Etika
2.3 Židovsko-křesťanská tradice
Židovsko-křesťanská tradice je považována za jeden z pilířů, na kterém stojí současná morálka Z křesťanských proudů nejvíce přispěl k rozvoji lékařské etiky katolicismus a protestantismus. Mravní posuzování, rozhodování a cítění se odvíjejí na podkladě určité tradice. Judaisticko-křesťanská tradice je jedním ze základů, na kterém stojí mravnost Evropy. Její hodnoty složí jako standard, k němuž jsou chování jedince i společnosti vztahovány.
Křesťanství
Křesťanství vzešlo z judaismu a vychází z Bible a to z Písma svatého Starého Zákona a z Nového Zákona. Kromě toho má také kořeny v učení křesťanských myslitelů - Augustina Aurelia, neboli svatého Augustina a Tomáše Akvinského, jeho nauky o svědomí a přirozeném mravním zákon.
Katolicismus
Jako judaismus tak i lékařské etika vychází z tradice koherentního a systematického myšlení. Mravní problém je řešen aplikací principů a postupů morální teologie a vše je podřízeno nevyšší autoritě – papeži.
Tomáš Akvinský – jeho nauka je univerzální soustavou filozoficko-teologickou a uvádí do souladu rozum a víru, hmotu i ducha. Lidskou inteligenci je třeba užívat tak, jak má být užívána. Není nutné ani vhodné, aby normy byly považovány za příkazy a zákazy. Normy by měly být posouzením, které cesty jednání stojí za to, aby byly vybrány, a které nejsou dílem lidské inteligence. Vlastní postoj k morálním hodnotám má být pouze přijímáním něčeho, co už dávno existuje. Měl by být spíše trvající snahou o poznání hodnot a rozlišení jejich vzájemných vztahů a požadavků, které na nás kladou (Munzarová, 1995).
Hlavní principy lékařské a zdravotnické etiky, vycházející z křesťanství, a zejména z katolictví:
Princip správcovství - lidský život pochází od Boha a člověk je pouze jeho správcem, je tedy povinen se o něj starat a kultivovat jej.
Princip posvátnosti a nedotknutelnosti lidského života - člověk sám nemá právo rozhodovat o svém životě, o tom, zda má život smysl. Křesťané bez výhrad odsuzují aborty, euthanasii a suicidum. Za okamžik vzniku lidského života je považováno jeho početí. Diskuse jsou připouštěny pouze u prodlužování života pomocí techniky.
Princip totality a integrity - části těla existují vždy pro dobro celku a mohou být odejmuty jen tehdy, když nemocný orgán ohrožuje celé tělo. Problém vyvstává při transplantaci orgánů od živých dárců. Dnes se však odlišuje integrita anatomická od integrity funkční.
Problematika sexuality a rozmnožování - lidská sexualita nemůže mít za cíl pouhé uspokojování žádosti, musí splňovat dva hlavní účely:
1. plození a výchovu dětí
2. láskyplné spojení v rámci manželského svazku (svátost manželská).
Odtud pramení negativní postoj k předmanželským a mimomanželským stykům, k manželské nevěře a i k homosexualitě. Podle dogmatického křesťanského učení se tyto dva hlavní účely nemohou vzájemně oddělovat. To je důvod, proč křesťané odmítají umělé oplodnění i antikoncepci (vyjma přirozené metody plodných a neplodných dní), neboť člověk nemá právo rozhodnout o daru života. Pokud manželství nenaplňuje první účel, má splňovat pouze účel druhý. Rozmnožovací funkce člověka je také v křesťanství podchycena zvlášť. Je to sice funkce jednotlivce, ale slouží k blahu celého lidského rodu.
