Zdravotnicke_pravo_ve_vztahu_k_osetrovatelstvi
14.2 Hlavní ideové zásady nového občanského zákoníku
14.2 Hlavní ideové zásady nového občanského zákoníku
Každá rekodifikace znamená změnu společenského přístupu k dané právní problematice. Vyjadřuje vůli zákonodárce po zásadní změně filosofie, na které byla dosavadní právní úprava konstruována. Jedná se tedy o zcela změněný pohled na danou oblast společenských vztahů.
Tak je tomu i v případě nového občanského zákoníku. Důvodová zpráva k němu uvádí šest hlavních ideových zásad nové právní úpravy. Jedná se o tyto zásady:
a) příklon k evropským kontinentálním konvencím
Autoři nového občanského zákoníku kritizují dosavadní koncepci právního řádu založenou na oddělených komplexních právních úpravách určitých oblastí společenských vztahů (právní odvětví). Především kritizují existenci samostatného odvětví obchodního, rodinného a pracovního práva s odkazem na to, že jiné státy střední a východní Evropy se od této oddělené konstrukce odklonily.
S touto jejich myšlenkou by bylo možno polemizovat, protože jednak dosavadní oddělené komplexní právní úpravy v těchto odvětvích nečinily v praxi větší obtíže (snad jen dvoukolejnost smluvních závazkových vztahů v režimu občanského a obchodního zákoníku bylo možno oprávněně považovat v současných společenských poměrech za zbytečnou, což je však dáno především tím, že obchodní právo je vlastně jen pododvětvím práva občanského), jednak duch těchto jednotlivých právních odvětví byl a je odlišný a jednak i další vývoj sám ukázal vhodnost a potřebnost vyčlenění alespoň pracovně právních vztahů do samostatného odvětví pracovního práva.
b) kategorický rozchod s právními tradicemi totalitarismu
Diskontinuita s dosud platným občanským zákoníkem není tak nechtěným vedlejším produktem této nové právní úpravy, ale je cíleným záměrem tvůrců této nové úpravy. Přitom je známo, že zdárnému rozvoji společnosti více prospívá metoda jemného ladění, než metoda radikálních řezů. A nová právní úprava takovým radikálním řezem je.
Právo nic nemiluje tak, jako stav právní jistoty. Radikální řezy však ke zvýšení právní jistoty nepřispívají. Takto radikální změny právního řádu by byly logické bezprostředně po revoluci na přelomu 80. a 90. let minulého století. Ne s dvacetiletým odstupem. On totiž právní řád České republiky na začátku druhé dekády 21. století již vůbec není tím právním řádem, který zde byl před dvaceti lety. Za tu dobu se již velmi přizpůsobil společenské potřebě a realitě. Potřeba jeho kategorické změny je proto diskutabilní.
c) vytvoření obecného (universálního) kodexu soukromého práva
Tím je myšlen rozchod s tradicí samostatných komplexních právních úprav (kodexů) v soukromém právu. I když se v důvodové zprávě k návrhu nového občanského zákoníku píše, že „samostatné komplexní právní úpravy soukromé právo jako celek destabilizují, chaotizují a ve svém synergickém efektu oslabují a popírají jeho funkce“[1], praxe tomuto tvrzení nepřisvědčila. Dosavadní právní úpravu soukromého práva lze jen stěží označit za chaotickou a destabilizovanou. Naopak. Právo je systematická věda a podrobnost této systematizace přispívá k jeho přehlednosti, srozumitelnosti a přesvědčivosti. Nehledě na významný rozdíl ve filosofickém přístupu k jednotlivým odvětvím práva.
Teorie mohou být různé, ale každou teorii prověřuje praxe[2]. A praxe dosavadní systemizaci soukromého práva osvědčila. Nehledě na to, že již samotný proces prosazování nové navrhované právní úpravy musel v některých oblastech (především oblast pracovního práva) ustoupit tlaku zájmových skupin na ponechání oddělené právní úpravy.
d) akcentace zásady smluvní volnosti v soukromém právu proti dosud vůdčí zásadě rovnosti
Zde se jedná o zřejmě nejdůležitější změnu v přístupu (ve filosofii) k dané právní materii. Tento nový přístup je však také předmětem největší polemiky nad novou právní úpravou. Konstrukce dosud platného občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.) vychází především ze zásady rovnosti jako vůdčí zásady soukromého práva (zásada vyjadřující myšlenku, že před zákonem jsme si všichni rovni). Tuto konstrukci nová právní úprava podrobuje kritice, a to především v oblasti vzájemného postavení fyzických a právnických osob. Konstatuje, že tyto dvě kategorie osob si nemohou být rovny od své podstaty. Člověk má totiž svá přirozená práva, jichž není stát tvůrcem, ale ochráncem. Odvolává se přitom na čl. 8. Listiny základních práv a svobod, podle které stát člověku svobodu nedává, ale zaručuje ji. Kdežto právnická osoba je umělý organizační útvar vytvořený člověkem a sloužící jeho zájmům. Není nadána přirozenými právy, ale práva jí stát (právo) poskytuje. S tímto pojetím je jistě třeba souhlasit. Ovšem mezi lidmi (fyzickými osobami) navzájem je třeba zásadu rovnosti prosazovat a respektovat.
