Zdravotnicke_pravo_ve_vztahu_k_osetrovatelstvi
14.1 Společenské změny po roce 1989 a jejich promítnutí do oblasti práva
14.1 Společenské změny po roce 1989 a jejich promítnutí do oblasti práva
Základní společenské změny, ke kterým došlo po roce 1989 v naší společnosti, se samozřejmě promítly i do oblasti práva. Na tyto změny bylo možno reagovat v podstatě dvěma způsoby:
a) zrušením dosavadního právního řádu a jeho nahrazením novým právním řádem, který bude respektovat nastalé společenské změny
nebo
b) ponecháním stávajícího právního řádu a jeho postupným přepracováváním na nové společenské podmínky.
Z důvodu praktičnosti byla zvolena druhá cesta, tedy cesta postupné obměny stávajícího právního řádu.
Postupná obměna právního řádu se řídila kritériem naléhavosti. Nejprve bylo třeba nově upravit vztahy k výrobním prostředkům. Možnost soukromého podnikání přinesla i soukromé vlastnictví výrobních prostředků a promítla se do oblasti hospodářských vztahů, především vztahů dodavatelsko-odběratelských.
Z hlediska kodexové úpravy tedy nejprve přišla na řadu problematika bývalého hospodářského práva. Bývalý hospodářský zákoník (zákon č. 109/1964 Sb.) byl zrušen a nahrazen v roce 1991 obchodním zákoníkem (zákon č. 513/1991 Sb.). Proměna této právní oblasti šla tak daleko, že zároveň zaniklo i odvětví hospodářského práva a bylo nahrazeno odvětvím práva obchodního.
Další rekodifikace se pak uskutečnily v oblasti veřejného práva. V souvislosti s rozpadem Československa a vznikem samostatné České republiky k 1. 1. 1993 bylo třeba změnit Ústavu. Ústava České republiky byla vydána pod číslem 1/1993 Sb.
Zásadní strukturální a vlastnické změny ve společnosti v průběhu 90. let pak poněkud upozadily rekodifikační práce v právní oblasti. Soulad právního řádu se společenskou realitou byl v této době zajišťován především v rovině jednotlivých zákonů a jejich novelizací.
Významným impulsem pro aktualizaci právního řádu byla přístupová jednání České republiky k Evropským společenstvím zahájená již v průběhu 90. let minulého století. V rámci těchto aktivit bylo třeba mimo jiné zesouladit náš právní řád s právním řádem Evropských společenství (s komunitárním právem). Právní úprava komunitárního práva se tak promítla prakticky do celého právního řádu České republiky. Práce na zesouladění právního řádu s právem komunitárním se realizovaly především na přelomu tisíciletí.
Další rekodifikační změny přináší až období poloviny 1. dekády nového století. V roce 2004 byl vydán nový správní řád (zákon č. 500/2004 Sb.), v roce 2006 nový zákoník práce (zákon č. 262/2006 Sb.) a v roce 2009 nový trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.).
Tedy, vidíme, že většina rekodifikačního úsilí byla soustředěna do oblasti veřejného práva.
Práce na zásadní reformě soukromého práva byly zahájeny v roce 2000 a trvaly dlouhých 12 let. Jejich výsledkem bylo přijetí nového občanského zákoníku v roce 2012.
Nový občanský zákoník byl svými tvůrci pojat velmi velkoryse, a to nejen jako rekodifikace stávajícího občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.), ale jejich záměrem bylo vytvořit dokonce universální kodex soukromého práva. Tedy kodex, který by zahrnoval prakticky všechna stávající odvětví soukromého práva, tedy nejen právo občanské hmotné, ale i právo obchodní, rodinné a pracovní.
V průběhu přípravných prací a i díky iniciativám různých zájmových skupin však toto úsilí zůstalo nenaplněno. Především v důsledku tlaku zájmových skupin (odbory, svazy zaměstnavatelů) zůstalo v samostatné oddělené právní úpravě právo pracovní. Už také proto, že pro toto odvětví práva je typický významný podíl kogentní právní úpravy, což je typické spíše pro veřejné právo. Proto také někteří autoři řadí pracovní právo na pomezí mezi právo veřejní a soukromé.