Princip dvojího efektu - v určitých případech z jednoho jednání mohou vzejít dva efekty - pozitivní a negativní. Můžeme odpovědně říci, že málokterý způsob léčení nemá více či méně vedlejší negativní účinky. Proto je nutno formulovat podmínky, za nichž je možno provést čin, mající i negativní efekt:
1. hlavní činnost je sama o sobě dobrá nebo alespoň indiferentní,
2. přímým záměrem jednajícího je efekt dobrý, přičemž špatný efekt není odporován, ať již jako prostředek nebo cíl,
3. dobrý efekt není docílen prostřednictvím špatného, který z akce vyplývá jako sekundární, nebo nanejvýše jako paralelní k efektu dobrému,
4. pozitivní efekt převažuje nad efektem negativním, nebo je alespoň stejný,
5. aktivita, která má i negativní efekty, nemůže být v dané situaci nahrazena jinou, bez těchto efektů.
Princip svobody a odpovědnosti - důležité je zvažování svých vlastních skutků nejen ve vztahu k sobě, ale i k jiným lidem. Absolutní svoboda může vést a často i vede k násilí a ke konfliktům.
Princip společenství a vzájemné pomoci - dosažení obecného dobra se lze dobrat jen skrze dobro individuální, každému, kdo potřebuje pomoc, je potřeba vyjít vstříc. Výchozím momentem je u tohoto principu povinnost vzájemně se respektovat a uznávat důstojnost každé lidské bytosti. Uvedené principy se týkají nejen lékařství, ale celkově zdravotní péče o člověka, tedy celého zdravotnictví.
Podstatou křesťanské etiky v lékařské medicíně a ošetřovatelství spočívá v tom, že vidí v trpícím člověku Ježíše a miluje ho tak, jak ho miluje Bůh. Život chápe jako dar každého lidského života, bez ohledu na jeho vnější kvalitu. Křesťané vyjadřují svou morálku v Desateru božích přikázání. Která je náboženskou ústavou mravnosti. Desatero božích přikázání křesťané chápou jako zákon, který dodržují.
Desatero božích přikázání lze rozdělit do zákonů:
Zákony přírody
V životě je vše řízeno pevným zákonem (rozmnožování).
Zákon mravní – zákon vyššího druhu.
Pro člověka existují zákony vyšší než zákony přírody. Člověk se bytostně liší od ostatních živých bytostí. Má živočišné tělo, ale zároveň v něm působí něco vyššího (rozum). Mezi vyšší zákony je zahrnuto i Desatero božích přikázání.
Zákon pozitivní
Zakotvené pravidlo chování. Vztahuje se ke společnosti na daném území. Normy jsou legitimně vynutitelné, např. právo.
Desatero božích přikázání:
Nebudeš mít jiného Boha mimo mne.
Nezneužiješ jména Hospodinova.
Dbej na den odpočinku, že ti má být svatý, šest dní budeš pracovat, ale sedmý den nebudeš dělat žádnou práci.
Cti svého otce i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.
Nezabiješ.
Nesesmilníš.
Nepokradeš.
Nevydáš proti bližnímu svému křivé svědectví.
Nebudeš dychtit po ženě svého bližního.
Nebudeš toužit po ničem, co patří tvému bližnímu.
Protestantismus
Zcela se shoduje s katolicismem a judaismem v tom, že základy mravnosti jsou postaveny i na teologickém poznání. Protestanská lékařská etika postrádá jasné a jednoznačně formulovatelné obecné zásady.
Paul Ramsey rozpracovává mnohé etické zásady na základě teorie smlouvy. Vztah mezi lékařem a nemocným je projevem dodržování smlouvy, která má platit i v mezilidských vztazích obecně.
Oblast křesťanských ctností.
Ctnosti jsou vyjmenovány v předcházející podkapitole o katolicismu. Nejdůležitější křesťanskou ctností v protestantismu je láska (agapé). Evangelický myslitel Ramsey ji definuje jako „morální kvalitu jednání a postoje, kterými je člověk povinován každému, s nímž vstoupil do vztahu smlouvy“. Josef Fletcher, zakladatel současného moderního pojetí etiky, pokládá agapé také za ústřední etickou hodnotu. Za láskyplný akt však považuje takový, který vede k nejlepším následkům. Podle něj se každý jednotlivý případ velice liší, a proto je nutno ke každému případu přistupovat individuálně – a s láskou. Takovému přístupu se říká „situační etika“, což znamená, že se činitel rozhoduje především podle momentální situace, nikoliv podle předem stanovených mravních a etických norem. Situační přístup se často vyskytuje v sekularizovaných teoriích, ale v náboženství a víře se jedná o velmi ojedinělý přístup. Za tento přístup je však Fletcher dodnes v některých protestantských kruzích ostře kritizován (Vrublová, 2006).
