Genetika
5.1 Klasifikace mutací
Prvním kritériem rozdělení mutací je místo jejich vzniku v organismu. Z tohoto pohledu rozdělujeme mutace na somatické, které vznikají v tělních (nepohlavních) buňkách a gametické, které vznikají v prekurzorech pohlavních buněk - gamet. Pouze gametické mutace se mohou pohlavně přenést do dalších generací, somatické mutace se nedědí a zůstávají omezeny pouze na organismus, ve kterém vznikly.
Druhým kritériem je stupeň poškození organismu postiženého mutací. Letální mutace způsobují úmrtí jedince, vitální mutace mohou být pro svého nositele přínosné a neutrální mutace neovlivňují délku života jedince. Uvedené rozdělení je však příliš zjednodušené (příklad 1 – fenylketonurie).
Příklad 1: Fenylketonurie (zkratka PKU). Při tomto onemocnění je nefunkční enzym fenylalanin hydroxyláza (PHA) v důsledku mutace jeho genu, který se nachází na delším raménku chromosomu č. 12 (12q22-24). Nefunkční enzym PHA nedokáže proměnit aminokyselinu fenylalanin na aminokyselinu tyrosin. Důsledkem toho se fenylalanin hromadí v buňkách tkání a poškozuje je. Dochází k těžkému postižení centrálního nervového systému, které se projeví mentální retardací jedince. Dalším projevem onemocnění je hypopigmentace, která vzniká v důsledku zablokované syntézy aminokyseliny tyrosinu. Tyrosin je prekurzorem kožního pigmentu melaninu, odpovědného za zbarvení pokožky. Jde o autozomálně recesivní mutaci, tj. jedinec musí zdědit od obou svých rodičů chromosom č. 12 s nefunkčním genem pro enzym PHA. Z toho logicky vyplývá, že oba rodiče jsou zdraví heterozygoti bez příznaků onemocnění. Proto se provádí u všech novorozenců screeningové vyšetření PKU. Vzhledem k povaze onemocnění je jedinou možnou terapií dieta s radikálním (ovšem ne s absolutním) omezením obsahu aminokyseliny fenylalaninu. Zvláštní pozornost se musí věnovat tzv. maternální fenylketonurii. Jde o graviditu ženy s PKU. Z hlediska minimalizace poškození plodu vysokými koncentracemi fenylalaninu je nutné snížit jeho příjem v potravě matky před i v průběhu těhotenství.
Třetím důležitým kritériem rozdělení mutací je jejich molekulární povaha a rozsah. Z tohoto pohledu se zpravidla mutace rozdělují na genové, chromozomální a genomové. Genové mutace jsou nejmenší svým rozsahem, ne však závažností poškození. Postihují pouze jeden nebo několik málo nukleotidů v DNA. Typickým příkladem genové mutace je již zmíněná fenylketonurie. V případě mutační záměny jediné báze hovoříme o tzv. bodové mutaci. Chromozomální mutace jsou rozsahem větší a zahrnují až tisíce párů bází. Mohou se proto projevit jako strukturální a morfologické anomálie chromosomů, které jsou dobře pozorovatelné v prvních stádiích nepřímého buněčného dělení, především v metafázi mitózy. Počet genů zahrnutých v úsecích změněných mutacemi je větší. Genomové mutace jsou rozsahem největší. V jejich případě dochází ke změnám počtu celých chromosomů, tedy k ovlivnění celkové konstituce genomu organismu.
A) PŘÍKLADY GENOVÝCH MUTACÍ:
Substituce: Jedná se o nahrazení jednoho nukleotidu v sekvenci DNA jiným nukleotidem (příklad 2 – srpkovitá anémie).
