Osetrovatelska_pece_o_nemocne_onkologie

8.1 Základní pojmy z radiobiologie

8.1 Základní pojmy z radiobiologie
 
 
Efekt radioterapie na buněčné struktury vzniká předáním energie ionizujícího záření buněčným strukturám. Cílovou strukturou, na kterou radiace působí je DNA. Radiace může působit přímo - jde o přímou destrukci DNA, nebo nepřímo. Při přímé destrukci DNA dochází k okamžité smrti buňky.
Při nepřímém působení, dochází nejprve k rozkladu vody v buňce na volné radikály (O, OH), které poté poškozují buněčné struktury a dochází ke smrti buňky, či ke změnám její růstové aktivity.
Základním faktorem je takzvaná absorbovaná dávka, ta se udává v jednotce Gy. Dále objem ozařované tkáně a čas. Jeden Gy odpovídá absorbované energie jednoho Joulu na 1 kg hmoty.
 
Radiosenzitivita a radioresistence:
Radiosenzitivita je citlivost tkáně na ozáření.
Radioresistence znamená naopak necitlivost tkáně na ionizující záření.
Různé tkáně jak normální, tak nádorové jsou různě citlivé na ozáření.
Snahou terapie zářením je vpravit do nádorové tkáně takovou dávku záření, která povede ke zničení nádoru. Přitom je třeba minimálně poškodit okolní zdravé tkáně.
Radioterapie tedy počítá s rozdílem citlivosti na ozáření mezi normální a nádorovou tkání.
 
Mezi radiosenzitivní nádory patří například seminomy, neuroblastomy.
Mezi relativně radiosenzitivní nádory patří karcinom prsu, karcinom čípku hrdla děložního, kolorektální karcinom.
 
Mezi radioresistentní nádory patří karcinom žaludku, karcinom slinivky břišní a většina sarkomů.
 
Z normální tkáně je na ozáření citlivá krvetvorná tkáň, epitel střevní a dýchacích cest, epitel vlasových míšků, endotel malých cév a oční čočka. Dále zárodečné tkáně (vaječníky, varle) a obecně dětské tkáně.
Za resistentní jsou brány svaly, tuková tkáň, nervová tkáň a kosti.