Rehabilitacni_osetrovatelstvi
14.8 Léčebná rehabilitace u revmatických chorob
14.8 Léčebná rehabilitace u revmatických chorob
Cílem rehabilitační léčby je zabránit vzniku nebo zhoršení funkčního deficitu, minimalizovat množství symptomatické farmakoterapie, připravit a eventuálně maximálně oddálit operační řešení. Výběr rehabilitační léčby je ovlivněn nejen muskuloskeletálním postižením, ale i postižením vnitřních orgánů a výskytem četných mimokloubních postižení. Krátkodobý rehabilitační program je sestaven s ohledem na aktivitu onemocnění (akutní exacerbace nemoci). Důležitým faktorem je i denní doba cvičení. Dlouhodobý rehabilitační plán zahrnuje následnou rehabilitační léčbu (včetně lázeňské terapie), protetické a kompenzační pomůcky, agentury domácí péče. U pacientů s revmatickou chorobou se zaměřujeme také na relaxaci a dechová cvičení, fyziologický dechový stereotyp.
U nemocných s revmatoidní artritidou zdůrazňujeme režimová opatření. Tělesný klid snižuje systémovou zánětlivou odpověď, dlouhotrvající klidový režim však může vést k ireverzibilní kloubní ztuhlosti s následným funkčním deficitem a ztrátou soběstačnosti. Pohybová aktivita je tedy nutnou součástí každodenního života. Flekčním kontrakturám bráníme polohováním nebo funkčním dlahováním. V počátečních stadiích nemoci, kdy nejsou závažné strukturální poruchy kloubů, je pohybový režim zaměřen preventivně, v pokročilejších stadiích se zaměřujeme především na nácvik substitučních pohybů s cílem zachovat maximální možnou soběstačnost.
V akutním stadiu je doporučen klid s pečlivým polohováním a pasivním cvičením kloubů. Úlevu mohou přinést šetrné trakce. Svaly zatěžujeme nejlépe jen isometrickým cvičením. Cíleně jsou posilovány zejména extenzory zápěstí, prstů a ruky, loketních kloubů, kolenních kloubů a nožní klenby, neboť jejich zkracováním a atrofií vznikají závažné deformity. Při pohybové léčbě často musí pacienti překonávat určitý stupeň bolesti, ta však musí po cvičení ustoupit.
V období remise se klade důraz na aktivní pohybovou terapii s ovlivněním celkového hypertonu, zlepšení rozsahu pohybu i svalové síly, nácvik chůze o berlích (kvůli poruše úchopu zpravidla o podpažních). Je vhodné zařadit i kondiční cvičení. Pohybová léčba musí být progresivní, dlouhodobá, ale nesmí zvyšovat bolest a únavu. V akutní fázi nemoci se osvědčil lokální analgetický a protizánětlivý účinek kryoterapie. Naopak ve fázi remise jsou vhodné i procedury s pozitivním termoefektem – parafínové zábaly, vířivé koupele, cvičení v bazénu. Lze doporučit ultrazvuk a laser. Důležitou součástí je ergoterapie.
Podle posledních studií se ukazuje, že nejvhodnějším terapeutickým postupem v rehabilitaci pacientů s juvenilni idiopatickou artritidou jsou kombinované pohybové programy, především aerobní vytrvalostní zátěž na běhátku či bicyklovém ergometru. Trénink vhodně doplňuje strečink. Cílenou kinezioterapií udržujeme pohybové funkce. Nutné je posilování jemné motoriky například ergoterapeutickými přístupy. Ve stadiu akutního zánětu pro zmírnění otoku a bolesti je prováděna fyzikální terapie (kryoterapie), imobilizace končetin, polohování.