Příklad 2: Srpkovitá anemie. V případě syntézy polypeptidového ß-řetězce hemoglobinu A, složeného ze 146 aminokyselin může dojít k mutaci. Tymin je nahrazen (substituován) za adenin, díky čemuž dochází k záměně šesté aminokyseliny. Místo kyseliny glutamové se během translace do polypeptidu zabuduje aminokyselina valin:
Původní gen Mutace
DNA: CAC GTG GAC TGA GGA CTC CTC CAC GTG GAC TGA GGA CAC CTC
GTG CAC CTG ACT CCT GAG GAG GTG CAC CTG ACT CCT GTG GAG
↓ ↓
RNA: GUG CAC CUG ACU CCU GAG GAG GUG CAC CUG ACU CCU GUG GAG
↓ ↓
Protein: Val His Leu Thr Pro Glu Glu Val His Leu Thr Pro Val Glu
Tato jediná záměna nukleotidů způsobuje, že hemoglobin, který obsahuje mutovaný řetězec je mnohem méně solubilní ve srovnání se standardní formou, reprezentovanou hemoglobinem A. Tento efekt je ještě výraznější při nižší koncentraci kyslíku, kdy dochází ke shlukování molekul. Erytrocyty nabývají typický srpkovitý tvar. Výsledek známe jako srpkovitou anémii (falciformní anémie, drepanocytóza). Postižené erytrocyty blokují průtok krve v kapilárách, v důsledku čehož dochází k poškození příslušné tkáně. Dalším projevem onemocnění je anémie.
Důležitá poznámka: Právě srpkovitá anémie je příkladem hodnocení přínosu mutace pro nositele. Na to, aby měl jedinec toto onemocnění, musí být z genetického hlediska recesivní homozygot, který zdědil od rodičů obě mutantní alely. Z tohoto úhlu pohledu je to určitě mutace nevýhodná. Přesto je však hodně rozšířená, především v tropických a subtropických oblastech. Zjistilo se, že zeměpisné rozšíření této mutace se shoduje s oblastmi výskytu malárie. Jedinci, kteří jsou genotypové heterozygotní, jsou odolnější vůči malárii ve srovnání s dominantními homozygoty, kteří ve svém genotypu nesou pouze standardní alely pro ß-řetězec hemoglobinu A. Vidíme, že pokud je mutace v konkrétní alelové kombinaci nevýhodná pro jednotlivce, neznamená to, že je automaticky nevýhodná pro celou populaci. O výhodnosti nebo nevýhodnosti projevu alely tedy primárně nerozhoduje její molekulární forma, ale prostředí, ve kterém se u daného jedince v určité genotypové kombinaci projeví.
Mezi další typy genových mutací patří inzerce, delece a inverze. Na příkladu změn modelové sekvence aminokyselin v hypotetickém proteinu si ukážeme podstatu vlivu uvedených mutací:
A/ Modelová sekvence: B/ Inzerce C/ Delece D/ Inverze
DNA: … TTA CGG ACT… …TTA CAG GAC T… …TTC GGA CT … …TTA GGC ACT…
…AAT GCC TGA… …AAT GTC CTG A… …AAG CCT GA… …AAT CCG TGA…
↓ ↓ ↓ ↓
RNA: …AAU GCC UGA… …AAU GUC CUG A… …AAG CCU GA… …AAU CCG UGA…
↓ ↓ ↓ ↓
Protein: …Asn Ala Stop… … Asn Val Leu … … Lys Pro … … Asn Pro Stop…
A/ Modelová sekvence: Na chromosomu máme úsek DNA, který tvoří sekvence devíti párů bází. Podle sekvence kodogenního řetězce DNA (... TTA CGG ACT ...) se genetická informace přepíše do mRNA. Během translace se podle genetického kódu (Tabulka 1/B) přepíše sekvence tripletů v mRNA do sekvence dvou aminokyselin (asparagin, alanin) v polypeptidovém řetězci. Na tomto místě syntéza polypeptidu končí, protože poslední triplet na mRNA kóduje stop-kodon UGA.
B/ V případě inzerce (vložení) dojde k náhodnému přidání nadbytečného nukleotidu (v tomto případě adeninu). To způsobí přeorganizování následných tripletů čtecího rámce genetického kódu včetně mutací postiženého tripletu. Vidíme, že inzerce adeninu způsobila jednak záměnu původní aminokyseliny alaninu za valin, jednak díky ní zanikl stop-kodon. Proto syntéza polypeptidu bude pokračovat dál, přičemž první "novou" aminokyselinou bude leucin.
C/ V případě delece se z nukleotidové sekvence DNA náhodně vyštěpila třetí báze v pořadí - adenin. Dochází k posunu celého čtecího rámce, místo asparaginu a alaninu jsou do polypeptidu vloženy aminokyseliny lysin a prolin, přičemž zaniká stop-kodon a syntéza polypeptidu bude pokračovat dalším nesmyslným zařazováním nepotřebných aminokyselin do polypeptidového řetězce.
D/ Inverze je otočení několika párů bází v sekvenci. Tato mutace neposouvá čtecí rámec, ale může měnit aminokyselinu. V tomto případě dochází k záměně alaninu za prolin.