Akcentace smluvní volnosti je také problematická. I když naše společnost je z právního hlediska společností rovných lidí, vidíme, že v ní probíhají diferenční procesy, které nastavují různé úrovně nerovnosti, a to nerovnosti příjmové, majetkové a ve svém důsledku nerovnosti sociální. Lidé si nejsou rovni ani z hlediska schopností, talentu, vzdělání apod. Za situace faktické nerovnosti je prosazování akcentace smluvní volnosti tedy problematické. To potvrzuje i praxe, když např. různé organizace na ochranu spotřebitele vyzývají, aby lidé dobře četli smlouvy, které podepisují. Ale ono číst nestačí. Ono je také a především třeba porozumět přečtenému, což je i otázka erudice a někdy i psychického nátlaku ze strany druhého smluvního partnera. Kromě toho vidíme, že často jsou smlouvy záměrně formulovány nesrozumitelně, jejich uzavření není zcela prosté nátlaku apod., jak je známo z různých nekalých praktik „šmejdů“ všeho druhu.
Ponechat tedy veškerou iniciativu smluvní volnosti může vést k problematické situaci jedné (slabší) ze smluvních stran, a to se nemusí vždy jednat jen o smlouvy spotřebitelské. Vždy je totiž třeba mít na paměti obecnou úlohu práva, kterou velmi správně formuloval akademik Viktor Knapp, když říká, že zákony zajišťují fungování spravedlivého systému. Jejich úkolem je v rámci zákona chránit slabší stranu, narovnávat šance těch, kteří nemají vlastní schopnost účinně se bránit nespravedlivostem.
Proto absolutizace smluvní volnosti může přinášet mnohé individuální problémy. Právo musí chránit slabší stranu, jak to vyplývá z definice V. Knappa. Proto i v oblasti soukromého práva mají své místo kogentní právní normy, které smluvní volnost určitým způsobem omezují.
e) osou právní úpravy je člověk a jeho zájmy (na rozdíl od dosavadní hlavní osy právní úpravy, kterou je člověk ve společnosti).
I tato zásada je velmi diskutabilní. Původní občanský zákoník (č. 40/1964 Sb.) vycházel ze zásady, že zájmy jednotlivce jsou podřízeny zájmům celku. Tedy společenský zájem převyšoval zájem individuální, i když novelami občanského zákoníku z 90. let byla tato zásada přiměřeně oslabena. Vždy však je třeba mít na zřeteli, že člověk žije mezi lidmi, a proto jeho jednání musí nutně zohledňovat nejen jeho zájem, ale i zájem ostatních lidí, tedy zájem společenský. S akcentací prosazování zcela individualistických zájmů nelze souhlasit. Vzpomeňme na výrok A. Einsteina, že „jenom život, který žijeme pro druhé, má smysl“.
f) základním ideovým zdrojem rekodifikace je vládní návrh občanského zákoníku bývalého Československa z roku 1937, který však nebyl v důsledku politických událostí konce 30. let přijat.
I když tento nebyl jediným ideovým zdrojem, přesto je daný přístup polemický. Předně platí, že „nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“, a dále není možné nerespektovat vývoj společnosti za dalších 70 let. Především však morální prostředí současné společnosti je podstatně jiné, že to, které zde bylo ve 30. letech minulého století.
Za povšimnutí stojí i to, že autoři nového občanského zákoníku přebírají i názvosloví užívané ve 30. letech, které je dnešní době již poněkud cizí, a proto málo srozumitelné (např. pojmy jako výprosa, pacht, výměnek, služebnost apod.). To jistě nepřispívá ke zvýšení srozumitelnosti textu právního předpisu pro veřejnost.
Kromě nových pojmenování přináší nová právní úprava i zcela nadbytečnou změnu nazvání zažitých právních pojmů. Tak např. pojem právní úkon nahrazuje pojmem právní jednání, pojem způsobilost k právům a povinnostem nahrazuje pojmem právní osobnost, pojem způsobilost k právním úkonům nahrazuje pojmem svéprávnost, pojem věcné břemeno nahrazuje pojmem služebnost apod. To bude přinášet obtíže i do studia právní problematiky a i do laické orientace v právu vůbec.
Vidíme tedy, že s touto zásadní změnou právní úpravy bude spojena celá řada problémů. Tato právní úprava si vyvolá potřebu změny desítek navazujících právních předpisů a bude třeba přijmout řadu prováděcích předpisů k novému občanskému zákoníku. Jejich příprava je však ve velkém časovém skluzu a v důsledku politických událostí ve 2. pololetí roku 2013 (pád vlády, rozpuštění Poslanecké sněmovny, vyhlášení mimořádných parlamentárních voleb) je zde oprávněná obava, zde se tyto prováděcí předpisy do data účinnosti nového občanského zákoníku (1. 1. 2014) stihnou projednat a schválit v Parlamentu, nebo zda bude třeba účinnost nového občanského zákoníku odložit. K odložení účinnosti však nedošlo.
[1]Důvodová zpráva k návrhu nového občanského zákoníku - s. 572
[2]„Čas odhalí pravdu“. Seneca