Osetrovatelska_pece_o_nemocne_onkologie

12.2.6 Psychosociální aspekty paliativní péče

12.2.6 Psychosociální aspekty paliativní péče
 
 
Pokročilé nádorové onemocnění je spojeno i s řadou psychosociálních aspektů. Paliativní péče uznává mimořádnou důležitost těchto aspektů. Patří sem přirozené vazby a vztahy nemocného k rodině přátelům a různým společenstvím. Musíme si uvědomit, že onemocněním jsou také zasažení pacientovi blízcí. Zdravotnický personál musí maximálně podporovat tyto přirozené vazby nemocného. Jedná se například o co nejvíce liberální návštěvní režim na oddělení, zařízení pokojů a návštěvních místností. Největším problémem jsou starší opuštění pacienti nebo opuštění pacienti vůbec. Zde zdravotnický personál, a to především nelékařský zdravotnický personál, určitým způsobem nahrazuje chybějící rodinu. Ideální je práce s dobrovolníky, a to s dobrovolníky připravenými a motivovanými.
 
Řada nemocných má spirituální duchovní potřeby. Mezi zdravotnickým personálem obecně panuje představa, že spirituální potřeby mají pouze lidé věřící a uspokojit je může pouze profesionál, tedy farář či pastorační pracovník příslušné církve. Před každým těžce nemocným ovšem stojí v terminální fázi onemocnění, tedy umírání, řada závažných lidských úkolů. Nemocný musí přijmout novou životní roli. Především odkázanost na druhé, nemohoucnost a vědomí blízkosti smrti. Musí uvést do souladu svůj současný život s takto okleštěným, pomalu odcházejícím životem. Najít určitý smysl života i v této nové situaci. Vyrovnat se s obavami jak o sebe, tak především o blízké, které záhy opustí. Především o děti a životního partnera. Chorý musí určitým způsobem provést bilanci dosavadního života jak s úspěchy, tak s neúspěchy a vyrovnat se jak s utrpěnými křivdami, tak s určitými manky, čili s odpovědností vůči partnerům a dětem s tím, co již nestihl.
Některý nemocný o těchto otázkách intenzivně komunikuje, některý vůbec ne. K tomu, aby nemocný začal komunikovat, musí nabýt ke svému protějšku důvěry a musí být přesvědčen, že mu bude porozuměno. Nejde tedy o náboženskou dimenzi. Zdravotníci obvykle nemají hrát roli těch, které výše uvedené potřeby naplňují, ale měli by je uznat jako oprávněné, stejně jako potřebu tišit bolest, nebo jako se starat o příjem potravy a jiné biologické potřeby nemocného. Absolutně nevhodná jsou povzbuzení typu: „Na to nemyslete“, „Nechte to být“ nebo „Zítra to bude lepší“.
 
 
Předchozí
Následující
Operace
Prohlédnout vše