Multikulturní ošetřovatelství
4.2 Etické aspekty při poskytování péče cizincům
4.2 Etické aspekty při poskytování péče cizincům
Jde především o to, jak daného pacienta vidíme. V situacích, kdy jsme ovládáni předsudkem nebo emocí (strach z nedorozumění, strach z jiného vyznání) nemusíme nutně pohlížet na pacienta jako lidskou bytost, ale spíše jako na „věc“ nebo na někoho, kdo si nezaslouží stejné jednání jako „česky mluvící“ a spolupracující pacient – například kuchařka než opilý Rom, který je závislý na sociálních dávkách a nestará se o rodinu. Základním problémem je, že když chceme někoho soudit nebo hodnotit, měli bychom nejdříve potlačit naše vlastní ego a emoce, protože náš závěrečný úsudek nebude racionální. V případě, že jsem zdravotnický profesionál, tak pracuji s člověkem jako s člověkem, ať už se jedná o alkoholika nebo ženu muslimské národnosti, ke které nás její muž nechce pustit, protože si myslí, že jí chceme ublížit. Emoční jednání funguje totiž recipročně. V případě, že má pacient pocit, že mu chceme pomáhat a snažit se chápat jeho pocity, dovolí nám třeba i mnohdy intervence, které by za jeho zdravého stavu byly nemožné (aplikace injekce, která způsobuje bolest; poslouchání příkazů; nařizování). Na těchto principech funguje empatie. Empatie neznamená vcítění, což je tak často mylně překládáno a interpretováno (pokud bude pacientka plakat a já se mám do ní skutečně vcítit, tak bych měl plakat také), nýbrž snaha o co nejbližší pochopení toho, co pacient prožívá, abych věděl, jak mám dále s pacientem pracovat. V praxi to znamená, že pokud pacient cítí bolest, tak ho nebudu přesvědčovat o tom, že to „přece zas tolik nebolí“ nebo „že kluci přece nepláčou“. Empatický přístup v tomto případě bude povzbuzení, pochvala, vysvětlení bolesti či přístup dávající najevo, že reakce pacienta na bolest je přirozená a normální. V takovém případě zdravotnický personál budí dojem, že se nestará o „žlučník“ nebo o „paní na třetím pokoji“, ale že má před sebou lidskou bytost. Bytost, která má důstojnost (i se svou bolestí, jazykovou bariérou, barvou pleti či církevním vyznáním) a zaslouží si chování přirozené a lidské (Grimaldi, 2013).
Během ošetřování pacienta – cizince se ošetřovatelský personál může tak každý den setkávat s konkrétními problémy, které mají zjevně také etický význam. Základní roli hrají, jak již bylo několikrát zmiňováno: komunikace, čas na pacienty, etické vnímání a respektování odlišností.
- Při jednání s etnikem volíme vhodnou formu oslovení. V případě že si oslovením nejsme jisti, je lepší se zeptat. Také se ptáme na vše, co můžeme sdělit pacientovi a co jeho rodině. Informujme se o tom, zda se smí říkat pravda či jak moc velký význam má v dané kultuře nonverbální komunikace.
- Čas: Mnozí cizinci mají zkušenost se zdravotním systémem pouze ze své země, který může být našim podmínkám odlišný. Ordinační hodiny, konzultační hodiny mohou tak mnozí pacienti chápat úplně jinak.
- Prostor: Blízkost a vzdálenost hraje v ošetřovatelství velkou roli. Je potřeba se ptát: „Jakou vzdálenost máme zvolit při kontaktu s cizincem/jeho příbuznými?“ „Jak chránit intimitu při vyšetřování?“
- Sociální organizace: V ošetřovatelské péči je důležitý vztah rodina - pacient - zdravotník. Vyvstávají otázky: „Kdo všechno patří k rodině?“ „Má právo ošetřovatel vždy ošetřovat ženu?“
- Náboženství: Na světě existuje mnoho náboženství a s tím jsou spojené různé zvyky. Nabízí se otázka: „Může pacient v nemocnici nosit šátek na hlavě?“ „Musí mu být poskytnut samostatný pokoj k modlení?“
- Jídlo: „Jak respektovat různé výživové zvyklosti a nařízení?“ „Musí být jídlo nabízené a upravené, jak je v dané zemi zvykem?“
- Slavnosti a rituály jsou často spojené s náboženstvím. „Nakolik máme akceptovat rozdíly v ostatních kulturách?“
- Struktura společnosti: Na ošetřování pacienta se také podílí to, ve které zemi je ošetřován, zda na Západě nebo Východě, ve vyvíjejících se zemích nebo vysoce vyvinutých zemích (Ivanová, 2005).
Obr. č. 34 a obr. č. 35.: Který pacient ve Vás vyvolává pocity libosti a chuť ošetřovat?
Vše výše uvedené dostává díky etice zvláštní význam. V každodenní multikulturní pečovatelské praxi se mohou často vyskytovat eticky problematické rozhodovací situace. Etická rozhodnutí se vztahují na obecná pojetí „dobra a zla“, která jsou rovněž kulturně podmíněná. Každá z výše zmíněných základních dimenzí multikulturního jednání vytváří své vlastní otázky. Všechny kultury mají svá vlastní etická vodítka, která jejich příslušníky usměrňují v určitých situacích, a která si předávají z generace na generaci. Ošetřovatelský personál by měl přemýšlet nad tím, jaký význam má pro daného pacienta jeho etické zázemí a jak ho mohou respektovat. Cílem ošetřovatelské etiky je mimo jiné humanizace mezilidských vztahů, snaha porozumět člověku, pochopit tíživost jeho situace a podle možnosti mu náležitě pomoci. Etika stojí na vlídném slově a trpělivém naslouchání (Ivanová, 2005). Etika tak neznamená jen slušnost, ale přináší důkaz o tom, na kolik jsem schopen být lidský, když se starám o druhé.