Sociologie
9.3 Role pacienta, nemocného
9.3 Role pacienta, nemocného
Ze sociologického hlediska je pacient označován jako jedinec, kterému specifické okolnosti brání ve výkonu společenských rolí a funkcí, které do té doby plnil.
Jeho sociální role zahrnuje v hrubých rysech 2 práva a 2 povinnosti:
- pacient není považován za odpovědného za svou nemoc a je mu připsáno právo se na nemoc soustředit a být optikou své nemoci posuzován
- jedinec v roli pacienta je zproštěn svých dosavadních povinností
- pacient je povinen dávat najevo nežádoucnost stavu, v němž se nachází a vyhledat kompetentní pomoc
- pacient má při léčbě povinnost spolupracovat s odborníky – lékaři na odstranění příčin nemoci
Toto jsou opravdu jen hrubé rysy, kterými se dá sociální pozice nemocného definovat.
Sociální role pacienta se liší v každém jednotlivém případě – záleží na charakteru a průběhu onemocnění, které pacienta staví do odlišných pozic v rámci sociálních situací. V této souvislosti se v sociologii hovoří o tzv. kariéře nemocného. Jde o to, že i v rámci role pacienta můžeme sledovat přechody mezi určitými strukturovanými a danými „pod rolemi“ – ty jsou definovány zejména v dimenzích onemocnění – uzdravení, příjem z práce – důchod, vliv na finanční zajištění rodiny, možnost vykonávat povolání, vliv na rodinný a osobní život.
Typologie nemocných
Typologie nemocných, která bývá v sociologii medicíny užívána:
Hospitalizovaní nemocní – ti přijímají roli pacienta v nejvyhraněnější podobě, jsou do značné míry omezeni ve výkonu většiny sociálních rolí (role zaměstnance, otce/matky, manžela/manželky atd.). Patří sem i nemocní v domácím ošetření, ti ale mohou do určité míry dosavadní sociální role vykonávat.
Nemocní práce schopní – jde o relativně velkou skupinu nemocných, kteří „přepínají“ mezi rolí nemocného a ostatními rolemi. Stav nemoci je pro jejich sociální život dominantní jen v určitých okamžicích – při vyšetřeních, kontrolách, terapeutických zákrocích.
Osoby podílející se na prevenci – jde o osoby, které se do role pacienta dostávají dobrovolně na základě snahy ochránit se před možnými zdravotními problémy. Jde tedy zejména o osoby, které se do kontaktu s lékařem dostávají při preventivních prohlídkách.
Problematické případy pacientů – sem patří často osoby léčící se ze závislostí – na straně jedné plní roli pacienta, na druhé straně neuznávají povinnost předcházet nemoci.
Specifickou skupinou nemocných jsou těhotné ženy, rodičky a novorozenci.
Jde o osoby vyžadující stálou a relativně dlouhodobou lékařskou péči, bývají hospitalizovány, ale nemohou být z povahy své definice považovány za nemocné. Přesto se s nimi v rámci lékařského systému jako s pacienty jedná a oni roli pacienta plní.
Hospitalizovaný pacient
Hospitalizace vnáší do jeho života řadu nových aspektů a řadu omezení. Je specifická svou dočasností a zásadností změn pro jeho běžný život. Projevuje se zejména ve třech oblastech:
- hospitalizace výrazně ovlivňuje každodenní život pacientů – organizace speciální lékařské péče přináší jedinci nutnost jednat podle určitého řádu tak, aby jeho chování bylo co nejvíce předvídatelné. Musí se podřídit rytmu nemocnice, bezchybně a bezodkladně jednat na základě pokynů nemocničního personálu, je zbaven svého statusu a plně podřízen normám nemocnice, lékařského zařízení. Obecně lze říci, že míra omezení je přímo úměrná velikosti zařízení a jeho typu
- pacient musí být vždy k dispozici – to je jeden z požadavků pro možnost poskytování komplexní odborné péče, pacient je zde silně veden k zaměření se na svou chorobu, musí podřídit svou vůli, přání a touhy dominantnímu tématu nemoci a spolupráci na jejím odstranění
- pacient vystupuje v roli příjemce pomoci a nemá vlastní kontrolu nad uspokojováním životních potřeb – nemocniční personál poskytuje pacientovi většinu ze základních potřeb i tehdy, kdy by jedinec byl schopen si je zajistit sám. To do značné míry vede u pacientů k časté snížené míře sebehodnocení.