Obecna_a_vyvojova_psychologie
2.5.3 Adolescence
2.5.3 Adolescence
Mezi patnácti a dvaceti lety vrcholí mládí. V této době je člověk nejkrásnější, tělesně i duševně nejsvěžejší, nejdychtivější vědění a nejbystřejší. Bere svůj život svobodně a odpovědně do svých rukou. Vstup do adolescence je dán dobou, kdy mladý muž a mladá žena zpravidla dozrávají a zároveň dobou, kdy zvolí učební nebo studijní obor a začínají se připravovat na povolání.
Adolescence jako sociální konstrukt
Ke konci 19. století začal být věk mezi dětstvím a dospělostí pokládán za obzvláště citlivý a nebezpečný. V jedné ze svých nejdůležitějších prací popisuje G. Stanley Hall (1905) adolescenci jako období bouří a napětí, ale rovněž možností a příslibů. Hall hájil názor, že by mělo být dospívajícím umožněno, aby experimentovali a vyzkoušeli si různé role, než se rozhodnou definitivně pro svoji roli dospělou.
Hallovy názory byly jistě ovlivněny měnící se strukturou společnosti. Amerika se stala vysoce industrializovanou a urbanizovanou společností. Pracovní příležitosti se pro lidi bez kvalifikace rychle snižovaly, vzdělání přestalo být luxusem a stávalo se nutností. Mladí lidé proto začali být vedeni ke studiu středních škol, případně universit, nikoliv k nástupu do zaměstnání. O něco málo později, v době ekonomické deprese 30. let, k tomuto motivu přistoupila i skutečnost, že udržování mladých lidí ve školách snížila i tak neúnosnou míru konkurenčního boje o pracovní místa.
Adolescence, jak je nám známá dnes, vznikla v USA ve 40. a 50. letech. Rostly počty mladých lidí, studujících střední školy: například z cca 6,3 % v roce 1900 na cca 63 % v roce 1956. To vedlo ke vzniku adolescent society a subkultury teenagerů, která se odlišuje od majoritní kultury svými normami, hodnotami, stereotypy, způsobem oblékání, trávení volného času atd. Sociologové zdůrazňují skutečnost, že vznik této věkové kategorie byl dále umožněn i tím, že se poválečné USA staly affluent society, která umožnila dospívajícím poměrně velkou spotřebu a která umožnila vznik řady dosud neexistujících sociálních institucí (vzdělávacích, zábavných aj.) pro adolescenty.
Fyzický vývoj
V adolescenci je růst do výšky u většiny chlapců ještě poměrně výrazný, u dívek již ne tolik. Například průměrný chlapec vyroste ze 171 cm v patnácti letech na 178 v osmnácti letech, děvče v tomto období vyroste o jeden centimetr – ze 164 na 165 cm.
Duševní vývoj
Užívání a zneužívání drog
Po celou historii používali lidé různé látky k odstranění somatických nemocí, k odstranění depresí a špatných nálad a rovněž k dosažení stavů excitace a vytržení. Proč je tedy užívání drog dnes takovým problémem? Hlavní příčinou je raný věk, v němž mladí lidé začínají drogy užívat. Druhou příčinou jsou s drogami nezřídka spojené sociální, ekonomické, mentální a somatické problémy.
Proč dospívající začínají tak často s drogami je stále záhadou. Někteří autoři (R. Jessor a S.L. Jessor, 1977) tvrdí, že v rozporu s tvrzením řady dospělých nezačínají dospívající s drogami pod vlivem tlaků vrstevníků. Větší roli hraje to, že v jejich životě přijde okamžik, kdy se jim začne jevit toto „dospělé“ chování jako žádoucí a pro ně přiměřené. Jestliže v této situaci zjistí, že někteří jejich přátelé kouří, pijí nebo požívají jiné drogy, je velká pravděpodobnost, že začnou také.
Jistěže že ne všichni, kteří experimentují s drogami, se stávají na drogách závislí. Závislost a častější užívání drog zřejmě souvisí s některými osobnostními charakteristikami a rodinnou konstelací. Problémy s alkoholem a jinými drogami mají například jedinci, kteří ve škole nejsou příliš úspěšní a kteří mají sklony k depresím.
