Sociologie
3 Socializace
3 Socializace
3.4 Testovací otázky
Socializace – je proces začleňování člověka do společnosti, v němž dochází k proměnám, jimiž se jedinec postupně vzdaluje od výchozího stavu novorozeněte a stává se z něho člověk jako kulturní bytost schopná fungovat ve složitém systému lidské společnosti.
- socializace je celoživotní proces, nekončící dosažením dospělosti
Dělíme ji na socializaci primární, sekundární a terciární:
- Primární - od narození do tří let, v rodině, vstřebané normy jsou stabilní, ale mohou se během života měnit
- Sekundární – od 3 let do dospělosti, v rodině, ve škole, příprava jedince na jeho roli ve společnosti
- Terciární – od dospělosti do smrti, člověk v kontaktu se svým okolím mění své názory a postoje = sociální interakce
Existují dva mezníky socializace jedince do společnosti a oba dva jsou biologické – jeho narození a smrt. Lidský jedinec přichází na svět jen jako potenciální člověk, jako biologická bytost a bytostí společenskou se teprve stane.
Člověkem se stává v procesu socializace, jehož výsledkem je získání specificky lidských způsobů psychického reagování, vnímání, myšlení, cítění a konání, tedy osvojení si vlastností, které mu umožňují život ve společnosti. (Sollárová, 2008)
Socializace je univerzálním prostředkem kultury a společnosti k zajištění kontroly chování a myšlení svých členů. Prochází jí v určitém smyslu každý lidský tvor a kontrolní mechanismy jsou vbudovány přímo do podstaty té které společnosti. Výsledkem socializace je bytost, která má nejen nezbytné vědění, ale i internalizovala hodnoty, normy a měřítka své kultury. (Keller, 2005)
Vlivy společnosti jsou značně rozmanité. Vnitřní a vnější mechanismy socializace jsou v neustálé interakci. Vnější mechanismy mají nepopíratelný vliv na mechanismy vnitřní. Člověku žijícímu v určité společnosti jsou odkrývány i významy jeho vlastního chování. V důsledku toho se jeho chování stává záměrným. Není to pouze chování člověka, co si uvědomuje, jsou to i procesy jeho myšlení. A tak postupem času začíná kontrolovat nejen svoje chování, ale i svoje myšlení a prožívání. (Vygotskij, 2004)
V globálním smyslu slova socializaci chápeme jako proces celoživotní a zároveň její jednotlivé „pasáže“ jako procesy v podstatě konečné, volně se proplétající a na sebe navazující. Tyto podprocesy je lépe chápat jako učení se nezbytným sociálním rolím.
Proces socializace je vhodné přirovnat například k životu herce na divadle. Dokud je v divadle nový, nedostává žádné větší role, jen jednodušší vedlejší. Dětem je odpouštěno mnohé porušení „dobrých mravů“. Jak se jeho zkušenosti a zručnosti vyvíjejí, tak i vyzrává ve své profesní roli herce. Postupně se k jeho postupující kariéře vztahují komplikovanější a komplexnější role. Co je dále v tomto příměru viditelné, je skutečnost, že k novému herci na divadle je i obecenstvo a jeho kolegové mnohem tolerantnější. Pro vývoj jedince je příznačné i to, že se z role subjektu socializace později stává jejím objektem. (Odehnal, 1988)
V běžném životě je nezbytná nejen samotná znalost obsahů sociálních rolí, ale i jejich věrohodné hraní. (Keller, 2005) Člověk má v každé sociální roli určitou odpovědnost a zároveň lidé, kteří se nalézají v oblasti jejího dopadu, bývají ovlivněni různými představami o tom, jaké je správné provedení dané role. Společnost v průběhu svého vývoje zhmotnila konkrétní představy o optimálním naplnění těchto způsobů života. Je dané, jakým způsobem mají být naplňovány sociální role dané pohlavím, věkem, třídním postavením, profesí apod. (Odehnal, 1988)
Při běžném kontaktu s neznámými lidmi poznáme zpravidla socioekonomický status daného člověka v širším slova smyslu. A dokonce pokud jeden z nás překročí pravidla některé své role, druhý si toho nemusí všimnout, ale záleží na míře tohoto přestoupení. Z normativních požadavků společnosti odvozujeme obsah socializace.
Teorie sociálních rolí říká, že člověk, je-li považován za normálního, potom jedná tak, jak to odpovídá jeho pozici ve skupině či společnosti. (Keller, 2005)
Lidé od různé úrovně sociálního statusu očekávají rozdílné naplnění příslušné sociální role. Čím vyšší se tento status v očích subjektu jeví, tím užší jsou hranice pravidel a norem chování, které od objektu očekává. Čím je sociální status dané sociální role větší, tím jsou i pravidla a normy chování přísnější a bedlivěji okolím sledované. Uvedu příklad propasti mezi tím, „co je dovoleno“ bezdomovci a tím „co je vyžadováno“ od politiků, mediálních lidí. Stejně tak běžný člověk žije obklopen pravidly jemu příslušejících sociálních rolí. Těmito normami je ve finále ovlivňován v případě úspěšné socializace především zvnitřku sebe sama. (Sollárová, 2008) Zvnitřněná kontrola chování je položená na znalosti možných důsledků chování. Důležitý je i aspekt mnoha vnitřních kontrol, které jsou vyžadovány pouze subjektem, za které je dokonce schopen sám sebe sankcionovat. Mechanismy socializace jsou založeny na procesech učení a regulačních procesech působení činitelů socializace. (Sollárová, 2008) Navíc každá společnost od svých členů vyžaduje jiné vzorce chování. Některé společnosti například vyžadují, aby se dítě osamostatnilo co nejdříve, zatímco v jiných je závislost na rodičích vyžadována po velmi dlouhou dobu. Existují společnosti, ve kterých je metodou socializace poslušnost a podřízenost, v jiných je to zase samostatnost, cílevědomost.
Literatura:
KELLER, J. Úvod do sociologie. 4. rozšířené vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997. ISBN 80-85850-25-7.
VYGOTSKIJ, L. Psychologie myšlení a řeči. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-943-7.