Z oblasti obchodního práva zůstala v samostatné právní úpravě jeho tzv. korporátní část, tedy právo obchodních korporací, tedy obchodních společností a družstev. Druhá část obchodního práva, tedy část upravující obchodní závazkové vztahy (nazývaná také obligační právo), přešla do nového občanského zákoníku. Zanikla tak dnes již nadbytečná dvoukolejnost smluvních vztahů, tedy smlouvy občanské a smlouvy obchodní.
Původně zamýšlený universální kodex soukromého práva tak nyní upravuje jen tři základní oblasti společenských (a i právních) vztahů, a to:
a) vlastnictví
b) rodinu
c) smlouvy.
Je však otázkou, zda zamýšlené opuštění koncepce oddělených komplexních právních úprav bylo správné. Existence samostatných právních odvětví zastřešených příslušným kodexem není totiž jen ideologickým projevem, jak se píše v důvodové zprávě k novému občanskému zákoníku, ale má svou oporu i v oblasti teorie práva.
Vyčlenění určité skupiny společenských vztahů do samostatného právního odvětví je dáno, mimo jiné, i specifickým duchem právní úpravy[1] v daném odvětví. Tento duch (hovoříme o rysech právního odvětví) je typický pro dané odvětví práva a je odlišný od ducha jiných právních odvětví. I v soudní praxi jsou soudy povinny vykládat zákon mimo jiné v souladu s jeho duchem.
Tak např. rysy (duch) rodinného práva rodinně právní vztahy jednoznačně odlišuje od ostatních právních vztahů. Jedná se např. o tyto rysy rodinného práva:
- existence emocionálního prvku v rodinně právních vztazích;
- dlouhodobost, často celoživotnost rodinně právních vztahů;
- nezcizitelnost (nepřevoditelnost) rodinně právních vztahů apod.
Tyto rysy nenajdeme u jiných soukromoprávních odvětví a často je pro ně typický přesný opak těchto rysů rodinného práva.
Rekodifikace soukromého práva, ke které došlo v roce 2012, zahrnuje tři základní právní předpisy:
- občanský zákoník (nový) - zákon č. 89/2012 Sb.
- zákon o obchodních korporacích - zákon č. 90/2012 Sb.
- zákon o mezinárodním právu soukromém - zákon č. 91/2012 Sb.
Již z čísel těchto tří základních rekodifikačních právních předpisů je patrné, že byly v Parlamentu pojednávány ve vzájemné shodě.
Zákon o obchodních korporacích přináší samostatnou úpravu korporátního práva, tedy právní úpravu obchodních korporací.
Zákon o mezinárodním právu soukromém nahradil dosavadní zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním.
Vydáním nového občanského zákoníku se ruší (zcela nebo z části) přes 230 jiných právních předpisů. Dochází ke zrušení některých kodexů (ruší se obchodní zákoník - č. 513/1991 Sb., ruší se zákon o rodině - zákon č. 94/1963 Sb.), dále ruší celá řada zákonů (např. zákon č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, zákon č. 116/1990 Sb., o pronájmu nebytových prostor a řada dalších). Avšak největší část zrušovacího ustanovení nového občanského zákoníku (§ 3080) tvoří přehled právních předpisů, ze kterých se v důsledku vydání nového občanského zákoníku ruší jen jejich určitá část. Právní předpis jako celek však zůstává zachován. Tím se právní řád České republiky, již tak dost nepřehledný, stává ještě nepřehlednějším.
Nový občanský zákoník je monumentálním dílem už jen svým rozsahem (přes 3000 paragrafů). Připravoval se řadu let (od roku 2000) a pracovalo na něm mnoho předních odborníků. To však neznamená, že bychom k němu měli přistupovat nekriticky.
[1]pojem „duch zákona“ poprvé použil Ch. L. Montesquieu ve svém díle Duch zákonů