Důležité poznámky ke genovým mutacím:
- Místo a typ genových mutací bývá náhodné, ačkoli je fakt, že ne všechny sekvence DNA v genomu člověka podléhají mutačním změnám se stejnou frekvencí.
- Z uvedeného příkladu je vidět nesmírnou důležitost jedné z vlastností genetického kódu - jeho degenerovanosti (viz Tabulka 1/B). Díky existenci několika kombinací tripletů mRNA pro jednotlivé aminokyseliny se vzniklá mutace nemusí nutně projevit (tzv. tichá mutace, z angl. slient mutation).
- Sekvence nukleotidů vzniklá mutací může znovu pod vlivem další mutace nabýt původní stav. Mluvíme o zpětných mutacích, jejichž frekvence je však o několik řádů nižší než frekvence "přímých mutací", čili mutací, které vedly k prvotní změně původního genotypu za mutovaný.
B) Příklady chromozomálních mutací
Chromozomální mutace se také nazývají jako chromozomální aberace. Jsou to strukturní změny chromosomů, jejichž primární příčinou bývá přerušení fosfodiesterové vazby nukleotidů, nazývané také jako zlom. Reparační mechanismy mohou v jádru buňky zlom opravit a docílit buď původní stav (jedná se o tzv. restituci zlomu) nebo pozměněný stav (jedná se o tzv. reparaci zlomu). Ke vzniku chromozomálních aberací může dojít ve všech fázích interfáze buněčného rozmnožování. V užším slova smyslu je rozdělujeme na aberace chromosomové, které vznikají v průběhu G1-fáze a aberace chromatidové, které vznikají v průběhu syntetické fáze nebo G2-fáze.
Mezi chromozomální aberace zařazujeme delece, duplikace, deficience, pericentrické a paracentrické inverze, reciproké a nereciproční translokace, Robertsonské translokace, dále centrické prstencové chromosomy, dicentrické a acentrické chromosomy.
Schémata chromozomálních aberací:
A/ Standardní stav: Uvažujme o chromosomu, na kterém sledujeme 8 genů (M, N, O, P, R, S, T, U), jejich postavení vůči centromeře C a oběma koncům chromosomu - telomerám T. Organismus obsahuje za normálních okolností dva chromosomy, které tvoří homologický chromosomový pár s uspořádáním:
T-M-N-O-C-P-R-S-U-V-T standardní chromosomy homologického páru
T-M-N-O-C-P-R-S-U-V-T
B/ Delece je ztráta úseku uvnitř chromosomu. Pokud například dojde k deleci genů R, S a T na jednom z chromosomů, nastane následující stav:
T-M-N-O-C-P-V-T + R-S-U deletovaný chromosom + acentrický fragment
T-M-N-O-C-P-R-S-U-V-T standardní chromosom
Pokud nastane mutace v G1-fázi, chromosom bude mít postižené obě chromatidy. Pokud nastane mutace po S-fázi, chromosom je již tvořen dvěma kopiemi spojenými centromerou, přičemž bude mít před buněčným dělením poškozenou pouze jednu z obou chromatid (viz obrázek 3 a příslušný text).
Příkladem delecí u člověka jsou syndromy Cri du chat (delece krátkých ramen chromosomu č. 5; výskyt cca. 5 : 100 000) a Wolfův-Hirschornův syndrom (delece krátkých ramen chromosomu č. 4).
C/ Duplikace (obecně multiplikace při vícenásobném zmnožení) je zdvojení (zmnožení) některé části chromosomu:
T-M-M-M-N-O-C-P-R-S-U-V-T chromosom s triplikací genu M
T-M-N-O-C-P-R-S-U-V-T standardní chromosom
D/ Deficience je ztráta části chromosomu včetně centromery. V důsledku toho je takový chromosom nestabilní, protože posláním centromery je mimo jiné také strukturální stabilizace chromosomu.
T-M-N-O-C-P-R chromosom s deletovanými geny S,U, V a centromerou
T-M-N-O-C-P-R-S-U-V-T standardní chromosom
E/ Pericentrická inverze je otočení směru lineárního uspořádání genů, které zahrnuje oblast centromery. Na příkladu uvádíme pericentrickou inverzi genů O, P, R a S.