Například Block (2002) zkoumal kognitivní dovednosti, jež měli v dětství chroničtí abuséři drog. Zjistil, že abuséři alkoholu, stimulant (kokainu a amfetaminů) a marihuany měli ve 4. třídách ZŠ v některých kognitivních dovednostech signifikantně horší výsledky než ostatní. Tyto rozdíly se týkaly zejména porozumění čtenému textu, slovního vyjadřování, matematiky, paměti, tvorby pojmů a slovní zásoby. Jedinci, kteří se později stali chronicky závislí na uvedených drogách, vykazovali v dětském věku horší výkony než ostatní děti; v dospělosti pak dosahovali mnohem horší výsledky než ty, jež by bylo možno očekávat i při kontrole původních rozdílů. Drogy tedy měly negativní vliv na jejich kognitivní vývoj.
Problémy s alkoholem a jinými drogami mají rovněž jedinci, kteří jsou impulsivní a agresivní. Tito jedinci často vyrůstají v odtažitých, nezřídka hostilních rodinách. Jejich rodiče jsou někdy příliš permisivní a neangažovaní při jejich výchově, jindy odmítaví a chladní, někteří z nich sami požívají alkohol a jiné drogy. Všechny tyto faktory přispívají k tomu, že dospívající hledá v droze únik.
Důležitou roli hrají i přátelé. Adolescenti, kteří mají problémy s alkoholem a ostatními drogami mají mezi svými přáteli velmi často jedince se stejnými problémy. Někteří z nich mají větší a dlouhodobější zkušenosti s drogami. Předpokládá se, že tito povzbuzují experimentování „nováčků“. Užívání drog pak vede k přijetí do skupiny, v níž je toto chování normální, legitimní. V této skupině se ovšem jedinec často setká s mnohem širší paletou drog.
Osobnost: identita
Ústřední otázkou v tomto dramatickém období je: „Kdo jsem?“ Hlavním tématem těchto a následujících let je hledání identity – co z jedince činí jedinečnou osobnost, individualitu odlišnou od všech ostatních lidí.
G. Stanley Hall: Storm & Stress (vlivy hormonů)
G.S. Hall (1904) formuloval první teorii adolescence. Podle ní jsou klíčové psychické změny, k nimž v tomto věku dochází, zapříčiněny tělesnými změnami. Byl přesvědčen, že úsilí o přizpůsobení se těmto změnám vede k období „bouře a napětí“. Hall pokládal adolescenci za období silných a proměnlivých emocí, umožňujícím mladým lidem vyzrát v lidi morálně silnější. Říčan (1990) označuje toto období životem na vrcholu sopky. Ačkoliv je toto chápání adolescence jako nevyhnutelně bouřlivého období po řadu let široce přijímáno, dnes převažuje názor, že bouře a napětí nejdou v tomto věku nevyhnutelné.
Margaret Meadová: vlivy kultury
Antropoložka Margaret Meadová, která studovala dospívání na ostrově Samoa (1928) a na Nové Guineji (1935), zdůraznila vliv kulturních faktorů při přechodu do dospělosti. Například na ostrově Samoa pozorovala pomalý, nebouřlivý přechod z dětství do dospělosti a bezproblémové přijímání dospělých rolí dospívajícími. Dospěla k závěru, že adolescence je relativně nestresovým obdobím ve společnosti, v níž mohou děti pozorovat sexuální aktivity dospělých, jsou přítomné u porodů, hrají spolu různé sexuální hry, pokládají smrt za přirozený jev, musí vykonávat důležité práce, jsou odmalička vedeni k asertivnímu až dominantnímu chování a ví zcela přesně, co se od nich bude v dospělosti očekávat.
Meadová byla kritizována zejména D. Freemanem (1983), který tvrdil, že dospívání na ostrově Samoa je ve skutečnosti bouřlivou etapou plnou stresů. Avšak jiní autoři ji úspěšně hájili (Holmes, 1987). V každém případě však tato kontroverze, která přišla 60 let po výzkumech Meadové, měla jen nepatrný vliv na soudobé názory na dospívání. V USA ani evropských státech již nejsou adolescenci přisuzovány jako klíčové charakteristiky bouřlivost a napětí.
S. Freud – genitální stadium
Podle Freuda dochází v pubertě k řadě fyziologických změn, v jejichž důsledku se znovu probouzí libido, základní zdroj veškeré energie. V důsledku toho dochází ke zvýšení sexuální touhy. Sexuální pohnutky dřívějšího, falického období, který byly na čas potlačeny (latence) se znovu vynořují na povrch. Nyní jsou však objekty těchto tužeb sociálně přijatelní – jsou zaměřeny zpravidla na heterosexuální vztahy s partnery mimo vlastní rodinu.