Judaismus
Jde o náboženství židovského národa. Židovská lékařská etika je pevně zakořeněná v bohaté tradici židovského zákona, jehož nejpovolanějšími mluvčími a interprety jsou rabíni. V dřívějších dobách byli mnozí lékaři nejprve rabíny, a odhaduje se, že více než polovina nejznámějších středověkých rabínských učenců a spisovatelů byla současně i lékaři. I dnes, pokud se někteří z židovských lékařů věnují etice v lékařství, jsou patřičně vzděláni i v židovském Zákonu. Judaistická lékařská etika vychází především z Tóry – což je pět knih Mojžíšových, které tvoří první část Starého zákona – a z Talmudu, což je souhrn základních kodexů, týkající se chování a jednání židovských věřících. Lékařská etika je v judaismu zasazena do mravního zákona, přesahujícího lékařský kontext. Je srozumitelná i těm, kteří nemají lékařské vzdělání. Pokud se v léčení vyskytne závažnější etický problém, je jeho řešení ponecháno člověku vzdělanému v Zákoně. Na rozdíl od hippokratovského principu, kde je do určité míry subjektivně lékařem hodnoceno „blaho“ nemocného, stojí židovská lékařská etika na jasně formulovaných etických principech:
- posvátnost a důstojnost lidského života, neboť člověk je stvořen k obrazu Božím,
- povinnost pečovat o zdraví,
- nekompromisní odpor k pověrám a iracionálním způsobům léčení,
- rigidní kodex hygienických pravidel a dietetických opatření,
- kodex sexuální morálky.
Židé jsou největšími zastánci práva na život a v tomto směru nepřistupují na jakékoliv kompromisy (Vrublová, 2006).
Ortodoxní rabínské zdroje jsou naprosto jednoznačné. Povinnost zachránit život má přednost téměř před všemi rituálními příkazy. Je dokonce povinností neuposlechnout tato nařízení, pokud se dostanou do konfliktu s bezprostřední možností život nebo zdraví zachránit. Jedinými zákazy, které zde převažují, jsou ty, které směřují proti modlářství, incestu, cizoložství a vraždě. (Munzarová, 1995). V důsledku to znamená absolutní zavrhnutí euthanasie, asistovaného suicida i abortu. Výjimkou jsou snad hlasy některých liberálních rabínů, schvalujících provedení potratu v případě těžkého poškození plodu nebo v případě znásilnění. I zde je však zdůvodnění opřeno o snahu zachránit psychické zdraví ženy (Vrublová, 2006).
Na druhé straně je však jasně formulováno, pokud žena i v okamžiku porodu má život ohrožující těžkosti rozkouskuje se embryo v ní, protože její život má přednost nad životem jeho. V židovské historii neexistoval úřad, který by formuloval zákony. Rabíni, kteří texty tvořili, žili v malých komunitách, přihlíželi ke zvyklostem. Jedinečný je také důraz v péči o zemřelé. Každý musí vzdát vzdávat tělu zemřelého patřičný respekt a dodržovat určitý rituál. Aspekt vychází z přesvědčení, že člověk je obrazem Božím a to člověk celý s tělem i duší. Fyzické pozůstatky nesmí být jakkoliv degradovány U mrtvoly se nesmí jíst, pít, nesmí zůstat opuštěná bez dozoru. Pohřeb musí být vykonán téhož dne před západem slunce, kremace je přísně zakázána. Židé rozhodovali mezi dobrem a zlem po tisíce let. Z židovského pohledu musí svědomí člověka podpírat Zákon a ne Zákon tvořit. V židovském Zákoně je lékař povinen přijít zachraňovat postiženého bližního a provést jakýkoliv zásah, který považuje za podstatný na záchranu života pacienta Důraz je kladen na zodpovědnost lékaře léčit a sloužit víc než na právo být léčen (Munzarová, 1995).
