Obecna_a_vyvojova_psychologie
1.7.4 Sekundární motivy
1.7.4 Sekundární motivy
Zde se věnujeme dvěma skupinám motivů. První z nich je úzce spojena s emocemi. Druhá je více kognitivní povahy.
Výkonová motivace
Předpokládá se, že z hlediska jedince má řada na první pohled velmi rozmanitých situací jeden společný rys – jsou pro něj výzvou. Ať již jde o postavení domečku z kostek, získání dobrých známek ve školních lavicích, o zvládnutí řízení automobilu či uplatnění se ve svém povolání. Vždy jde o situace, ve kterých jedinec srovnává své předpoklady (schopnosti, důvtip, dovednosti, znalosti atp.) s vnější pobídkovou situací.
J. W. Atkinson rozlišuje dva typy motivačních tendencí:
- Orientaci na dosažení úspěšného výkonu, která je založená na kapacitě k prožitku hrdosti.
- Orientaci na vyhnutí se neúspěšnému výkonu, neúspěchu, která je založená na kapacitě prožitku studu a zahanbení
Původ odlišných orientací:
Důležitou roli zde hrají zjevně způsoby vedení dětí. Při srovnání jedinců s odlišnou orientací se ukazují tyto rozdíly:
Orientace na dosažení úspěšného výkonu, která je založená na kapacitě k prožitku hrdosti, se vyvíjí v dětství kdy
- rodiče zdůrazňují vynikající výkony a soupeřivost – staví dětem vysoké standardy excelence
- rodiče systematicky chválí děti za úspěch, nehaní je však ani jinak nezdůrazňují případné neúspěchy; očekávají od nich samostatnost
- rodiče zdůrazňují dětem, že jejich úspěchy jsou výsledkem jejich úsilí a schopností
- rodiče sami zastávají povolání, která vyžadují rozhodování a nezávislé jednání.
Orientace a vyhnutí se neúspěšnému výkonu, neúspěchu, která je založená na kapacitě prožitku bolesti, studu a zahanbení, se vyvíjí v dětství kdy
- rodiče často haní děti za neúspěch
- rodiče dětem často brání rozhodovat o jejich věcech a o kamarádech
- rodiče začínají vyšší nároky aplikovat až v pozdějším věku.
Rozdíly v motivaci:
Základní rozdíl spočívá v odlišných aspiracích a v odlišných laťkách volených úkolů.
Jako ilustrace nám poslouží výzkum J.O. Hamilton, který nechal děti házet desetkrát na kolík kroužkem. Děti si mohly zvolit při každém hodu jinou vzdálenost. Poté jim řekl, že teď budou házet ještě jednou, ale všech deset hodů musí být ze stejné vzdálenosti. Tuto vzdálenost si měly zvolit samy. Výsledky ukazují, že děti, které jsou orientovány na úspěch, zasáhly v této druhé sérii v průměru z deseti pokusů čtyřikrát (tj. 40 %). Děti, které jsou orientovány na vyhnutí se neúspěchu, volily v průměru výrazně větší vzdálenost, ale zasáhly v průměru z deseti pokusů pouze jednou (tj. 10 %).
Jedinci, kteří jsou orientováni na dosažení úspěchu, volí úkoly, ve kterých mají asi tak 50% pravděpodobnost úspěchu. Takový úkol je pro ně výzvou; úspěch, který není jistý, ale není nemožný, přivodí onen pocit kompetence a hrdosti na sebe. Naopak jedinci, kteří jsou orientováni především na vyhnutí se neúspěchu, volí zpravidla velmi náročné úkoly. Případný neúspěch pro ně nemusí být zdrojem zahanbení; tak náročný úkol by nevyřešil nebo nesplnil nikdo. Jim nejde o pocit hrdosti, ale o snahu vyhnout se pocitu zahanbení.
Kognitivní disonance
Teorii kognitivní disonance předložil v roce 1957 americký psycholog Leon Festinger. Podle ní se jedinci snaží dosáhnout vnitřního souladu či konsistence mezi názory, postoji a chováním. Existují však výjimky: kuřák například ví, že kouření škodí jeho zdraví – nicméně kouří dál. Termíny inkonsistence a konsistence jsou v teorii kognitivní disonance nahrazeny termíny, které L. Festinger pokládá za „neutrálnější“ — kognitivní disonance a kognitivní konsonance.
Velikost disonance je závislá na množství a významu disonantních a konsonantních informací. Jádro teorie můžeme zjednodušeně vyjádřit pomocí tohoto vzorce:
KD … velikost kognitivní disonance
d … disonantní poznatky
k … konsonantní poznatky
v … váhy těchto poznatků.