K tomu aby dosáhli zralou sexualitu, si musí dospívající vyřešit nevyřešené sexuální tužby po matce nebo otci. Prostřednictvím „reaktivního výtvoru“ – jednoho z mechanismů obrany ega – nahrazuje adolescent tužbu po matce za odpor, nenávist až hostilitu.
Při odpoutávání se od sexuální závislosti na rodiči opačného pohlaví (zejména matce) prochází dospívající zpravidla stadiem homosexuality, které může mít různé podoby. Může jít například o nesmírné obdivování některé dospělé osoby stejného pohlaví nebo o vytvoření velmi intimního přátelství s vrstevníkem stejného pohlaví. Tyto vztahy předcházejí ve vývoji zralý vztah s příslušníkem druhého pohlaví.
Jinou změnou, k níž v tomto období dochází, je změna v zaměření sexuality: od původní touhy po slasti k dospělé touze po reprodukci. V pubertě proto sílí potřeba onanie, která připravuje adolescenta pro eventuální dosažení pohlavní slasti s partnerem opačného pohlaví. Po zahájení plného pohlavního života se potřeba onanie snižuje. Dívka musí podle Freuda projít vývojem od nezralého klitoridního orgasmu ke zralému vaginálnímu orgasmu.
Moderní výzkumy však platnost některých Freudových tvrzení zpochybnily. Například onanie v tomto věku neklesá s věkem a přibývajícími zkušenostmi. Naopak je frekvence onanie u adolescentů a dívek, které již ztratily panenství, vyšší než v předchozím období a u panen. Master a Johnson (1966) dále ukazují, že klitoridní orgasmus je zcela běžný u značného procenta normálních zdravých dospělých žen.
Anna Freudová: Obrany ega v adolescenci
Anna Freudová (1946) pokládala adolescenci za významnější období pro utváření než její otec, který kladl důraz především na prvních 5–6 let života. Věřila, že v pubertě znovu se probouzející libido hrozí, že naruší pracně dosaženou rovnováhu mezi id a egem. Z toho vyplývající úzkost je redukována některými obrannými mechanismy, zejména intelektualizací a asketismem.
Intelektualizace spočívá v překladu sexuálních impulsů do abstraktních myšlenek. U adolescentů jsou typickými projevy intelektualizace nekonečné debaty o náboženství, politice, umění, smyslu života atp. Ačkoliv někteří jiní autoři pokládají tyto debaty za klíčové faktory související s tvorbou vlastní identity a s právě objevenou schopností abstraktního myšlení, pokládala je Anna Freudová za obranu. Věřila, že mladí lidé ve skutečnosti nechtějí řešit žádné reálné problémy, pouze si hrají se slovy a idejemi v reakci na instinkty, které mají svůj původ v proměnách tělesných.
Rovněž asketismus – tj. popírání sebe sama – pokládala za mechanismus obrany ega. Protože se dospívající obávají, že ztratí kontrolu nad vlastními sexuálními impulsy, může u nich dojít k překompenzování. Zříkají se pak všech, i drobných radostí, jako jsou například dobré jídlo nebo hezký oblek. Postupem let, s tím, jak získají dospívající důvěru, že jsou schopni kontrolovat svá pudová hnutí, mají tendenci být na sebe méně přísní a celkově relaxovanější.
James E. Marcia – stavy identity
James Marcia navázal ve své teorii identity na Eriksona. Tento autor identifikoval čtyři stavy identity, které dává do souvislostí s jinými aspekty osobnosti, jakými jsou například sebeúcta, anxieta, morální usuzování a sociální chování. Tyto stavy nechápe jako stadia, neboť netvoří žádnou sekvenci. Nejsou ani permanentní, mohou se tedy měnit.
Podle Marii rozhoduje o klasifikaci jednotlivých stavů přítomnost nebo absence klíčových elementů, jimiž jsou krize a oddanost (commitment). Krize je definována jako období vědomého rozhodování, oddanost jako osobní angažovanost v určitém povolání nebo systému přesvědčení (ideologii). Krize je tedy obdobím zvažování alternativ, oddanost věrností zvolené alternativě.
Stav identity |
Krize |
Oddanost |
1. Dosažení identity |
přítomná (+) |
přítomná (+) |
2. Foreclosure – předběžné uzavření identity |
nepřítomná (–) |
přítomná (+) |
3. Difúze identity |
přítomná nebo nepřítomná (+ nebo –) |
nepřítomná (–) |
4. Moratorium |
v krizi |
přítomná (+), ale slabá |
Tabulka 10 Stavy identity podle J. Marcii.
Podle: Marcia, J. E. (1980). In J. Adelson (Ed.), Handbook of adolescent psychology. New York: Wiley.