T-M-N-S-R-P-C-O-U-V-T pericentrická inverze
T-M-N-O-C-P-R-S-U-V-T standardní chromosom
F/ Paracentrická inverze je lineární otočení směru uspořádání genů, které nezahrnuje centromeru.
T-M-N-O-C-U-S-R-P-V-T paracentrická inverze
T-M-N-O-C-P-R-S-U-V-T standardní chromosom
G/ Dicentrický chromosom vzniká tehdy, pokud zlomy vzniknou na obou chromatidách a následně dojde k jejich nesprávnému spojení, takže výsledný chromosom obsahuje dvě centromery. Acentrický chromosom neobsahuje žádnou centromeru.
T-M-N-O-C-P-R-S-P-C-O-N-M-T dicentrický chromosom
T-M-N-R-S-U-V-T acentrický chromosom
H/ Translokace reciproké se týkají dvou různých nehomologních chromosomů. Při reciproké translokaci jsou na obou chromosomech vzájemně vyměněny úseky. Rozsah genetické informace je však nezměněn, proto je tato mutace slučitelná se životem organismu, ve kterém vznikla, u potomstva ovšem může vést k závažnému postižení:
Genotyp rodiče před translokací (standardní stav):
První pár chromosomů Druhý pár chromosomů
T-M-N-O-C-P-R-S-U-V-T T-A-B-C-D-E-F-T
T-M-N-O-C-P-R-S-U-V-T T-A-B-C-D-E-F-T
Genoyp rodiče po reciproké translokaci:
T-A-N-O-C-P-R-S-E-F-T T-M-B-C-D-U-V-T chromosomy s translokací
T-M-N-O-C-P-R-S-U-V-T T-A-B-C-D-E-F-T standardní chromosomy
Genotyp potomka, který zdědí chromosom druhého páru s translokací:
T-M-N-O-C-P-R-S-U-V-T T-M-B-C-D-U-V-T
T-M-N-O-C-P-R-S-U-V-T T-A-B-C-D-E-F-T
Výsledek: Možné těžké postižení potomka rodiče s reciprokou translokací, protože geny A, E a F jsou přítomny pouze v jediné kopii na standardním chromosomu, zatím co geny M, U a V (včetně úseku telomery) jsou v organismu potomka přítomny ve třech kopiích jak na chromosomu s translokací, tak na obou standardních homologických chromosomech prvního páru.
Příkladem reciproké translokace u člověka je tzv. Filadelfský chromosom. Jde o reciprokou translokaci mezi chromosomy č. 9 a č. 22. Dochází přitom k fúzi genu BCR s genem abl, který je protoonkogen. V důsledku toho dochází k nekontrolovanému dělení buněk. Proto tuto mutaci často nacházíme při vyšetření pacientů s chronickou myeloidní leukémií.
I/ Nereciproké translokace jsou nevyvážené chromosomové přestavby. Jsou nebezpečné i pro nositele, u kterého tyto aberace vznikly:
T-M-N-O-C-P-R-S-A-B-C-D-E-F-T + T-A-U-V-T nereciproká translokace + acentrický fragment
T-M-N-O-C-P-R-S-U-V-T T-A-B-C-D-E-F-T standardní chromosomy
J / Robertsonské translokace vznikají fúzí chromosomů v místě příčně rozštěpených centromer:
T-M-N-O-C-D-E-F-T T-A-B-C-P-R-S-U-V-T Robertsonská translokace
T-M-N-O-C-P-R-S-U-V-T T-A-B-C-D-E-F-T standardní chromosomy
K / Prstencové (ring) chromosomy nemají telomery a oba konce jsou spojeny tak, že vytvoří kružnicový útvar.
Všechny uvedené chromozomální aberace představují zásadní problém, protože dochází k přestavbě genetického materiálu, čímž se zvyšuje riziko postižení potomstva. Chromosomy s aberacemi nejsou schopny dokonalého homologního párování v průběhu mitózy a meiózy, protože se liší od standardního uspořádání chromosomu. V případě chromosomů bez centromery (acentrických) dochází v průběhu buněčného dělení k nevratné ztrátě genetické informace, protože právě centromera zaručuje správný přenos obou kopií chromosomů s pomocí dělícího aparátu do dceřiných buněk.
V současnosti je u člověka známo několik stovek klinických syndromů, které jsou způsobeny chromozomovými aberacemi. Jejich závažnost závisí na rozsahu aberace a její lokalizace na konkrétním chromosomu.
