Kazuistiky

38.5.3 Posouzení psychického stavu

38.5.3 Posouzení psychického stavu
 
 
VĚDOMÍ
Subjektivně: „Jsem při vědomí. V bezvědomí jsem nebyl.“
Objektivně: Při vědomí (GCS 15), vědomí plné, jasné.
 
ORIENTACE          
Subjektivně: „Jsem úplně orientovaný. Jmenuji se X. Y., je 23. nebo 24. listopadu. 2014, jsem v nemocnici po bouračce.“
Objektivně: Pacient je plně orientován místem, časem, osobou i situací.
 
NÁLADA
Subjektivně: „Já mám asi pořád dobrou náladu, akorát mě trochu znervózňuje, že tu budu tak dlouho a celý to bude na hodně dlouho, myslím i doma rekonvalescence a vůbec co všechno mě čeká.“
Objektivně: Pacient je normoforický, emoce přiměřené situaci, udává obavy z délky a průběhu hospitalizace a celkové rekonvalescence.
 
PAMĚŤ
Staropaměť
Subjektivně: „Normálně si všechno pamatuju, asi jako každý.“
Objektivně: Výbavnost v normě.
Novopaměť
Subjektivně: „Nemám problémy si něco pamatovat, když to potřebuju. Tu havárii si taky pamatuju.“
Objektivně: V normě.
 
MYŠLENÍ
Subjektivně: „Trošku tady přemýšlím, jak budu pracovat odsud, ale ono to půjde. Myslím, že myslím celkem normálně.“
Objektivně: Myšlení je logické, odpovídá přiléhavě a věcně, řeč je plynulá bez nápadností.
 
TEMPERAMENT
Subjektivně: „Jsem věčný optimista, partnerka říká, že v autě jsem cholerik.“
Objektivně: Pacient působí klidně a vyrovnaně.
 
SEBEHODNOCENÍ
Subjektivně: „Jsem pracovitej, mám rád život a taky svůj klid, ale jinak nevím, to spíš někdo jinej.“
Objektivně: Pacient působí, že jeho sebehodnocení je přiměřené.
 
VNÍMÁNÍ ZDRAVÍ
Subjektivně: „Zdraví i život může být ve vteřině …. Po pravdě, byla to drsná lekce. Bez zdraví, ale i štěstí je všechno nic. Trochu jsem přehodnotil priority.“
Objektivně: Pacient plně spolupracuje a dodržuje doporučení zdravotnických pracovníků. Je hospitalizován z plného zdraví a na základě zkušenosti z autonehody přehodnotil životní hodnoty.
 
VNÍMÁNÍ ZDRAVOTNÍHO STAVU
Subjektivně: „Až na tu kyčel jsem zdravý. Dost mě děsí, že budu minimálně 3 týdny takhle ležet a viset. Hlavně ale, abych pak chodil.“
Objektivně: Pacient se obává dlouhodobé hospitalizace a upoutání na lůžku s extenzí, uvědomuje si nutnost léčebných opatření a verbalizuje obavy z budoucnosti ohledně chůze.
 
REAKCE NA ONEMOCNĚNÍ A PROŽÍVÁNÍ ONEMOCNĚNÍ
Subjektivně: „Byl to šok, hlavně, že se nikomu už nic nestalo. Občas mě to štve, že se to stalo, pak si ale řeknu, že to mohlo dopadnout mnohem hůř. Nezbývá mi nic jinýho, než dělat, co mi tady řeknete, abych pak mohl chodit.“
Objektivně: Pacient spolupracuje, dodržuje nastavený léčebný režim a opatření. Prožívá rozporuplné pocity související s autonehodou.
 
REAKCE NA HOSPITALIZACI
Subjektivně: „Jsem prvně v nemocnici, občas se nestačím divit, ale překvapivě jen v dobrém. Opravdu věřím, že mi tu pomůžete.“
Objektivně: S hospitalizací je pacient smířen, aktivně spolupracuje.
 
ADAPTACE NA ONEMOCNĚNÍ            
Subjektivně: „Moc času jsem neměl, prostě se to seběhlo, ani jsem se nenadál a byl jsem v nemocnici a pak po operaci. Teď jsem zvědavý, jak to bude probíhat tady (pozn. standardní oddělení). Dost mi ale vadí, že se nemůžu hnout z postele. Že mám ten drát v noze je divný, ale můžu dělat hrdinu.“
Objektivně: Pacient je v procesu adaptace na nynější stav. Jako největší problém vidí upoutání na lůžko.
 
PROJEVY JISTOTY A NEJISTOTY
Subjektivně: „Trochu se bojím budoucnosti, jak dlouho tady budu, jestli měsíc nebo dýl a jestli budu normálně chodit a taky co mě ještě čeká.“
Objektivně: Pacient verbalizuje obavu z dlouhodobé hospitalizace, jejího průběhu, a zda bude moci chodit.
 
ZKUŠENOSTI Z PŘEDCHÁZEJÍCÍCH HOSPITALIZACÍ (IATROPATOGENIE,           
SORRORIGENIE)
Subjektivně: „Ještě jsem v nemocnici nebyl“
Objektivně: Jedná se o první hospitalizaci. Pacient opakovaně vyjadřuje důvěru v lékaře a další zdravotnický personál.
 
 
Předchozí
Následující
Operace
Prohlédnout vše