Osetrovatelska_pece_o_nemocne_onkologie

9.11.7 Monoklonární protilátky

9.11.7 Monoklonární protilátky
 
 
Podstatou jejich účinku je to, že se naváží na některý antigen nádorové buňky případně na některý konkrétní receptor. Fakticky tak může dojít ke dvojímu účinku. Jednak imunitní systém organizmu rozpoznává nádorové buňky, na které je navázána příslušná protilátka jako cizí. Jednak může příslušná monoklonální protilátka, navázaná na určitý receptor, zpomalit nebo zastavit určitý děj (například růst nádorových buněk při vazbě na růstový receptor, popřípadě zástava novotvoření cév při vazbě na receptor, který stimuluje tvorbu cév).
V současné době je v klinické praxi používána řada těchto protilátek a řada je vyvíjena, popřípadě se připravují takzvaná analoga těchto preparátů (jedná se o obdobné léky, které nemají patentovou ochranu, takže jsou výrazně levnější). Nejčastěji se používají preparáty proti epidermálnímu růstovému faktoru (Setukcinam, Transtuzumab) a preparáty působící proti angiogenezi (Bevacizumab).
Obecně se jedná o léčbu, která prodlužuje dobu přežití, nicméně někdy zatím za cenu značného zvýšení nákladů (například u metastatického kolorektálního karcinomu se oproti standardní chemoterapii průměrná doba přežití prodloužila v prvních studiích o dva měsíce, náklady na léčbu vzrostly více jak 300krát). Jednoznačně však jde o perspektivní směr léčby.