C) Příklady genomových mutací
Genomové mutace jsou co do rozsahu nejrozsáhlejší a postihují počty celých chromosomů. Podle toho se dělí na tzv. polyploidie a aneuploidie. U polyploidií se mění počty chromosomů o celý násobek základní haploidní sady. Např. u člověka by to bylo 46 +23, 46 +23 + 23, atd. Z hlediska nomenklatury se polyploidie se sudým násobkem chromosomů nazývají jako ortoploidie, s lichým násobkem chromosomů se jedná o anortoploidie. Vzhledem ke svému obrovskému rozsahu se u člověka systémově nevyskytují a jsou neslučitelné se životem. Může však dojít k zablokování buněčného dělení somatických buněk po S-fázi, tedy ve stavu 2N, 4C (viz kapitola 4.1 Mitóza a meióza eukaryontních buněk). Taká buňka je v podstatě tetraploidní. U somatických buněk člověka se s tímto jevem setkáváme hlavně při regeneračních procesech v některých tkáních (játra). V značné části případů je však tento stav předstupněm deregulace buněčného dělení a s tím spojené karcinogeneze.
Aneuploidie je u člověka častější. V případě nadbytečného chromosomu mluvíme o trizomii, pokud chromozom chybí, jde o monozomii. Vitální trizomie u člověka známe pouze tři: Downův syndrom (trizomie chromosomu č. 21), Edwardsův syndrom (trizomie chromosomu č. 18) a Pataův syndrom (trizomie chromosomu č. 13). Slovo "vitální" však neznamená, že všechny plody se zmíněnými trizomiemi se mohou vyvinout a přijít na svět. Např. u Patauova syndromu se z plodů postižených poruchou narodí pouze asi 1 %, přičemž mortalita novorozenců s touto vývojovou anomálií vysoce převyšuje 80 %. Monozomie autozomů u člověka nejsou slučitelné se životem. U gonozomů známe trizomie chromosomů X i Y. Jde o Klinefelterův syndrom (karyotyp 47,XXY nebo vzácněji tetrazomie 48,XXXY; (příklad 3 – „myšlení v genetických souvislostech“) a syndromy supermale (karyotyp 47,XYY) a superfemale (karyotyp 47,XXX). Monozomie, které by měly pouze chromosom Y bez chromosomu X, nejsou slučitelné se životem. Monozomie chromosomu X se nazývá Turnerův syndrom (karyotyp 45,X; příklad 4 - „myšlení v genetických souvislostech“). Společným znakem všech vitálních trizomií i monozomií u člověka je mnohočetnost postižení, časté metabolické poruchy, snížená fertilita, snížení mentálních schopností jedince a v případě gonozomů i výraznější změny ve stavbě sekundárních pohlavních znaků.
Příklad 3. Klinefelterův syndrom je karyotypově charakterizován trizomií gonozomů díky nadbytečnému chromosomu X. Karyotyp pacienta zapisujeme jako: 47,XXY (na rozdíl od zdravého muže, jehož karyotyp je: 46,XY). Klinicky se jedná většinou o jedince s hypogonadismem (snížená funkce pohlavních žláz), u nichž může být přítomna gynekomastie (benigní zduření prsní žlázy) a nižší koncentrace testosteronu. Je zajímavé, že za určitých podmínek můžeme určit i to, u kterého z rodičů došlo k vzniku mutace a dokonce i to, zda se tak událo v prvním nebo druhém meiotickém dělení při tvorbě gamet. Pokud máme např. pacienta s Klinefelterovým syndromem, který má protanomálii (oslabené vidění červené barvy, je to mírná forma daltonizmu vázaného na chromosom X) a oba jeho rodiče jsou zdraví, je zřejmých několik faktů:
· Od otce dostává syn za normálních okolností pouze chromozom Y, od matky X. Otec v tomto případě nemohl poskytnout spermii, která by obsahovala oba jeho gonozomy X a Y, protože je na rozdíl od syna zdravý a nemá protanomálii.
· Matka dává za normálních okolností synovi pouze jeden chromozom X. Pokud ovšem dojde k nondisjunkcii (nerozdělení) chromatid během druhého meiotického dělení (viz obrázek 3), její vajíčko bude obsahovat místo jednoho chromosomu X chromosomy dva. Taková situace může nastat, pokud se centromera chromosomu během druhého meiotického dělení (viz kapitola 4.1) neroztrhne a obě identické kopie chromosomu (chromatidy) se dostanou do jediné gamety.
