůj podíl také zdravotníci, protože i oni mohou být částí příběhu. Někdo může chtít sestavit souvislou zprávu o tom, jak jeho blízký onemocněl a zemřel, a potřebuje k tomu lidi, kteří o těchto věcech uchovávají záznamy. Pozůstalí také mohou chtít důvěrně popsat své pocity někomu, od něhož očekávají, že rozumí tomu, jak lidé reagují na ztrátu. Tímto způsobem si chtějí ověřit své postavení a najít potvrzení svých pocitů a myšlenek. A konečně, mohou se na zdravotníky obrátit také tehdy, když uvažují o významu své zkušenosti z hlediska minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Pozůstalý může ošetřovatele, který je (přímo nebo zástupně) spojen s péčí o jeho zemřelého blízkého, pokládat za někoho, kdo rozumí kontextu ztráty, a kdo mu tedy může pomoci uchovat, co pominulo, když hledá smysl života ve změněném světě.
Vyprávění příběhu je možno mít za užitečný přístup k podpoře pozůstalých. Většina lidí je schopna vyprávět a od jejich posluchačů se nevyžaduje žádná zvláštní odbornost nebo školení, jen musí mít schopnost a čas naslouchat. Příběhy se dají vyprávět i bez přímých posluchačů, prostřednictvím psaného slova. Virtuální celosvětový prostor, v němž je možné sdílet příběhy, dnes poskytuje internet.
Vyprávění coby lákavě jednoduchý prostředek podpory však někomu nemusí vyhovovat, neboť někteří lidé chtějí zůstat ve svém zármutku sami, mluvený ani psaný příběh si nevytvoří a mlčení je pro ně stejně důležité jako pro jiné rozhovor. Znamená-li smrt, že někdo schází, pak někteří pozůstalí nemusí mít potřebu říkat k tomu cokoli jiného, než co je zřejmé. Mlčení se nesmí vyprávěním nahrazovat za každou cenu. Stejně tak se musíme postavit proti společenské konvenci, která lidi nutí do hovoru, a měli bychom se zamyslet i nad konvenčním postupem odborníků, kdy se nemluvní lidé automaticky posílají do poraden a k terapeutům.