Od počátku 17. století až do poloviny 19. století vznikají další směry.
Utilitarismus je novější směr empiristické etiky.
Dnes je takto označováno široké spektrum teorií filozofické etiky, která se však po mnoha stránkách od sebe liší. Utilitarismus jako normativní etika chce podat kritérium mravního posuzování.
Principy mravního posuzování
1. Princip následků
Mravní hodnocení jednání se děje na základě posouzení důsledků, které lze od jednání očekávat. Neexistuje jednání, které bychom mohli označit za mravně správné či nesprávné. Mravní soud se vztahuje na to, co jednání způsobuje.
2. Princip užitečnosti
Kritériem pro posouzení jednání je užitečnost, prospěšnost následků jednání.
3. Princip hédonismu
Je-li správné to, co uspokojuje potřeby a zájmy jedince, pak je stejně dobré pokud vede k pocitu štěstí u někoho četba a u druhého hra na klavír. V čem štěstí spočívá, si určuje každá osoba sama.
4. Sociální princip
Z mravního hlediska nejde jen o samotné štěstí jednajícího, ale o štěstí všech, kterých se jednání dotýká. Podle utilitární etické školy je mravný čin ten, který nejvíce naplňuje uvedené principy, vede tedy k největšímu užitku. Etické je nelhat, ale prospěje-li nemocnému neříkat mu pravdu o jeho zdravotním stavu, jedná se o lež mravní, správnou, která má na jeho psychiku pozitivní vliv. Zatím co pravda by měla na psychiku destruktivní vliv.
Na utilitaristy navázala v 19. století etika pragmatická.
Etika pragmatická (W. James, 1842–1910, J. Dewey, 1859–1952). Za mravné je považováno takové jednání, jehož výsledek je prakticky účelný.
Pragmatická etika učí, že o morálnosti rozhodují výsledky jednání. Dobrý výsledek může ospravedlnit kroky k jeho dosažení.
Pragmatická teorie pravdy – tato teorie se snaží sloučit korespondenční i koherenční teorii pravdy (korespondenční vytýkala vágní pojetí skutečnosti a koherenční zase nedostatečný vztah k empirii a skutečnosti). Získání pravdivého poznání i pochopení, co pravda je, předpokládá pochopit cíl poznání, vztah poznání k našim praktickým zájmům, jako i úlohu vědy při poznání (srov. Blecha a kol autorů, 1998, heslo pravda).
Z řečeného lze rozlišovat dvojí druh pravdivosti. Buď se budeme při posuzování pravdivosti zaměřovat na obsah (faktuální pravdivost) nebo na formu (logická pravdivost):
Faktuální pravdivost je taková pravdivost výroku, která je závislá na souladu mezi jeho obsahem a stavem věcí (světa), tj. fakty. Faktuálně pravdivý výrok je pravdivý pouze v některých interpretacích. Příkladem může být věta, že „současným prezidentem ČR je Václav Klaus“. Tato věta je pravdivá pouze po dobu prezidentského mandátu českého občana prof. Václava Klause.
Logická pravdivost se týká pravdivosti výroku v souvislosti s logickými zákony, resp. stavbou tohoto výroku. Logicky pravdivý výrok je pravdivý v každé interpretaci bez ohledu na stav věcí (světa). Typickým příkladem jsou tautologie, např. smrad je smrad (srov. Blecha a kol autorů, 1998, heslo pravdivost) (Ivanová, Zelina, 2010).
Kantova etika (Immanuel Kant 1724–1804) Kant považuje za dobré takové jednání a skutky, které vychází z naprostého ctění a respektování morálních norem, z čisté úcty k nim. Podle Kanta dává našemu jednání morální hodnotu úmysl, nikoliv provedení, proto bývá jeho etika označována jako etika morálního úmyslu.