Z uvedených výsledků proto vyplývá, že matka pacienta je přenašečka XDXd, u níž nedošlo k nondisjunkcii obou chromatid chromosomu Xd v průběhu druhého homeotypického meiotického dělení. V důsledku toho její syn zdědil oba chromosomy Xd s mutovanou alelou, přičemž jeho genotyp pro sledovaný znak je: XdXdY. Genotyp jeho otce je XDY a na postižení svého syna nemá tudíž z genetického hlediska žádný podíl.
Příklad 4. Enzym glukóza 6-fosfát dehydrogenáza (G-6PDH) je zahrnut v pentosafosfátovém cyklu. Jeho přítomnost je důležitá hlavně v erytrocytech. V případě deficience G-6PDH dochází k hemolytické anémii. U jedinců se projevuje tzv. favismus - hemolýza po požití bobů (z lat. faba - bob). Gen pro G-6PDH se nachází na delším raménku chromosomu X, na pozici Xq28. Kromě této recesivní alely můžeme v populaci zjistit produkty několika dalších normálních a funkčních alel genu G-6PDH, které jsou označovány jako B, A a A-. Dají se rozlišit laboratorním vyšetřením. Dále uvažujme o holčičce s Turnerovým syndromem (45,X; karyotyp normální ženy je: 46,XX), která má jeho typické projevy: hypogonadismus, anomálie ledvin, lymfedémy. Laboratorním vyšetřením děvčátka se zjistilo, že má enzymovou variantu G-6PDH B (genotyp XB--). Vyšetření rodičů ukázalo, že matka holčičky je v případě genu pro G-6PDH homozygot XBXB, otec má genotyp XAY. Z laboratorních zjištění je zřejmé, že jediný chromosom pacientky s Turnerovým syndromem pochází od matky. K mutaci proto muselo dojít v průběhu gametogeneze u jejího otce, od kterého nedostala chromosom, který podle pravidel dědičnosti dostat měla: chromosom X s alelou G-6PDH A. V tomto případě však není možné určit, zda byla mutace důsledkem nondisjunkcie v prvním nebo druhém meiotickém dělení.
Na příkladech 3 a 4 jsme si vysvětlili nondisjunkcii chromosomů během meiotického dělení jako prvotní příčinu postižení jedince. Nondisjunkcí tedy rozumíme nerozdělení homologních chromosomů v průběhu heterotypického meiotického dělení anebo nerozdělení obou sesterských chromatid v průběhu homeotypického meiotického dělení. Tento jev se však může vyskytnout i v případě mitózy na somatické úrovni. Pokud k mitotické nondisjunkcii dojde v časných stádiích embryogeneze, postižený jedinec je tvořen dvěma (případně i více) liniemi buněk s různým karyotypem. Tento jev se nazývá mozaicismus a vyskytuje se jak u trizomií (např. u Downova syndromu) tak monozomií (Turnerův syndrom). Výsledný projev mozaicismu však není jednotný, ale má značnou variabilitu, která závisí od doby vzniku mutace v průběhu ontogenetického vývoje jedince a typu buněčných linií.
U člověka je zcela vzácným jevem tzv. chimérismus. V tomto případě je jedinec na buněčné úrovni tvořen liniemi buněk, které pocházejí ze dvou různých zygot. Takové případy jsou však extrémně raritní.
Mutace však nenacházíme pouze v jádru, ale i v semiautonomních organelách - mitochondriích. Kromě bodových mutací tam můžeme zjistit i odchylky v počtu kopií mtDNA, především snížení její počtu - tzv. deplece DNA. Tento případ se označuje jako mtDNA depleční syndrom (MDDS) a zahrnuje symptomaticky heterogenní skupinu mitochondriálních dysfunkcí s následným postižením různých tkání a orgánů.
Musíme si uvědomit fakt, že v buňce není jediná mitochondrie ale stovky až tisíce, přičemž mutace nemusí být stejná u všech. V tomto případě mluvíme o heteroplazmii. Homoplazmie označuje stav, kdy jsou v buňce přítomny mitochondrie se shodnou genetickou informací.
Musíme si uvědomit fakt, že v buňce není jediná mitochondrie ale stovky až tisíce, přičemž mutace nemusí být stejná u všech. V tomto případě mluvíme o heteroplazmii. Homoplazmie označuje stav, kdy jsou v buňce přítomny mitochondrie se shodnou genetickou informací.