Silná disonance má řadu důsledků na naše chování a přemýšlení. Patří mezi ně například tyto:
Výsledky výzkumů například ukazují, že majitelé nových automobilů čtou relativně více inzerátů, které informují o přednostech jimi zakoupených vozů, než inzerátů o jiných značkách automobilů. Majitelé automobilů, kteří si vozy koupili před několika lety, tuto tendenci nevykazují. Čerství majitelé si zřejmě nechtějí navodit nepříjemné pocity tím, že by se dozvěděli, že za stejné peníze mohli mít auto lepší. Vyhýbají se tedy disonantním informacím (tj, označeným písmenem d).
V jiném výzkumu hrály děti ve věku 6 až 9 let určitou hru. Vítěz hry vždy obdržel určitý předmět, který byl – podle předem zjišťovaných údajů – pro všechny děti žádoucí (hračku, bonbón, tužku). Výsledky ukazují, že po ukončení došlo u vítězů ke zvýšení hodnocení daného předmětu, zatímco u dětí, které prohrály a předmět neobdržely, došlo ke snížení jeho žádoucnosti. Děti tedy zjevně začaly dávat těmto předmětům odlišné váhy; takové, které snižovaly výši disonance.
V první části jiného experimentu vyplnili studenti dotazníky, které se týkaly jejich postojů k černochům. Otázky zněly například: „Byla by chyba, kdyby černoši někdy dělali předáky nebo vedoucí lidem bílé pleti.“ Polovině z nich experimentátor po vyplnění dotazníku sdělil, že nyní jejich dotazník vyhodnotí a pokud zjistí, že mají „správné“ názory, požádá je o spolupráci při pokračování tohoto výzkumu. Tato spolupráce bude honorována dvaceti dolary. Druhé polovině sdělil tutéž skutečnost s tím rozdílem, že jim za případnou spolupráci slíbil jeden a půl dolaru. Po vyhodnocení dotazníku experimentátor s lítostí studentovi sdělil, že nemá ty správné názory. On hledá lidi, kteří by byli poněkud méně tolerantní. Při loučení ho ještě poprosil, aby zaskočil o patro výš k jednomu kolegovi, který poprosil všechny členy katedry, aby k němu posílali své studenty. Neví ale přesně, čeho se vlastně jeho žádost týká.
Když k němu student došel, vzpomněl si – po chvíli rozpačitého vzpomínání, proč mu ho asi jeho kolega posílá, – že je předsedou rady zabývající se meziuniversitní výměnnou studentů. Na jejich fakultu má nyní přijet jakýsi černošský student a on má za úkol mu zajistit program. Nemůže však platit jeho průvodce po universitě a přilehlých oblastech. Byl by student tak laskavý a dělal mu jeden den v týdnu asi tak na tři hodiny průvodce?
Výsledky ukazují, že přišel-li student kvůli svému kladnému postoji k černochům o dvacet dolarů, byl by mnohem ochotnější se tohoto studenta ujmout než tehdy, přišel-li kvůli němu pouze o jeden a půl dolaru. Nechování se v souladu s postoji, kvůli kterým jedinec hodně trpěl nebo do nichž hodně obětoval, by zřejmě navodilo vysokou disonanci.
Teorie psychologické reaktance (J.W. Brehm)
Základní teze této teorie zní, že lidé zažívají stav motivačního arousalu vždy, když myslí, že je ohrožena nebo eliminována některá z jejich svobod. Nemohou-li se tedy rozhodovat zcela svobodně. Tento motivační stav je označován jako psychologická reaktance. Jedinec se vlivem tohoto arousalu snaží o znovunabytí ohrožené nebo ztracené svobody. Jedním z důsledků ztráty svobody je změna v přitažlivosti alternativy, která přestala být volně dostupná.
V jednom experimentu měly pokusné osoby za úkol poslouchat po jedné skladbě z alb od čtyř různých skladatelů. Po vyslechnutí posuzovaly skladby pomocí škál. Polovině pokusných osob bylo poté řečeno, že si za účast v pokračování experimentu budou moci vybrat desku od kteréhokoli z těchto skladatelů. Druhé polovině bylo řečeno, že jim vybere desku podle možností experimentátor sám. Po týdnu experiment pokračoval stejným způsobem. Avšak před začátkem posuzování skladeb řekl experimentátor v obou skupinách, že díky nedostatku skladeb od určitého autora se zúžila varieta nabídek alb na tři. Jako nedostatkoví byli přitom v různých skupinách – kvůli kontrole – označováni různí skladatelé. Po opětovném hodnocení skladeb se ukázalo, že v první skupině, tedy skupině, která očekávala svobodu ve výběru, byl vždy systematicky příznivěji hodnocen ten skladatel, jehož desku nebylo právě možno obdržet. Ve druhé skupině však k této změně nedošlo.