K diagnóze těchto stavů vytvořil Marcia polostrukturovaný dotazník, který používá jako osnovu pro interview. Na základě odpovědí klasifikuje respondenty do jednoho z uvedených čtyř stavů identity.
Dosažení identity. Krize zde vedla k rozhodnutí a následné věrnosti či oddanosti zvolené alternativě. Lidé v tomto stavu identity strávili mnoho času promýšlením důležitých otázek svého života, dospěli k učinění důležitých rozhodnutí a nyní jsou těmto volbám oddáni a pracují intenzivně na dosažení zvolených cílů a jsou věrni zvoleným hodnotám. Tito lidé (identity achievers) jsou charakterizováni flexibilní silou: mají sklony k přemýšlivosti, ale nejsou kontemplativní v míře, která by jim bránila v aktivitách. Mají smysl pro humor, zdravé sebevědomí (self-esteem), jsou autonomní, umí se vypořádat se stresem, jsou schopni vytvářet intimní vztahy a jsou otevřeni pro nové myšlenky při držení se vlastních zásad a standardů.
Předběžné uzavření identity (foreclosure). Tito lidé dospěli k věrnosti určitým volbám a hodnotám, aniž by samostatně zvážili možné alternativy: přejali alternativy, které pro jejich životy naplánovali jejich rodiče, učitelé nebo někteří jiní lidé. Muž se tak stane lékařem, protože je to rodinná tradice, žena se stane oddanou křesťankou, protože je to v rodině zvykem atp. Tyto lidi Marcia charakterizuje tzv. rigidní silou: mají tendenci cítit se šťastní a sebejistí, někdy jsou přímo samolibí a přehnaně spokojení sami se sebou, a mají silný smysl pro rodinná pouta. Věří v zákon a řád, rádi se nechají vést silným lídrem. Jsou-li zpochybňovány jejich názory a hodnoty, jsou silně dogmatičtí.
Difúze identity. Lidé v tomto stavu mohli, ale také nemuseli projít etapou zvažování alternativ. Typické je pro ně to, že nedospěli k žádné alternativě, jíž by byli oddáni. Mohou působit dojmem bezstarostných lidí, lidé bez cíle, kteří se vyhýbají jakýmkoliv rozhodnutím, na nichž by měli setrvat. Tápajíce a bez orientace mají tendenci k povrchnosti a nespokojenosti; často se cítí osamělí, neboť nevytváří žádné opravdové, intimní vztahy, jimž by byli oddáni.
Moratorium. Lidé v tomto stavu jsou lidmi v krizi, svádějícími vnitřní boj. Přitom zřejmě směřují k volbě, jíž by mohli být věrní a tedy k dosažení identity. Jsou často velmi aktivní, „živí“, hovorní a také konfliktní. Jsou si blízcí s určitým partnerem opačného pohlaví a jsou úzkostní a soupeřiví. Touží po intimním vztahu a ví, co jim takový vztah přináší; takový vztah však nutně nemají.
PŘÍKLADY OTÁZEK A ODPOVĚDÍ:
Oddanost povolání: „Myslíte, že byste byl/a ochoten/na vzdát se vaší současné školy (povolání), kdyby se vám nabídlo něco lepšího?“
„No, myslím, že ano, ale pochybuji o tom. Neumím si moc dobře představit, co by toto „lepší“ mohlo být.“
„Asi bych nebyl moc ochotný. Dělám, co jsem si vždycky přál dělat. Naši jsou šťastni, že dělám, co dělám, a já také.“
„Jistě. Kdyby se naskytlo něco lepšího, rád bych se toho chopil/a.“
„Myslím, že kdybych věděl/a jistě, že to bude lepší, mohl/a bych odpovědět lépe. Muselo by to být něco z oblasti ……., muselo by to mít něco společného s ………. .“
Oddanost ideologii: „Pochyboval/a jste někdy o své víře?“
„Ano, měla jsem určité pochybnosti, zda Bůh vůbec existuje. Myslím ale, že dnes už vím, jak to je. Zdá se mi, že ….. .“
„Ne, nepochyboval. U nás doma se o takových věcech nepochybuje, všichni věříme, že...“
„Ó, já nevím. Asi ano, tak jako každý. Ale moc se tím netrápím. Myslím, že každé vyznání je stejně dobré.“
No ano, myslím, že to je to, co mne právě potkalo. Nemohu uvěřit, že by mohl existovat Bůh, který by připustil, aby ve světě bylo tolik zla. Ale ….“