Ekonomika a pojišťovnictví
1 Charakteristika zdravotnictví z pohledu ekonomické teorie
1.3 Testovací otázky
Zdraví představuje základní hodnotu pro každého jednotlivce. Jeho úroveň zásadním způsobem ovlivňuje kvalitu života člověka a může být i jejím nejvýznamnějším limitujícím faktorem. Naplnění životních cílů, tužeb a přání každého člověka je určujícím způsobem ovlivněno stavem jeho zdraví. Řada lidí si však tuto pravdu uvědomí až v situaci, kdy se jejich zdravotní stav zhorší a toto zhoršení může být i trvalé.
Zdraví představuje zásadní hodnotu i pro rodinu, která je základní společenskou jednotkou. Stav zdraví jejího člena tedy ovlivňuje kvalitu života nejen jeho samého, ale celé jeho rodiny, a to především v situaci, kdy se tento zdravotní stav jednotlivce výrazně zhorší.
Zdraví je základní hodnotou i pro společnost. Celkový zdravotní stav obyvatelstva podstatnou měrou ovlivňuje výkonnost populace, a tím i celého národního hospodářství. Pro národní hospodářství je totiž zdravotní stav populace nejen určujícím výkonovým parametrem, ale ovlivňuje i celkovou nákladovost, protože zdravotní péče je velmi nákladná. Z těchto důvodů většina zemí dbá na celkový zdravotní stav obyvatelstva. Vynakládá na jeho udržení a zlepšení značné společenské prostředky.
Míra nakloněnosti vlád jednotlivých zemí vynakládat celospolečenské prostředky na výdaje související se zajištěním vysoké úrovně ochrany zdraví obyvatelstva však není ve všech zemích stejná. Závisí na mnoha faktorech, z nichž nejdůležitější jsou:
a) celková ekonomická úroveň státu
b) systém vládnutí v konkrétní zemi
c) priority státní politiky
d) faktor kulturní a historický.
Nyní k jednotlivým těmto faktorům podrobněji.
ad a) Celková úroveň ekonomické vyspělosti státu je určující pro velkorysost zdravotní politiky konkrétní země. Nákladné zdravotní systémy s vysokou mírou státní podpory si mohou dovolit především ekonomicky vyspělé státy. Je všeobecně známo, že tradiční země euroatlantického prostoru vydávají na zdravotní péči velké prostředky, ekonomicky zaostalé státy pak ponechávají většinu tíhy nákladnosti zdravotní péče na občanech.
Ale i toto tradiční rozdělení zemí z uvedeného hlediska není neměnné. Dnes vidíme, že řada zemí, které jsme si tradičně zvykli považovat za rozvojové, mají své zdravotnické systémy velmi vyspělé (např. mnohé arabské státy disponující zdroji ropy). Naopak jiné země, které, i když je tradičně řadíme také mezi rozvojové, jsou dnes předními ekonomickými mocnostmi, avšak jejich zdravotnický systém jako celek není nejlepší (např. Čína).
ad b) Systém vládnutí v konkrétní zemi může být z hlediska teorie hospodářské politiky buď liberální, nebo intervencionistický. Tyto dva hlavní politickoekonomické systémy uplatňované v euroatlantských zemích vyplývají ze dvou základních hospodářskopolitických systémů, které se v teorii hospodářské politiky časem vyprofilovaly.
Liberální hospodářskopolitický směr preferuje ponechání hospodářských procesů samoregulačním silám trhu. Zásahy státu do ekonomiky mají být podle něho minimální a stát se má zaměřit především na plnění jeho jedinečných funkcí ve společnosti, tedy na zajištění obrany země, zajištění vzdělávání, zajištění dodržování práva (policie, justice), výstavbu a provozování komunikačních a dopravních sítí apod. Nemá zasahovat do ekonomických procesů.
Naproti tomu intervencionistický hospodářskopolitický systém preferuje výrazné zásahy státu do ekonomiky a tržní samoregulační systémy považuje za nedokonalé a nedostatečné.
I když v čisté podobě se tyto dva vyhraněné národohospodářské systémy v praxi prakticky nevyskytují, každý z vládních systémů je možno podřadit pod některý z uvedených dvou směrů z hlediska převažujících znaků.
V oblasti praktické zdravotní politiky vlády uplatňující liberální hospodářskopolitický systém se snaží tíhu nákladnosti zdravotní péče ponechat především na lidech samých v podobě vysoké spoluúčasti pacienta na těchto nákladech. Vycházejí ze zásady, že zdravotní stav je prvořadě rizikem jednotlivce. Preferují, aby se z centrálních zdrojů hradily především život zachraňující zdravotní úkony, ostatní mají být ponechány na nemocných samých s různou mírou celospolečenské solidarity.
Intervencionistické vlády naopak preferují vysoký stav celospolečenské solidarity na nákladech zdravotní péče mezi obyvateli. Vycházejí ze zásady, že zdravotní stav jednotlivce je celospolečenským rizikem, neboť je ovlivňován mnohými nahodilými faktory, které občan obvykle nemůže ovlivnit (dědičná zátěž, infekce, náhoda apod.) a stav nemoci tíživě postihuje nejen nemocného jednotlivce, ale i jeho rodinu a v širším slova smyslu celou společnost (v důsledku výdaje celospolečenských prostředků na léčení nemocných, snížení agregátní produkce v důsledku nemocnosti, snížení výběru daní apod.).
ad c) Priority vládní politiky sice ve své podstatě jsou výrazně ovlivněny politickým zaměřením vládnoucí politické strany či koalice, avšak v praktické aplikaci jsou vždy ovlivněny i mnoha dalšími aktuálními faktory, mezi kterými je na prvním místě třeba jmenovat stav hospodářského cyklu, dále ekonomické preference konkrétní vlády, ale i např. náhodné jevy, jako jsou přírodní katastrofy apod.
ad d) Faktory kulturní a historické jsou také velmi významné při vlastní aplikaci zdravotní hospodářské politiky státu. V našem kulturním evropském prostředí je vládní zdravotní politika vždy určována především tradičními hledisky, při nichž má velký význam faktor solidarity a i tradice povinného pojistného zdravotního systému zahrnujícího prakticky všechny vrstvy obyvatelstva. Na jiných kontinentech, např. v USA, tato tradice povinných pojistných systémů není, což zásadním způsobem ovlivňuje tamější zdravotní politiku vlády.